Mluvíme-li dneska o potřebě
zásadně změnit společnost, protože jsou stávající společenské podmínky pro
přírodu, člověka a celou lidskou společnost trvale či dlouhodobě neudržitelné,
musíme si zároveň uvědomit, jak je možné této zmeny dosáhnout. Nelze se
domnívat, že všechno vyřeší "spásonosná sociální revoluce". Pro
opravdu hlubokou a zásadní přeměnu je potřeba i tzv. revoluce všedního dne -
revoluce v našich hlavách, srdcích a v našem chování a přístupu k okolí, a to
hned teď, v dnešních podmínkách - teprve pak je možné započít revoluci
sociální. Mezi zásadní pilíře této revoluce patří neoddiskutovatelně i
každodenní výchova a vzdělávání.
V dítěti by mělo být
rozvijeno kritické myšlení, aby se lehko nestávalo manipulovatelným. Mělo by
mít možnost se ke všemu vyjádřit, aby se naučilo, že může ovlivňovat dění kolem
sebe, a pochopilo tak odpovědnost samo za sebe a svět, ve kterém žije. Dítě
potřebuje diskuzi, aby se mohlo rozvíjet a růst po všech stránkách. Dítě
potřebuje lásku a respekt, aby se naučilo milovat a vážit si samo sebe a
ostatních.
Nelze si myslet, že ideální
dítě je dítě nikdy nezlobící, tiché, loajální, se samými jedničkami, které s nikým
nespolupracuje a vše zvládne "samo". Téměř všechny lidské činnosti
jsou postaveny na určité spolupráci. Jde o to tuto spolupráci rozšířit, omezit
specializaci a umožnit dětem rozvinout širokou škálu dovedností a schopností,
aby byly co nejvice samostatné, ale aby si byly vždy vědomy, že spolupráce
zvyšuje v mnoha případech nejen kvalitu i kvantitu, ale může uspokojit i naše
citové prožívání. Člověk je tvor společenský a není schopen žít bez kontaktu a
interakce s druhými lidmi.
Neměli bychom se však radovat
pouze z dosáhnutí určitého cíle, ale i ze samotné cesty k jeho dosažení.
Estabhlisment se tento stav pokouší legitimizovat, např. zásadním důrazem na
vůli oproti lidským potřebám a touhám. (Vůle se vytváří během socializace,
proto ji lze formovat podle požadavků momentálního společenského a ekonomického
uspořádání.) Dochází pak ke zbytečnému oddělování - nejdřív něco
"musíš", a pak si teprve můžeš oddechnout. Přitom v příjemném
prostředí se stává spousta bývalých povinností zábavou. A tak celý život žijeme
buď v minulosti (uspokojuje nás vzpomínka na úspěch v minulosti) či budoucností
(že jednou budeme bohatí, budeme mít titul, budeme něco vlastnit).
Častokrát "stačí",
abychom se podle hodnot, jež chceme dítě naučit, chovalui. Dítě pak uvidí, že
to, co rodiče a ostatní lidé v jeho okolí říkají, funguje i v praxi.
Přímá cesta březen 2004 číslo
6
Žádné komentáře:
Okomentovat