Csikszentmihalyi, Mihaly - O štěstí a smyslu života

Už před třiadvaceti staletími soudil Aristoteles, že víc než cokoli jiného lidé hledají štěstí. Zatímco štěstí hledáme pro ně samé, všechny ostatní cíle - zdraví, krása, peníze nebo moc- pro nás mají cenu jen proto, že očekáváme, že nám při­nesou štěstí.

Je to tak proto, že osudem lidstva je věčné neuspokojení, že každý člověk vždycky chce víc, než může mít? Nebo je ten všepronikající neklid, který nám často kazí i ty nejcen­nější okamžiky, důsledkem toho, že hledáme štěstí na špat­ných místech?

Stěs­tí najdeme tak, že budeme plně zaujati všemi podrobnost­ mi svých životů, ať dobrými nebo špatnými, a ne tak, že se budeme snažit štěstí hledat přímo. Rakouský psycholog Viktor Frankl to krásně shrnul v úvodu své knihy Man' s Search for Meaning (Člověk hledá smysl): "Neusilujte o úspěch, čím víc o něj usilujete a činíte z něj svůj cíl, tím spíš ho minete. Protože úspěch, stejně jako štěstí, se nedá uštvat a dohonit. Musí sám vyplynout. .. jako nezamýšlený vedlejší efekt osob­ní oddanosti cestě, která je vyšší než člověk sám."

Pokyny obsažené v našich genech, tlak gravitace, množství pylu ve vzduchu, historické obdo­bí, do kterého se rodíme - takové a nespočetné další pod­mínky určují, co vidíme, jak se cítíme, co děláme. Nepře­ kvapuje, že máme sklon si myslet, že náš osud j e určován především vnějšími vlivy. Ale přesto jsme všichni zažili chvíle, kdy jsme měli na­ jednou pocit, že řídíme své činy, že jsme pány vlastního osu­du, místo abychom se nechali jen vláčet anonymními vněj­šími silami. Při vzácných příležitostech, kdy se tohle děje, se cítíme jakoby rozjaření, máme hluboký pocit radosti, který si dlouho hýčkáme a který se stává v naší paměti orientač­ním bodem pro představu, jaký by měl život být.

Získat kontrolu nad životem není nikdy snadné a někdy to určitě může být i bolestné. Ale v delším časovém měřítku zvyšuje optimální prožitek pocit dokonalého zvládnutí úko­lu - nebo možná lépe řečeno pocit účasti na určování obsahu života - blížící se tomu, co obvykle nazýváme štěstím, víc než cokoli jiného, co s i vůbec dovedeme představit.

Pokud chceme kdekoli zlepšit kvalitu života, teorie stavu ply­nutí nám může ukázat, jak na to. Byla inspirací pro vytvo­ření experimentálních školních osnov, pro výcvik vedoucích pracovníků, pro vytváření nových pomůcek a služeb pro vol­ný čas. Využívá se k vymýšlení nových námětů a praktických metod v klinické psychoterapii, k rehabilitaci mladistvých delikventů, k organizaci činností v domovech důchodců, k navrhování muzejních expozic a k terapii postižených lidí pomocí pracovních činností. To všechno se odehrálo bě­hem dvanácti let poté, co se ve vědeckých časopisech obje­ vily první články o stavu plynutí..

A konečně posledním krokem je popis toho, jak lidé doká­ží spojit všechny své prožitky do smysluplného celku. Všechno, co za­koušíme - radost nebo bolest, zájem nebo nuda-představuje pro naši mysl nějakou informaci. Pokud jsme schopni tuto informaci mít pod kontrolou, můžeme rozhodovat o tom, jaký bude náš život.

Člověk, který se naučil řídit svoji psychickou energii a vložil ji do vě­domě vybraných cílů, se nutně musí rozvinout v komplex­nější, ucelenější, bohatší lidskou bytost. Tím, že rozšiřuje své schopnosti, že plní náročnější úkoly, se takový člověk stává stále výjimečnějším jedincem.

