100 nejkratších cest k sobě aneb příběh duše - Petr Casanova

Proč nás mysl staví na okraj vlastní zkázy, když na každý problém, který vyrobí, musí v téže hlavě existovat řešení?

Všechna srdce sní i lež, když jsou delší dobu hladová.

Ani životní energii, lásku nebo štěstí vidět nedokážeme, pouze vnímat. A přece to existuje, ba dokonce bez toho všechno hmotné mnohdy ztrácí smysl.

Tato kniha není pro ty, kdo věří pouze tomu, co vidí. Pro ty, kteří se domnívají, že nic dalšího neexistuje. Pro ty, kteří obětují veškerý život hmotě. Pro ty, kteří si ještě neuvědomili, že hmota je jen výsledek vytvořený vším, co vidět není. Vždyť všechno, čeho jsme kdy dosáhli nebo co kolem sebe dnes vidíme, bylo na začátků pouhým snem. Teprve touha, víra, odhodlání a další vnitřní síly pomohly z nehmotné představy uskutečnit hmotnou realitu.

Mnohem větší bohatství je uvnitř. Abychom to viděli, musíme zavřít oči. Pak tomu půjdeme skutečně naproti. Pak nalezneme cestu ke všemu skutečně důležitému.

Zjistil jsem, že znovu vylézt na strom je těžší než z něj spadnout; znovu zvednout kámen je těžší než jej pustit. "Proč tomu tak je?" ptal jsem se okolí. "Proč je těžší věž z kostek postavit než zbořit?" opakoval jsem celé dětství. "Proč je těžší partnerský vztah vybudovat než rozbít?" naléhal jsem celé mládí. "Proč to dolů jde vždy samo a nahoru tak těžce?" nedal jsem se odbýt celé dospívání.

Přitahovali se. Bylo jim tak lehce, že to vypadalo, že přestávají být obtěžkáni zemskou tíží. Jako by to byla ne dvě těla, ale - jak mi naznacil strýc - dvě duše, které nechaly "tam dole" pozemské starosti a těžkosti a stoupají někam k nebi. Dokud ti dva byli spolu, nepadali. Byli jako hvězdy, které jsem odmalička pozoroval a obdivoval.

Lidé jsou jako andělé s jedním křídlem. Potřebují druhého, aby se společně vznesli. Musejí tedy najít jinou osobu, ochotnou dohodnout se na společném rytmu mávání křídel, a nejen dohodnout se, ale každý den ho i uskutečňovat. Současně si tito andělé musejí uvědomit, že když ztratí společný rytmus, spadnou. A ty pády potom bolí. Oba.

Znovu jsem začal toužit po někom, kdo mi pomůže nahoru - překonat zemskou přitažlivost, pocítit ty rajské okamžiky bezstarostnosti a společné neporazitelnosti. Sám jsem to se svým jedním křídlem nedokázal.

Ten den mi došlo, že my vsichni rádi pohlížíme k nebi. Ještě jsem nevěděl, proč nás tolik přitahují hvězdy, ale cítil jsem, že každý chce do nebe, i když nikdo nechce umřít. Protože každý touží po nebi už za života. Není to sen, jde toho dosáhnout. Stačí jen najít někoho, kdo by pro nás byl ochoten mávat svým křídlem a pro koho bychom my byli ochotni mávat svým vlastním. Někoho, kdo by byl ochoten domluvit se na společném rytmu, a navíc ho uskutečňovat. Někoho, kdo si dobře uvědomuje, že vždy je snazší pustit se a padnout, než namáhavě překonávat zemskou přitažlivost a společně stoupat.

