Zvonimir Golob - Znáš ty staré ženy

Znáš ty staré ženy, které zkysnou, zplaní

chtěly by náš osud řídit vlastní dlaní.

Vše, co promeškaly, znectí se závistí,

spálí na hranici jako staré listí.

V parku po milencích pasou beze studu,

za jejich sny chtějí vyměnit svou nudu.

Slídí v našich stopách a dřív, než nás

minou,

zlostně po nás plivnou jedovatou slinou.

Za co se mstí světu? Kdoví, proč tak řádí?

Vždycky byly staré, neprožily mládí.

Své dny přežvykují falešnými chrupy,

nakukují oknem, krouží jako supi.

Všecko promeškaly, dávno zapomněly,

jaká slova píše láska po posteli.

Nikdy nepochopí, i když střeží skvěle,

co má ruka hledá na tvém horkém těle,

proč tě potřebuji, obklíčený tmami,

ani proč jsme spolu, ani proč jsme sami,

ani neuslyší zvony v nedohlednu,

ani neuvidí loď jež klesá ke dnu.