Když toho člověk dosáhne, když cítí, že má kontrolu nad ce­lým svým životem, a má pocit, že jeho život má smysl, pak už není co víc si přát. Fakt, že člověk není štíhlý, bohatý nebo moc­ný, už není důležitý. Příliv neustále se zvyšujících požadav­ků opadne. Neuspokojené potřeby už nesužují naši mysl.

Ve starých příbězích musel hrdina předtím, než "žil šťastně až do smrti", na své pouti přemoci ohnivé draky a zlé čaroděje. Tato metafora pla­tí také pro zkoumání naší duše. Budu tvrdit, že primární důvod, proč je tak obtížné dosáhnout štěstí, tkví ve faktu, že na­ vzdory mýtům, které si lidstvo vytvořilo, aby si dodalo jistoty, nebyl vesmír stvořen k tomu, aby uspokojoval naše potřeby. Do tkaniva našeho života je hluboce vetkáno zklamání. A kdy­koli jsou některé naše potřeby dočasně uspokojovány, oka­mžitě si začínáme přát víc. Tato chronická nespokojenost je druhá překážka, stojící v cestě celkovému uspokojení. Každá lidská kultura si vyvíjí nějaké způsoby obrany, pomocí nichž se vyrovnává s těmito překážkami - jako například náboženství, filosofii, umění anebo materiální pohodlí - a ty nám pomáhají zaštítit se před chaosem.

Když se lidé pokoušejí dosahovat štěstí na vlastní pěst, bez opory nějaké víry, obvykle se snaží maximalizovat po­těšení, která jsou buďto biologicky naprogramována v je­jich genech, nebo jsou uznávána jako přitažlivá příslušnou společností. Bohatství, moc a sex se stávají hlavními cíli, dávajícími lidskému úsilí směr. Ale tím způsobem se kvali­ta života nezlepší. Překážky bránící našemu životnímu na­ plnění dokáže překonat jen přímá kontrola prožívání, schop­ nost vytěžit radost v každém okamžiku ze všeho, co právě děláme.

Osud lidí se nemůže nijak výrazně zlepšit, dokud nedojde k velké změně v sa­mých základech lidského myšlení.

Zda jsme šťastní, to závisí na naší vnitřní harmonii, ne na tom, do jaké míry jsme schopni ovládnout velké síly vesmíru.

Ale jakmile se tyto základní problémy přežití vyřeší, je­nom dostatek potravy a pohodlné přístřeší už k lidské spo­ kojenosti nestačí. Lidé pocítí nové potřeby, začnou mít no­ vé touhy. S bohatstvím a mocí přicházejí také zvyšující se požadavky, a jak se naše úroveň bohatství a blahobytu zvy­šuje, kýžený pocit pohody se nám pořád vzdaluje, jako by před námi ustupoval.

Jak život jednotlivých lidí pokračuje, od nevědomého mlá­dí, plného nadějí, k vystřízlivující dospělosti, dříve či později se všichni ocitají tváří v tvář dotírající otázce: být všechno?

Ale pokud si člověk udělá čas na přemýšlení, pocit deziluze se vrátí: po každém úspěchu je pořád jasnější, že peníze, moc, postave­ní a majetek samy o sobě nemusí přidávat ke kvalitě naše­ho života ani ň.

Tyto trendy jsou často tak zneklidňující, že upadáme do stavu otupělosti a přestáváme brát na vědomí nejnovější sta­tistické údaje. Ale tato pštrosí taktika, pomocí níž se vyhý­báme špatným zprávám, je sotva co platná. Lepší je obrátit se k faktům čelem a snažit se předejít tomu, že bychom se sa­ mi stali případem z odstrašujících statistik.