"Jsi tady pro druhé lidi. Především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí Tvoje štěstí." Tvá duše

Myš zahlédla netopýra, který kroužil nad jejím polem. "Chudák! Co mu to narostlo na tlapkách?" litovala jeho křídel. Netopýr se stejným soucitem hleděl dolů a litoval myš. "Nebožačla! Ztratila křídla, nemůže vidět svět z výšky." Dobrácký netopýr vynesl myš v drápcích do oblak. Myš byla ohromená. Poprvé viděla život z nadhledu. Z výšky jí všechny problémy připadaly malé. Začínala nebe milovat. Když se naprosto nabažila, netopýr ji snesl zpátky na pole. Polní myš dlouho žila z nádherných vzpomínek. Časem přišla tesknota. Ztratila nadhled! Její problémy byly zase tak velké! Opět zatoužila po výšinách, ale bez křídel jich nemohla dosáhnout. Začala toužit po netopýrovi. Ani ten se necítil šťastný. Žádná z netopýřic nedokázala tolik ocenit, když ji vzal do výšin, jako obyčejná polní myš! Bylo to zvláštní. Myš na netopýrovi zprvu viděla chyby. Také netopýr myš považoval za nedostatečnou. Spolu ale tvořili dokonalý pár. Myš činilo šťastnou právě to, co jí dával netopýr, a netopýra činilo šťastným právě to, co mu dávala myš. A tak se netopýr vrátil mně pro myš. Není to tak, že by našli jen cestu k druhému. Našli hlavně cestu k sobě. Uvědomili si, co jim schází, ale také co pro ně druhý může znamenat. Spřízněnými dušemi je nedělalo to, že jeden je netopýr a druhý myš, ale to, že v druhém objevili svůj protějšek.

I když se příroda nezastavitelně opakuje, souběžně se nezastavitelně rozvíjí. Právě opakování mrazů učí organismy přežívat drsné časy. Právě opakování veder učí rostliny vzdorovat vedrům. "Opakováním nás příroda učí," řekl jsem si. "Ba opakováním nás příroda mění k lepšímu!"

I když se v přírodě všechno opakuje, nic nezůstává stejné. Změna je skryta paradoxně právě v tom opakování.

Fotografický negativ: pás, kde černá byla bílá a bílá byla černá...Díval jsem se tátovi přes rameno, když fotografie vyvolával, a uvědomil jsem si, že člověk je na tom úplně stejně. Vyvíjí se z negativních obrazů. Právě náprava chyb člověka posouvá. Bez negativů by nevznikla fotografie a bez chyb by se člověk nerozvinul.

Systém je nastaven tak, že nemůžeme ovlivnit všechno, co se nám stane, ale můžeme ovlivnit, jak s tím naložíme.

Všechno se děje ve správný čas a v náš prospěch.

"Nikdy se ti nepodaří cítit se šťastně, pokud budeš svou minulost vidět lepší, než byla; svou přítomnost horší, než je; a svou budoucnost růžovější, než bude." Tvá duše

Zacházejme opatrně s prvním nástrojem duše - s myšlenkami. Nesuďme druhé podle první negativní domněnky. Věci se mohou ukázat jiné, než jak na první pohled vypadají. Všechno může mít jinou, překvapivou příčinu.

"Nikdy od sebe neodháněj lidi, kteří o Tebe pečují. Jednou se už nemusejí vrátit.

..myšlenka, kterou označíme za důležitou, se stane skutečností. A jak se stane důležitou? Jednoduše - věnujem jí totiž zvláštní pozornost, větší než jiným myšlenkám.

Všechno, čemu věnujeme opakovanou pozornost, považuje naše mysl za důležité a hledá cestu, jak to uskutečnit.

Mysl rozhoduje o tom, co v každém okamžiku uděláme i co neuděláme. Koho podpoříme i koho zatratíme. Tak jako mysl nerozlišuje, co je dobré, nebo špatné, stejně nedělá rozdíly mezi tím, co je objektivně nebo subjektivně pravdivé. Naše mysl zná jednu jedinou pravdu. Svou vlastní. Co si mysl usmyslí, to je pro ni pravdivé. Každý z nás je tak životně závislý na vlastní mysli. Naše mysl totiž na základě své pravdy rozhoduje o našem osudu - o činech, které buď vykonáme, nebo nevykonáme; o výsledcích, o které se buď pokusíme, či nepokusíme. Naše mysl má tedy přímou odpovědnost za naše výsledky v životě.

