Děti dnes mají veliký problém
v tom, že jsou obrovsky zahlcené podněty a technologiemi a malé dítě je vlastně
trychtýřek bez záklopky. Ohrožují je technolohie deprivací. Navíc jsme se
přestěhovali do měst a děcka se skoro vůbec nehýbou. Tu spoustu podnětů, které
na každého z nás působí, normálně uvolňujeme pohybem, hrou, chůzí. Ale dnešní
děti tráví čas u počítače nebo u tabletu. Ve školkách dnes řešíme dva hlavní
problémy: děti neumí mluvit, žvatlají a jsou nemotorné. To vám potvrdí každá
učitelka.
Dítě do tří let ale potřebuje
úplně jiné věci než tablet. Potřebuje rozvíjet své dovednosti prostřednictvím
něhy, doteků, vůní a přítomností mámy. A když se dítě místo mámy dotýká
tabletu, vlastně si už odmala buduje závislost na přístroji. Místo k člověku
budujeme vztah k obrazovce.
Máme přece zrcadlící neurony.
Takže všechno, co dítě dělá, někde muselo vidět.
Další velký zločin, který
jsme jim vlastně spáchali, je, že jsme jim vlastně vzali touhu. Mozek je
spokojený, jen když o něco usiluje, to je miliony let starý mechanismus. Jenže
dnes mají děti všechno.
Jakmile dítě mladší tří let
posadíte k televizi, poškozujete mu mozek.
Dítě na trůně zkrátka nemá co
dělat. V tu chvíli totiž získá pocit, že táta s mámou jsou slabší. A slabší vás
přece neochrání. Když se dítě šprajcne a vzteká, v podstatě vám říká: prosím
vás pěkně, už mi konečně něco zakažte, trvejte na tom, nepovolte a já se
uklidním.
Jak se to stalo, že jsme dítě
začali stavět na piedestal? Podepsala se na tom mimo jiné kombinace 2. světové
války, to strašlivé utrpení, které prožívaly i děti, a potom ohromný nástup
technického pokroku a s tím spojeného pohodlí. Dokud lidi kmitali, aby se
uživili, nebyl čas na přemýšlení. My dnes máme vás. Máme pračky, sušičky, auta,
takže základní potřeby jsou relativně vyřešeny, ale náš mozek si pořád
potřebuje hledat nějaké problémy, potřebuje pořád něco řešit. A tak si občas
vymýšlí zbytečnosti.
Některé děti prostě spratci
jsou. A některé jsou zase hodné, stejně jako jsou chytří a hloupí rodiče. Jenom
se to nesmí říkat. Štve mě, že se i tady začíná rozmáhat politická korektnost,
lidé se mají strach zeptat, aby si to náhodou někdo nevyložil špatně, a spousta
lidí má strach odpovědět, aby si to taky někdo nevyložil špatně. Takže se
všichni máme rádi a v podstatě neexistuje dobrá a špatná odpověď. Trochu drsně
se tomu říká "atmosféra šťastných blbců": nikdo nic neumí, ale
všichni jsou nadšení.
Říkám tomu "tekuté
písky", na kterých je dneska všechno postavené, a lidé se pak nemají o co
pevně opřít. Maminky jsou převzdělané, zahlcené informacemi, neustále se snaží
dítě pochopit, zrcadlit jeho pocity, všechno do alelujá tolerují. Pak jsou ale
uštvané, vyřízené a mají pocit, že je s nimi něco špatně.
V první řadě jde o tzv.
selhání otců. Táta je dneska buď neznámý, anebo na útěku. Máme padesátiprocetní
rozvodovost, mnohé páry se ani nevzaly. O děti se z 95 procent starají mámy, a
pokud je táta přítomný, často je slabý. A taky jsme se odpojili od rodičů a
prarodičů - přerušilo se přirozené předávání vzorců.
Výchovné metody našich rodičů
nefungují a svět, který dnes děti obklopuje, je mnohem složitější a
nebezpečnější. I děti jsou obecně jiné. Neplatí hrozby, jaké platily na nás,
děti dnes mají rozvinutější kritické myšlení a nestačí jim příkazy typu
"Uděláš to, protože jsem to řekla."
Má pocit, že všichni jsou tu
pro něj, všechno je mu k dispozici a všeho dostane, kolik bude chtít. Nemá vůli
na sobě pracovat, odříkat si, trpět, proč? Vždyť vždycky mělo, nač pomýšlelo.
Takhle dnes poprvé dorůstají generace dětí, synů, kteří nechtějí být lepší a
dotáhnout to dál než jejich táta. Chtějí si hlavně užívat. Mox neřeší, jestli
studovat, pracovat, chtějí ideálně 30 000 čistého a moc se nenadřít.
Počítač je pro ně šidítko,
kterým zahánějí hlad po kontaktu, po reálném zážitku, který tím pádem nemůže
být nikdy úplně uspokojený. Takže hrají víc a víc, ale ten hlad je pořád
stejný, ne-li větší.
A k tomu Facebook, což je
takové "připravené pódium", na kterém si iluzorně navzájem ukazujeme
dokonalý svět. A vy pořád porovnáváte skvělé zážitky ostatních se svým
"obyčejným" životem a máte pocit, že to nějak není ono, že selháváte.
Marek Herman
vysokoškolský profesor a autor úspěšné knihy o psychologii Najděte si svého marťana
Žádné komentáře:
Okomentovat