Možná to není náhoda a podobná čísla vyjadřují rust naší ná­ rodní paranoie: během dekády 1 975 - 1985 rozpočet minis­terstva obrany vyšplhal z 87,9 miliard dolarů ročně na 284,7 miliard - to je víc než trojnásobek. Je pravda, že rozpočet mi­ nisterstva školství s e ve stejném období také ztrojnásobil, ale v roce 1985 to představovalo "pouhých " 17,4 miliardy do­larů. Pokud soudíme podle rozvržení zdrojů, je meč asi šest­ náctkrát mocnější nežli pero. Budoucnost nevypadá o moc růžověji. ¨

Proč je to tak, že když jsme dosáhli zázračných výšin po­ kroku, o jakých se nám předtím ani nesnilo, najednou se zdá, že tváří v tvář životu jsme stále bezradnější než naši méně privi­ legovaní předkové? Odpověď se zdá jasná: zatímco lidstvo jako celek zvýšilo tisíckrát svůj materiální blahobyt, nepokročilo moc daleko v tom, jak zlepšit obsah života jedince, kvalitu jeho prožívání.

Pořád se chystáme žít, ale nikdy nežijeme. " Nebo jak zjistila chudák Frances v jedné pohádce pro děti: zítra má být vždycky chleba se džemem, ale dnes není chleba se džemem nikdy. Samozřejmě že toto odkládání uspokojení našich potřeb do budoucna je do jisté míry nevyhnutelné.

Prakticky každé přání, které se stalo částí lidské při­rozenosti, od sexuality po agresi, od touhy po bezpečí po ochotu k e změnám, bylo využito politiky, církvemi, prů­ myslovými společnostmi a reklamou jako zdroj společenské kontroly.

Je důležité si uvědomit, že vyhledávání potěšení je reflexívní reakce, zabudovaná v našich genech na ochranu druhu, nikoli pro náš osobní prospěch. Požitek, který po­ciťujeme z jídla, je účinný způsob, jak zajistit, že tělo do­ stane potřebnou výživu. Také rozkoš ze sexuálního styku je důmyslnou součástí toho, že naše tělo je naprogramo­ áno na rozmnožování a tím na zajištění kontinuity gene­tické informace. Když je nějaký muž tělesně přitahován ně­ jakou ženou nebo naopak, obvykle si představuje - pokud n a t o vůbec myslí - že tato touha je výrazem jeho indivi­duálního zájmu, že je to výsledek jeho vlastních záměrů. Ve skutečnosti je často jeho zájem manipulován neviditelným genetickým kódem, který sleduje svoje vlastní cíle. Pokud je přitažlivost čistě fyzický reflex, pak vědomé plány pří­slušného člověka pravděpodobně hrají jen minimální roli. Není nic špatného na tom, když uposlechneme svůj gene­tický program a těšíme se z požitku, který nám poskytne, pokud ovšem dovedeme rozpoznat, oč ve skutečnosti jde, a pokud si nad ním udržíme určitou kontrolu. Neměli bychom totiž ztratit schopnost sledovat jiné cíle, které pro nás mohou být třeba důležitější.

Nemůžeme popírat předpoklady dané přírodou, ale rozhodně bychom se mě­ li snažit měnit je k lepšímu.

Nejdůležitější krok k tomu, aby se člověk vymanil ze spo­lečenské kontroly, je s chopnost nacházet prospěch a uspo­kojení v každodenním životě. Pokud se člověk naučí rado­vat se a nacházet smysl ve stále se rozvíjejícím proudu zážitků, v procesu života samotného, pak z jeho ramen automaticky spadne tíha společenské kontroly. Člověku se vrátí síla, když nemusí spoléhat na vnější svět, aby mu poskytoval odmě­nu za to, co dělá. Už se nemusí stále snažit dosahovat cílů, které jako by před ním pořád ustupovaly do budoucnosti, a na konci každého dalšího jednotvárného dne se utěšovat nadějí, že snad zítra se stane něco dobrého. Když se člověk přestane věčně natahovat po vábivé odměně, visící těsně mi­ mo jeho dosah, začne sklízet pravé ovoce své existence. Ale od společenské kontroly se neosvobodíme tím, že sami sebe ponecháme napospas svým instinktivním pohnutkám. Musíme dosáhnout nezávislosti také na diktátu těla a naučit se systematicky se starat o to, co se děje v naší mysli. Všech­no utrpení i potěšení se odehrává v našem vědomí a existu­je pouze v něm. Pokud se řídíme společensky podmíněný­mi schématy podnětů a našich reakcí na ně, schématy těžícími z našich biologických sklonů, jsme řízeni zvnějšku. V té mí­ře, v jaké nás nějaká úžasná reklama přiměje, aby se nám sbí­haly sliny na inzerovaný pokrm, nebo v té míře, v jaké nám šéfovo zamračení zkazí celý den, je omezena naše svoboda určovat obsah vlastního prožívání. A protože to, co prožíváme, je z našeho hlediska skutečná realita, můžeme ji transformovat tak, že ovlivníme dění v našem vědomí, a tím se osvobodíme od nátlaku hrozeb i lichotek vnějšího světa. "Li­dé se nebojí věcí, ale toho, jak je vidí, " řekl Epiktétos před dávnými časy. A velký císař Marcus Aurelius napsal: " Pokud trpíte kvůli vnějším věcem, pak to není proto, že vám vadí ty věci samy, ale vadí vám váš úsudek o nich. A je ve vašich silách ten úsudek změnit. "