Představme si záhon úrodné půdy. Cokoli do něj zasadíme, to vzklíčí. Záhon se vůbec nestará o to, jestli v něm zakořenila okrasná rostlina, nebo plevel. To není jeho problém. To je problém zahradníka. Záhon dodává živiny bez rozdílu. Stejně funguje naše mysl.

Většina domněnek by neexistovala, kdyby ve vztazích fungovala komunikace. Pak by totiž stačilo se zeptat a vyhodnotit obdrženou odpověď, dříve než si v hlavě začneme vytvářet myšlenkovou konstrukci.

Zeptat se a naslouchat je jako lézt na strom nebo zvedat kámen. Je to vždy těžší a pracnější, než si lehce vytvořit domněnku. Alespoň zdánlivě je to lehčí. Domněnka nás nestojí vůbec nic. Jen trochu negativní energie, negativních pocitů. Často je za domněnkou nějaká špatná vzpomínka z minulosti, necitlivá věta kolegy, kamaráda - zkrátka semínko pochybností, které vpustíme do úrodného záhonu, a ono začne klíčit.

Kdo zaseje malou pochybnost, za čas na svém záhonu sklidí velkou nedůvěru. A kde začíná nedůvěra, pomalu končí vztah. Všechno krásné se ve vztahu děje tehdy, držíme-li si odstup od negací. A je jedno, jak se do naší hlavy dostanou.

Kdo důvěřuje, snáze pozná spřízněnou duši. Když totiž budeme důvěřovat a druhý nás zradí, pak to nebudeme my, kdo ztratil. Naopak my získáme velmi užitečnou informaci, že o spřízněnou duši nešlo. Ostatně, nikdy neztrácí ten, kdo prijde o člověka, který ho zradil - tedy který nemiloval. Naopak vždycky ztrácí ten, kdo přijde o člověka, který mu byl ochoten důvěřovat - tedy který skutečně miloval.

"Máš problém důvěřovat? Polož si otázku: K čemu jsou sluneční hodiny ve stínu? " Tvá duše

Důležité lidi nepotkáváme náhodou. Vždycky je důvod. Ať je to drsná lekce, nebo požehnání. V obou pripadech je to něco, co potrebujeme.

Skutečná láska není to, co říkáš, ale co děláš. Nepotřebuješ okolí nálepkovat tituly Partner, Kamarád, Vrba. Kdo je pro tebe důležitý, to vyjadřuješ svými činy - tím, komu věnuješ čas, pozornost, energii, zájem. S takovým člověkem ve skutečnosti buduješ vztah.

Nikdy v jednání druhých nesmíme akceptovat nic, o čem jsme přesvědčeni, že si to nezasloužíme. Žena se musela naučit, že v první řadě ona určuje, jak s ní ostatní budou zacházet. Jestliže druhým lidem včas nenastavíme mantinely, existující jen v naší hlavě, nebudou dodržovat.

Na světě neexistují dva stejní lidé, tedy dvě stejné duše a dvě stejné mysli. Je tedy přirozené, že si partneři musejí nepřetržitě vyjasňovat, co druhému ještě vadí, a co již ne, a náležitě to svém jednání zohledňovat. Ptát se druhého a naslouchat znamená přibližovat se k sobě, rozumět si víc. Proto pokud nám na vztahu záleží, musí nám záležet i na druhém, aby se ve vztahu cítil dobře a jistě.

Je lhostejné, jestli něco zanedbala ona, nebo přehlédl on. Společným zájmem musí být spolu komunikovat, jen tak je možné si pochybnosti vyjasnit. Komunikace je nejrychlejším způsobem, jak ten, kdo je na nižší úrovni duchovního rozvoje, může vyzrát, aniž by to odnesl vztah.

Neděláš-li si čas na prioritního člověka, věz, že ho učíš trávit čas s někým jiným, pro koho prioritou už být může.

Vsichni, kteří se snaží uspokojit více lidí souběžně, docilují pouze toho, že žádná z těch osob není stoprocentně spokojena a vztahy jsou víceméně polovičaté. To je mimochodem důvod, proč milenky obvykle dříve nebo později požadují rozvod ženatého přítele, proč děti žárlí na nové partnery svých rodičů a noví partneři na bývalé partnery. Kdekoli si totiž zachováváme starou vazbu, tam hrozí, že tímto smerem bude unikat naše energie - ta, která pak novému partnerovi nepřipadne stoprocentní.

