O stupínek výš stojí
roboti používající tzv. Machine Learning. Ti jsou schopni sami sebe vzdělávat. První
pokus provedl Arthur Samuel v roce 1956, když naučil počítač hrát dámu. Místo
aby psal program, který by popisoval všechny reakce na všechny variace hry,
vložil do počítače jednoduché instrukce k pravidlům, nechal ho hrát mě proti
mně sobě samému a učit se z chyb. O šest let později byl jeho program
neporazitelný a jeho potomci jsou všude kolem nás - třeba Google se učí z naseho
vyhledávání a nabízí nám lepší vysledkky, Facebook navrhuje přátele, e-mailová
schránka rozpoznává spamy. Jakkoliv jsou to složité mašinky, nedá se říct, že
jsou inteligentní. Nedokážou fungovat v proměnných podmínkách - třeba řídit
auto. Na něco takového je třeba Deep Learning. Při něm musí počítač fungovat
jako lidský mozek. Aktivně vytváří sítě propojených "neuronů", které
zkoumají problém napříč všemi souvislostmi, testují jejich správnost, propojují
osvědčené a opouštějí ty, které nikam nevedou. Je to proces tak náročný, že se
jím programátoři odmítali zabývat. Počítačům prostě chyběla výpočetní kapacita.
Až do nedávna.
Průlom na poli Deep
Learningu zaznamenal před pěti lety Google. Andrew Ng a jeho kolegové propojili
16 000 procesorů do sítě schopné zpracovávat obrovské množství dat a učit se z
nich. První "myslící" software sice dokazoval svou inteligenci tím,
že v YouTube videích vyhledával kočky, ale další generace jsou už jinde.
Potomci Ngova algoritmu dokážou řídit dopravu, sepisovat pojistné smlouvy,
překládat v reálném čase lidskou řeč, diagnostikovat nemoci a psát novinové
články. Vážně. To vše se děje už teď. A plyne z toho otázka, kterou si zatím
kladli jen scifi spisovatelé. V čem všem nahradí roboti člověka?
Například japonská
pojišťovna Fukoku Mutual Life Insurance propustila 30 procent svých zaměstnanců
a nahradila je inteligentními roboty. Investice se jim vrátila do dvou let a
efektivita vzrostla o třetinu.
Čilichili
Žádné komentáře:
Okomentovat