Podle Freuda existují dva tyrani, bojující o nad­ vládu nad naší myslí, lid a superego, z nichž první je otrokem genů, druhé lokajem společnosti - oba reprezentují " jina­kost", protiklad našeho vlastního já. Tím je ego, které před­ stavuje opravdové potřeby našeho já, spjatého s konkrétním prostředím.

Rané křesťanství pomohlo masám osvo­bodit se od mci zkostnatělého císařského režimu a od ideologie, která mohla dá t smysl pouze životům bohatých a mocných. Reformace osvobodila velké množství lidí od po­litického a ideologického vykořisťování katolickou církví. Fi­losofové a později státníci, kteří navrhovali americkou ústa­vu, odmítli kontrolu ze strany králů, papežů a aristokracie. Když se nelidské podmínky práce v továrnách staly největ­ší překážkou svobody dělníků rozhodovat o svých vlastních prožitcích, jak tomu bylo v průmyslové Evropě devatenác­tého století, získalo na významu Marxovo poselství. Mno­hem jemnější, ale stejně omezující společenská kontrola bur­žoazní Vídně způsobila, že lidi, jejichž mysl byla těmito podmínkami zdeformovaná, oslovila Freudova cesta k osvo­bození. Vize Evangelií, Martina Luthera, tvůrců americké ústavy, Marxe nebo Freuda - abychom se zmínili jen o ně­kolika z řady pokusů dosáhnout většího štěstí lidí rozvinu­tím jejich svobody, podniknutých na Západě - zůstanou pro­ vždy hodnotné a užitečné, přestože některé z nich byly při své aplikaci překrouceny a zneužity. Ale určitě nevyčerpá­vají ani lidské problémy, ani jejich řešení.

Když uvážíme stále se opakující potřebu vracet se k ústřed­ní otázce, jak dosáhnout vlády nad svým životem, co k to­mu říká současný stav vědomostí? Jak pomůže člověku zba­vit se úzkostí a strachu a osvobodit se tak od kontroly společnosti, jejíž ocenění pak může stejně snadno přijmout, jako nechat bez povšimnutí? Jak jsem už řekl, cesta vede přes kontrolu vědomí a tato kontrola zase vede přes kontrolu hod­ noty prožívání. Každé malé vítězství v tomto směru náš ži­vot obohatí, zpříjemní a dodá mu smysl.

Člo­věk může učinit sám sebe šťastným nebo nešťastným bez ohledu na to, co se právě děje " venku", jen tím, že změní ob­sah svého vědomí.

Dnešní stav vědeckého poznání už téměř dokáže určit, ko­lik informací je centrální nervový systém schopen zpracovat. Vypadá to, že dokáže obsáhnout nejvýš sedm bitů informa­cí najednou - například jednotlivé zvuky, vizuální podněty nebo rozpoznatelné odstíny citů nebo myšlenek - a že nejkratší doba, která je potřeba na rozlišení mezi dvěma sadami bitů, je 1 /1 8 vteřiny. Když použijeme tato čísla, můžeme z toho vyvodit, že je možné zpracovat nejvýš 126 bitů za vteřinu, což je 7 560 za minutu nebo necelou hodinu. Za život dlouhý sedmdesát let, při šestnácti půlmilion hodi­nách bdělosti denně; dostaneme celkem asi 1 85 miliard bi­tů informací. Do tohoto součtu se musí vejít celý náš život , každá myšlenka, vzpomínka, pocit nebo skutek. Vypadá to jako velké množství, ale ve skutečnosti to tak moc není. Omezenost vědomí se dá demonstrovat faktem, že k po­rozumění tomu, co nám někdo říká, musíme zpracovat kaž­dou vteřinu 40 bitů informace.