Vyber si tedy buď jedno, či druhé. Milovat, nebo ubližovat. Obojí zároveň nejde. Ženy se mnohdy diví, jak jsou muži v tomto specifičtí. Domnívají se totiž, že jde obojí paralelně - milovat i ubližovat. Porozumět mužům v tomto není tak složité. Stačí se podívat na fotbal, nejoblíbenější mužský sport. Fotbalisté nosí na dresech nápis FAIR PLAY, tedy hraj čestně. Sami však při první možné příležitosti hrají nefér. Simulují, jak je soupeř podrazil a strašně moc to bolí. Fanoušci v hledišti stadionu nezůstávají za legračními fotbalisty pozadu. Pískají na vlastní hráče, urážejí vlastního trenéra, zatracují vlastní tým, když se mu nedaří, ale po jedné povedené akci znovu vynášejí vlastní hráče, trenéra i tým do nebes, a když se vyhrává, vytahují klubový prapor, který již pošlapali, když se prohrávalo. Zeptáte-li se mužů, proč to dělají - proč nejednají buď pouze čestně, či pouze nečestně, proč svůj tým buď pouze nekamenují, nebo pouze nevynášejí do nebes-, určitě vám sdělí nějaký rozumný důvod. Mužský rozum si totiž umí představit variantu mezi. Pro ženy mezi neexistuje. Buď jsou těhotné, nebo nejsou. Buď porodí v pořádku, nebo ne. Ženy nejsou v prioritách kompromisní.

Ženy neuvažují komplikovaně. V jejich světě platí:

Komu CHCEŠ psát, tomu napíšeš.

Koho CHCEŠ slyšet, tomu zavoláš.

Koho CHCEŠ vidět, toho vyhledáš.

Komu CHCEŠ věnovat čas, tomu ho dáš.

Vše ostatní jsou pro ženy výmluvy, tedy slova, která nic neznamenají. A ženy je v tomto ohledu dobré brát vážně. Žena je nezastavitelná, jakmile usoudí, že si zaslouží víc. "Milovat" pro většinu žen znamená "neubližovat". Tam, kde je ubližování, žena přestává vidět vztah. Protože kde přibývá ubližování, ubývá láska. Vztah je v ženském vnímání jako Měsíc. Když neroste, ubývá. A když ubývá láska z mužské strany, žena začne pochybovat, ztrácí důvěřu, a bez důvěry není vztah.

Že je jako člověk, který si stále myslí, že jeho štěstí přijde s příštím vztahem, příští prací, příští výplatou, a přitom zapomíná, že štěstí je stav mysli a vychází z nás. Lidé se příliš často ohlížejí kolem sebe a hledají příčiny svého neštěstí tam, místo aby začali u sebe a mysleli na naplněnost své duše, když ta nám všem napovídá, že mně pro mě ni je důležitější to, jaký člověk je, ne to, co má.

Do vztahu vždycky vstupujeme s někým, s kým máme větší či menší pravděpodobnost nedorozumění. Současně však jsou oba partneři vybaveni schopností každé nedorozumění překonat.

Nemysleme si, že domněnka "nějak" přejde. Nemarněme čas. Necekejme, až bouře sama přejde. Jen ať prší. Alespoň se můžeme naučit spolu tančit v dešti.

Abychom jeden druhému porozuměli, nesmíme mlčet, musíme komunikovat. Jen tak předejdeme nedorozumění. To vzniká i tehdy, jakmile se jeden začne domnívat, že asi pochopil druhého. A pak svou interpretaci vydává za pravdu. Nedělej to. Nech promlouvat raději druhého než svůj vlastní výklad. Nedorozumění může vzniknout i z rozhovoru, když to, co jeden slyší, neodpovídá tomu, co druhý míní.

Přestaň se domnívat, že vidíš druhému do hlavy nebo že naopak on přesně pochopil tvou myšlenku. Přesvědč se, pracuj s fakty. Většina zklamání je zaviněna marným očekáváním, domněnkami, které nepotkaly realizaci.

