Mumifikace

Nemůžeme mluvit o vzdělání, pravidla mumifikačních procesů se předávala v rodině. Syn přebral řemeslo od otce a podobně. Žádné psané poučky na to nebyly. I proto toho o jejich práci dnes víme tak málo. Neměli žádné hluboké znalosti anatomie, jak se často mylně uvádí. Ty měli lékaří. balzamovači vnitřnosti z těla vytrhávali dosti drsným, nešetrným způsobem. Rozhodně to nebyli vážení občané, ba naopak. Šlo o velmi nízkou společenskou vrstvu, lidé se jich štítili. Egypťané je navíc podezírali z nekrofilie. I proto si balzamovači směli pro těla zesnulých do rodin chodit až čtvrtý den po smrti. To už totiž částečně začal proces rozkladu, který je měl od obcování s nebožtíky odradit. Jejich dílny bývaly na okraji osídlení, obvykle u nějakého kanálu, protože měli obrovskou spotřebu vody.

Vrcholným obdobím, kdy tento proces dovedli k dokonalosti, bylo období jedenadvacáté dynastie (asi 1080 až 945 př. n. l.). Mrtvým tehdy dokonce nařezávali líce a vycpávali je, aby tvář vypadala jako zaživa. Oči se vykládaly kameny, aby byla iluze co nejdokonalejší. Naopak k úpadku balzamování došlo v řecko-římské době (332 př. n. l. až 395 n. l.). Těl se v té době zpracovávalo mnohem více než dříve. Přístup k řemeslu tehdy obecně upadal, což se odrazilo i na kvalitě mumií. Neuměli tělo dobře nabalzamovat, a tak se soustředili na vnější úpravu. Musela vypadat dobře při předání. U nekvalitně nabalzamovaného těla přitom hrozilo, že se duše ka, která z člověka po smrti odešla a po celou dobu procesu bloudila, do původního těla nevrátí, protože ho nepozná. A tak by člověk ztratil záruku posmrtného života.

Doc. PhDr. Květa Smoláriková, PhD.