V každém případě toho člo­věk nemůže prožít víc. A tak jsou pro nás informace, které si vpustíme do mozku, krajně důležité. Jsou to ve skutečnosti ony, co určuje obsah a kvalitu našeho života.

Na stejném večírku bude extrovert vyhledávat kontakty s ji­nými lidmi a těšit se z nich, člověk zaměřený na úspěch bu­de hledat výhodné obchodní kontakty a paranoik bude ve střehu kvůli signálům nebezpečí, kterým se bude chtít vy­hnout. Pozornost se dá investovat nespočetnými způsoby; které mohou život buď obohatit, nebo proměnit v utrpení. Proměnlivost struktur pozornosti je ještě zřejmější, když srovnáváme jejich rozdíly mezi jednotlivými kulturami ne­bo zaměstnaneckými třídami.

Protože pozornost určuje, co se bude nebo nebude ode­hrávat v našem vědomí, a protože je jí zapotřebí také ke všem ostatním duševním činostem probíhajím v mysli, jako je rozpomínání, myšlení, cítění nebo rozhodování, je užitečné ji považovat z a psychickou energií. Pozornost připomíná ener­gii v tom, že bez ní se nedá vykonat žádná práce a že se bě­hem výkonu práce spotřebuje . Podle toho, jak tuto energii investujeme, vytváříme také sami sebe. Vzpomínky, myšlenky a pocity, to všechno dostává tvar podle toho, jak je pou­žíváme . A je to energie, kterou máme pod kontrolou, mů­žeme s ní nakládat podle libosti. Pokud chceme zlepšit hodnotu svých prožitků, je tedy pro nás pozornost tím nej­ důležitějším nástrojem.

Ale "já " není obyčejný kus informace. Ve skutečnosti ob­sahuje i všechno ostatní, co naším vědomím prošlo: jsou v něm obsaženy všechny naše vzpomínky, činy, touhy, radosti a utr­pení. A víc než co jiného představuje právě naše já hierarchii cílů, kterou jsme si sami kousek po kousku během svého života vybudovali. "Já" nějakého politického aktivisty mů­že být nerozeznatelné od jeho ideologie, " já" bankéře může být celé ukryto v jeho investicích. Samozřejmě že obyčejně takhle o svém já neuvažujeme. V jakémkoli okamžiku si ob­vykle uvědomujeme jen jeho malou část, například když prá­vě vnímáme, jak vypadáme, jakým dojmem působíme ne­bo co bychom doopravdy rádi dělali, kdybychom mohli. Nejčastěji si spojujeme naše já se svým tělem, ačkoli občas rozšiřujeme jeho hranice a identifikujeme je s autem, domem nebo rodinou. Ale pokaždé je naše já tím nejdůležitějším prvkem našeho vědomí, protože symbolicky reprezentuje veš­keré ostatní obsahy vědomí, stejně tak jako jejich vzájemné vztahy.

Každý kus informace, který dostáváme, hodnotíme podle toho, co přináší našemu já. Ohrožuje naše cíle, podporuje je, je pro nás neutrální? Zprávy o poklesu na burze znepo­kojí bankéře, ale mohou posílit já nějakého politického akti­visty. Nový kus informace buď vytvoří zmatek ve vědomí, protože nás přiměje pracovat na odvrácení hrozby, nebo posílí naše cíle a tím ještě víc uvolní naši psychickou energii.

Každý kousek informace má své místo: i když ji něco dočasně trápí, ví, co její potíž půso­bí, a věří, že nakonec bude překážka překonána.