Chtěl se očima vrátit na rozečtenou stránku, ale uvědomil si, že i život je jako kniha. Nikdy bychom neměli člověka soudit podle přebalu ani podle jedné kapitoly, kterou jen namátkou nalistujeme. Abychom mohli děj opravdu posoudit, musíme ho poznat celý. Stejně jako člověka.

Ale nemusíme všechno pochopit. Něco stačí jen přijmout . Tak jako rádiové vlny. Tak jako elektřinu. Jen proto, že něčemu nerozumíme, ještě to neznamená, že to nemůže být skutečné a smysluplné.

"Stěžování si z Tebe dělá oběť. To, nač si stěžuješ, buď opusť, změň, nebo to přijmi. Jakýkoli jiný přístup způsobí, že se tou obětí skutečně staneš." Tvá duše

Všechno má dvě strany - rubovou a lícovou. Každá událost nebo okolnost je tedy jako mince. Zajímavé na minci je, že ať ji v obchodě položíme na pokladní pult rubovou, či lícovou stranou, obě platí stejně. I zkušenost má stejnou hodnotu z hlediska duševního rozvoje, ať je dobrá, nebo špatná. Obě strany jsou člověku z dlouhodobého pohledu užitečné. Na všechno, co se nám stalo, se tedy můžeme podívat ze dvou stran. Ne vždy jsme ovšem obojího pohledu schopni. Máme-li negativní emoce, je pro nás těžké vytvořit si pozitivní pohled. Ze zkažené vody dobrý čaj neuvaříš.

Naše mysl neustále pracuje. I ve spánku. Nedostává-li podněty k přemýšlení ze svého okolí, vytváří si své vlastní. Bere si je například ze svého podvědomí. To je důvod, proč nemáme-li dostatek informací od svého partnera, vytváříme si vlastní domněnky.

Nedorozumění je jedním z nástrojů, používaných ke školení naší duše.

Než začneš druhého soudit, pokus se vidět svět jeho očima. Porozumíš celému běhu jeho života, všemu, co ho vedlo k minulým i současným rozhodnutím. Pochopíme-li druhého, budeme udiveni, jak se všechno změní. Zmizí ten, kdo nám schválně hází klacky pod nohy, a místo něj se objeví ten, jehož chování, strachy i domněnky se stanou pochopitelnými. Stačí jen jedno vstřícné ucho a laskavé srdce.

Dostal ne to, co chtěl, ale co potřeboval - potřeboval být osamělý, aby něco pochopil. Co něco? Dvě chyby. První - že odešel od rodiny, která ho zpátky nemusí vzít. Druhou - že rodině umožnil zjistit, jaké je být bez něj. Že to vůbec nemusí být špatné. Bez člověka, který si vlastní rodiny neváží, je budoucnost rodiny vždycky lepší.

Kdykoli nevíme, jak dál, najdeme, odkud se odrazit.

Dno je zvláštní bod, kde dříve nebo později přestáváme věnovat pozornost tomu, co jsme zratili, tedy přestáváme odečítat. Už není co ztratit, co odečíst, jsme přece na dně. Náš pohled přestává směřovat tam, odkud jsme spadli, ale svěšená hlava nás automaticky učí dívat se opačným smerem - kam jsme spadli. Obrací naše oči pod nohy a je jen otázkou času, kdy svůj zrak zaměříme na to, o co se můžeme opřít a od čeho se odrazit. Jinými slovy: Otočíme své myšlení a naučíme se něco velmi užitečného. Začneme přikládat menší význam tomu, co jsme pokazili, a větší tomu, co můžeme napravit. Méně myslíme na to, co je za námi, a více o tom, co je před námi. Méně nás zajímá, kdo odešel, a více kdo přijde.

Co bylo, už není. Ze štěstí prožitého v minulosti nedokážeme být šťastní v přítomnosti. A to je dobře. Potřebujeme si své štěstí vytvářet znovu, pořád.

