Rád cestuji do jiných krajů, na jiné kontinenty a hlavně na ty ostrovy, kde stres bůhvíproč neakceptují. Více se usmívají, méně znají civilizační choroby. Pokaždé, když tam ze zvyku stresuji, zadrží mě: „Uklidni se a pak si ujasni, za čím se honíš?“ A dodávají: „Chceš snad dohonit smrt? Ta Ti neuteče. A život? Ten už je, všude kolem Tebe.“
Tehdy mě napadá: Proč jsme takoví právě my? A proč ne také oni?
Když se na Bali zeptáte domorodce, co je pro něj nejdůležitější, odpoví: Klid.
Klid. To pro ně není nějaké konkrétní místo na planetě, kde chybí hluk, problémy, tvrdá práce. Klid hledají v sobě. Klid je tedy pro ně jejich vlastní oáza uprostřed hluku, problémů a tvrdé práce. Oáza vyrovnanosti, pokory a spokojenosti.
Štěstí je mnohem více o schopnosti být v pohodě s tím, co je, než o tom přát si to, co není, a bát se o to. Šťastný je ten, kdo pochopil, že co je = co má v této chvíli takto být. Ostatně to, co je, můžeme svým jednáním změnit, když nám to nevyhovuje. A když to nemůžeme změnit to, co se nám děje, můžeme změnit alespoň to, jak na to pohlížíme.
Kdykoli nás život vykolejí událostmi, které jsme nebyli schopni ovlivnit, dopřejme si klid a čas, než nám znovu naběhnou naše základní hodnoty. Jako kdybychom se restartovali, náhle zjistíme, že nám životní rána vlastně pomohla. Protože nás vrátila k tomu, co je základně důležité.
Nebojme se každou vteřinu, co hrozného může přijít. Tak bychom mohli prostrachovat celý život. Nakonec, i kdyby mělo přijít něco hrozného, o to větší je důvod užít si přítomnost. Žít teď a tady je nejlepší způsob, jak prožít život bez ohledu na to, jak dlouho ještě potrvá…
Žádné komentáře:
Okomentovat