Je povznášející, když si člověk pěstuje pořád větší a větší sebekázeň. Přimějete svoje tělo k pohybu a všechno vás bolí. Pak se ohlédnete v údivu nad vlastním já, nad tím, co jste dokázali, a máte pocit něčeho neskutečného. Vede to k extázi, k sebenaplnění. Pokud zvítězíte v těchto bitvách a ovládnete sami sebe, aspoň na okamžik je pro vás snaz­ší vyhrávat i bitvy v normálním světě.

Naše myšlenky, záměry; pocity a všechny naše smys­ly jsou zaměřeny na jeden cíl.

Když s i vybereme cíl a investujeme do něj sami sebe až k hranicím možností svého soustředění, pak cokoli bude­me dělat, bude radostné. A jakmile jsme jednou okusili tu­to radost, zdvojnásobíme své úsilí, abychom ji ochutnali zno­va. Tímto způsobem roste naše já.

Existují dvě hlavní strategie, které můžeme použít pro zlepšení kvality svého života. První spočívá v tom, že se pokusíme, aby vnější podmínky odpovídaly našim cílům. Druhá je založena na tom, že změníme způsob svého proží­vání tak, aby vnější podmínky byly v lepší shodě s našimi cí­li. Například pocit bezpečí je důležitou součástí naší celko­vé pohody.

Bohatství, postavení a moc se v naší kultuře staly příliš mocnými symboly štěstí. Když vidíme lidi, kteří jsou bohatí, slavní nebo dobře vypadají, máme tendenci si myslet, že je­jich životy jsou hodnotné, přestože všechno nasvědčuje to­mu, že šťastní nejsou. A domníváme se, že kdybychom jen mohli získat některé z těchto symbolů, byli bychom o moc šťastnější. Ale symboly mohou být zrádné: mají tendenci odvracet aši pozornost od reality, kterou mají představo­vat. A realita je taková, že kvalita života nezávisí přímo na tom, co si o nás jiní lidé myslí nebo co vlastníme. Na čem nej­ více záleží, je spíš to, jaký pocit máme z vlastní osoby a z to­ho, co se s námi v životě děje. Aby si člověk zlepšil život, mu­sí zlepšit kvalitu svého prožívání.

Výzkumy štěstí a životní spokojenosti říkají, že obecně existuje mírná korelace mezi bohatstvím a pocitem spokojenosti. Lidé v ekonomicky bohatších zemích (včetně Spojených států) se sami obvykle považují za šťastnější než lidé z chudších zemí. Ed Diener, vědec z Illinoiské univer­ sity, zjistil, že velice bohatí lidé o sobě tvrdí, že se cítí šťast­ní průměrně v 77 % svého času, zatímco lidé s průměrným majetkem jen v 62 %. Tento rozdíl je sice statisticky významný, ale není zase tak velký, zvlášť když uvážíme, že skupina II ve­lice bohatých  byla vybrána ze seznamu čtyř set nejbohat­ších Američanů.

Peníze mohou zvýšit nebo snížit pocit štěstí, podle toho, jak je použije­me.

Požitek je pocit spokojenosti, který člověk zakusí, kdykoli mu informace v jeho vědomí řekne, že očekávání daná bi­ologickým naprogramováním nebo společenským podmíně­ním jsou splněna. Když máme hlad, je nám chuť jídla příjemná, protože snižuje naši fyziologickou nerovnováhu. Večerní odpočinek, při kterém pasivně vstřebáváme informace z médií a při kterém alkohol nebo jiné drogy uklidňují naši mysl pří­liš rozrušenou nároky pracovního dne, nám poskytuje pří­jemné uvolnění. Cesta do Acapulca nám přináší požitek, pro­tože nové zážitky stimulují a osvěžují naše vnímání, otupělé stále se opakující rutinou všedního dne, a protože víme, že takhle tráví čas také ti vzoroví " krásní lidé". Požitek je důležitý prvek kvality života, ale sám o sobě nám štěstí nepřinese. Spánek, odpočinek, potrava a sex nám poskytují homeostatické zážitky, které obnovují naši rovno­váhu a vracejí vědomí do uspořádaného stavu v situaci, kdy nám naše tělo naléhavě připomene své požadavky a způsobí nám stav psychické entropie . Ale nepřispějí k našemu psychologickému růstu, neobohatí naše já. Požitky pomáhají udržet pořádek, ale samy nedokáží ve vědomí vytvořit žád­né nové uspořádání.

