Nejednota sama se sebou je onen těžko snesitelný, ponižující a nepříjemný stav plný nespokojenosti, chtění, žádostí, averzí a nesnášenlivostí, který v hloubi duše prožíváme se všemi známými příznaky, a člověk by se z něj rád osvobodil.
Individuace znamená stát se právě tím jediným a jedinečným člověkem, kterým jsem vždy byl a jsem. Je to nejniternější osobitost, která se ve mně ukrývá, nejzazší stav sama sebe, který v duši chovám.
Protiklady dobro a zlo, pravda a lež, štěstí a utrpení tvoří neustálý a nepřetržitý konflikt jednotlivce. Nad těmito otázkami přemýšlí probouzející se člověk dnem a nocí. Ne proto, že by se nudil a neměl na práci nic jiného než vymýšlet si problémy. Ale protože je sám se sebou v rozporu, což mu přináší nejeden morální problém. Převáží-li ve vás dobro, převáží ve vás i to konstruktivní, tvořivé, tolerantní, a tedy je velmi pravděpodobné, že uvědomělejší život dostává novou, snesitelnější a šťastnější podobu. To můžeme považovat za pozitivní stránku procesu uvědomování. Dávku pozitivity si tedy určujeme jen my sami svým přístupem.
„Vzhledem k tomu, že individuace je zcela nevyhnutelný psychologický požadavek na KAŽDÉHO člověka, lze při pohledu na naši společnost lehce odhadnout, jakou mimořádnou péči je třeba jednotlivci a jeho znovunarození v jedinečnosti věnovat, než jej společnost zcela udusí.“ C. G. Jung
Objevit své skutečné já však znamená vzdát se všech domnělých důležitostí a významů, které sami sobě a společnosti přikládáme, chceme je, vyžadujeme je a lpíme na nich. To však ostatním připadá divné, když nedělají nic jiného, než že je potřebují ke své spokojenosti. Je to tu většinou naopak – vzdát se sama sebe ve prospěch kolektivního odpovídá sociálnímu ideálu, vzdát se své úplnosti je považováno za normální.
Jednoduše můžeme začít právě u svých nálad a psychických stavů. Když člověk spadne do deprese anebo má prostě blbou náladu, obvykle se jí začne bezmocně poddávat a šířit ji do okolí. Ve všem vidí obtíže, cítí se náhle slabý, pasivní, bezmocný, nedostatečný a méněcenný. To je právě to místo, ten stav, kde musí jedinec začít se sebou pracovat. Namísto toho, aby člověk nechal své stavy, aby ho ovládaly, učiní je objektem svého pozorování a nebude je vytěsňovat ani popírat. Zúčastní se jich tedy nejen prožitkem (to je důležité, protože se ho dotýkají většinou na velmi citlivém místě), ale také jako nezúčastněný objektivní pozorovatel.
Neexistuje sociální uzdravení společnosti, které by nevycházelo z jedince.
Pavel Špatenka
Individuace znamená stát se právě tím jediným a jedinečným člověkem, kterým jsem vždy byl a jsem. Je to nejniternější osobitost, která se ve mně ukrývá, nejzazší stav sama sebe, který v duši chovám.
Protiklady dobro a zlo, pravda a lež, štěstí a utrpení tvoří neustálý a nepřetržitý konflikt jednotlivce. Nad těmito otázkami přemýšlí probouzející se člověk dnem a nocí. Ne proto, že by se nudil a neměl na práci nic jiného než vymýšlet si problémy. Ale protože je sám se sebou v rozporu, což mu přináší nejeden morální problém. Převáží-li ve vás dobro, převáží ve vás i to konstruktivní, tvořivé, tolerantní, a tedy je velmi pravděpodobné, že uvědomělejší život dostává novou, snesitelnější a šťastnější podobu. To můžeme považovat za pozitivní stránku procesu uvědomování. Dávku pozitivity si tedy určujeme jen my sami svým přístupem.
„Vzhledem k tomu, že individuace je zcela nevyhnutelný psychologický požadavek na KAŽDÉHO člověka, lze při pohledu na naši společnost lehce odhadnout, jakou mimořádnou péči je třeba jednotlivci a jeho znovunarození v jedinečnosti věnovat, než jej společnost zcela udusí.“ C. G. Jung
Objevit své skutečné já však znamená vzdát se všech domnělých důležitostí a významů, které sami sobě a společnosti přikládáme, chceme je, vyžadujeme je a lpíme na nich. To však ostatním připadá divné, když nedělají nic jiného, než že je potřebují ke své spokojenosti. Je to tu většinou naopak – vzdát se sama sebe ve prospěch kolektivního odpovídá sociálnímu ideálu, vzdát se své úplnosti je považováno za normální.
Jednoduše můžeme začít právě u svých nálad a psychických stavů. Když člověk spadne do deprese anebo má prostě blbou náladu, obvykle se jí začne bezmocně poddávat a šířit ji do okolí. Ve všem vidí obtíže, cítí se náhle slabý, pasivní, bezmocný, nedostatečný a méněcenný. To je právě to místo, ten stav, kde musí jedinec začít se sebou pracovat. Namísto toho, aby člověk nechal své stavy, aby ho ovládaly, učiní je objektem svého pozorování a nebude je vytěsňovat ani popírat. Zúčastní se jich tedy nejen prožitkem (to je důležité, protože se ho dotýkají většinou na velmi citlivém místě), ale také jako nezúčastněný objektivní pozorovatel.
Neexistuje sociální uzdravení společnosti, které by nevycházelo z jedince.
Pavel Špatenka
Žádné komentáře:
Okomentovat