K radostným prožitkům dochází tehdy, když člověk nejenom splnil nějaké dřívější očekává­ní, uspokojil nějakou svou potřebu a touhu, ale když také zašel za hranice toho, nač byl naprogramován, a dosáhl něčeho nečekaného, co si možná předtím ani nedovedl představit. Prožitky naplněné radostí jsou charakterizovány tímto po­hybem vpřed: pocitem novosti, dosažení nějakého cíle.

Gurmán má z jídla radost jako někdo, kdo se na jíd­lo soustředí natolik, aby rozpoznal rúzné smyslové vjemy, kte­ré jídlo poskytuje. Jak vidíme na tomto příkladu, požitku můžeme dosáhnout bez vkladu psychické energie, zatímco radostný zážitek je vždy výsledkem nějaké investice naší po­zornosti. Člověk může cítit požitek bez jakékoli námahy, po­kud jsou elektricky stimulována správná centra jeho mozku, nebo v důsledku chemické stimulace drogami. Ale není mož né mít radost z tenisové hry, z knihy nebo z rozhovoru, pokud na příslušnou aktivitu plně nesoustředíme svoji pozornost.

Když lidé uvažují o tom, jaké jsou ty nejpozitivnější okamžiky, které prožívají, zmiňují se vždy nejméně o jednom z nich, ale často o všech. Zaprvé tento zážitek obvykle nastává, když se pustíme do úkolu, který máme šanci úspěšně dokončit. Zadruhé musíme být schop­ni soustředit se na to, co děláme. Zatřetí a začtvrté je soustředění obvykle možné proto, že daný úkol má jasně sta­novené cíle a poskytuje okamžitou zpětnou vazbu . Zapáté ho člověk vykonává s hlubokým zaujetím, ale přitom necítí žádnou zvláštní námahu . V tomto stavu jsou z mysli vypu­zeny starosti a frustrace každodenního života. Zašesté ra­dostné prožitky umožňují lidem mít pocit kontroly nad tím, co dělají. Zasedmé mizí starosti o vlastní já, ale přesto se paradoxně pocit vlastního já vynořuje silněji, když zážitek plynu t í skončil. A konečně je změněno vnímání času: hodi­ny míjejí jakoby během minut a minuty se mohou natáhnout, takže se zdají dlouhé jako celé hodiny. Kombinace všech těch­to prvků působí pocit hluboké radosti, který je tak hodnot­ný, že lidé jsou ochotni věnovat velkou část své energie pro­stě jen na to, aby ho mohli znova zažít.

Hodně obrazů, se kterými se člověk setká, je velice přímo­ čarých . . . a nenajdete na nich nic vzrušujícího, ale jsou jiné obrazy, ve kterých je něco jako výzva . . . ty vám zůstanou v mysli a jsou nejzajímavější. " Jinými slovy, dokonce i pa­sivní radost z pohledu na obraz nebo plastiku závisí na vý­zvě, podnětu, které příslušné umělecké dílo obsahuje.

Sekání trávy nebo čekání u zu­baře může být příjemné, pokud člověk restrukturuje tyto ak­tivity tak, že jim dá cíle, pravidla a další prvky radosti.

Radost se objevuje na hranici mezi nudou a úzkostí, když jsou úkoly v rovnováze se schopnostmi člověka je splnit.

V nor­málním životě pořád přerušujeme to, co děláme, pochyb­nostmi a otázkami. " Proč to dělám? Neměl bych třeba dělat něco jiného?" Opakovaně se ptáme, zda naše činnost je nut­ná, a kriticky hodnotíme důvody, proč jsme se do ní pustili. Ale ve stavu plynutí neexistuje žádná potřeba přemýšlet, pro­tože činnost sama nás unáší jako kouzlem vpřed.