Kdykoli nemůžeme zpátky, hledejme nejlepší cestu vpřed. Nějaká vždy existuje. Pokud ji vydržíme hledat, můžeme ji najít. Pokud ji přestaneme hledat, nikdy ji nenajdeme.

Kdo projde naším životem a zanechá v něm významnou stopu, stává se součástí naší historie. Patří do naseho podvědomí, pokud ovlivnil to, jací jsme. Možná nás přiměl k velkým chybám, ze kterých jsme se ponaučili, a za to mu musíme být vděční. Možná nám pomohl upravit hodnoty a mantinely vlastní cti, ze kterých nově už neslevíme. V každém případě nám pomohl udělat osobní krok vpřed, ať už dobrou, nebo špatnou zkušeností.

Nevyčítejme tak ani svým partnerům, že jim důležití lidé minulosti zůstávají ve vzpomínkách. Patří tam. A po našem boku si partneři obvykle uvědomí, proč tyto lidi měli potkat, proč právě přes ně vedla cesta k nám.

Soustřeď se na to, co máš, pak můžeš mít dost; zaměříš-li se na to, co nemáš, nebudeš mít nikdy dost.

Nedávej "ještě jednu" šanci stejnému člověku. Ze všech krátkých cest ke spřízněné duši je tato snad vůbec nejkratší. Málokdy totiž poznáš spřízněnou duši zřetelněji než při jejím selhání. Ano, každý chybuje. To je jedna část pravdy. Ta druhá zní: Za chyby se platí. Aby chybující člověk zaplatil, musí nejprve chybu uznat. Už okamžikem uznání dělá první důležitý krok k nápravě. Uvědomuje-li si totiž chybu, zjišťuje, co už nemá opakovat. Cena je to, co za chybu platí - například ztráta partnera. Hodnota je to, co dostává -  ponaučení a zmoudření.

Charakter člověka neurčuje, zda dělá chyby. Každý je dělá. Charakter člověka určuje, jak s chybami nakládá.

Pamatuj, že když partnera nezmění láska, pak ho nezmění už vůbec nic. Láska je jedna z nejmocnějších sil, schopná změnit člověka. Ne že by milujícího člověka měnila přímo ona, nýbrž kvůli lásce se milující člověk změnit chce.

"Silní partneři nemívají snadnou minulost." Tvá duše

Mnohokrát v životě, vztah nevyjímaje, se ocitneme v situaci, kdy budeme považovat za maličkost to, co pro druhého může znamenat úplně všechno.

Pro každý další den našeho života je však důležité, co vykonáme dnes, ne co jsme vykonali v dávné minulosti.

Minulost, na kterou rádi vzpomínáme (dobrá minulost), nám slouží k doplňování pozitivní energie. Umožňuje nám zastavit se a připomenout si dobré chvíle. Vzpomínáte přece na meditaci. A vzpomínáte přece i na fakt, že naše mysl neustále pracuke. Potřebuje-li nějaký podnět, i když regenerujeme, dobrá minulost je ideální.

Minulost, na kterou bychom rádi zapomněli (špatná minulost), kupodivu slouží pro doplňování pozitivní energie rovněž. Zastavíme-li se, abychom nabrali dech, umožňuje nám osvěžit si těžké chvíle, které jsme v životě překonali. Obě minulosti tedy v paměti slouží jako zdroj pozitivní síly. Kromě toho představují zdroj ponaučení a moudrosti. Jak dobrá, tak špatná minulost nám totiž odpovídají na klíčovou životní otázku: Proč?

Všechny pocity, postoje, hodnoty teprve nabýval. Tvořil si zkušenosti ze svých nemotorných pokusů, chyb a dětských výkladů. Přebíral informace a návyky od druhých - rodičů, učitelů, starších sourozenců. Každý den vršil novou minulost, nové představy, nové víry, nové cíle. Každý dnešek vytvářel jeho zítřek, až se ocitl vedle nás v tomto dni. Je výsledkem všech svých minulých rozhodnutí. A svými dnešními rozhodnutími vytváří zítřek. Svou živou minulost si však nese v hlavě. Všechno, čeho se kdy bál a co do dneška nepřekonal, trvá.

Všechna tato skrývaná tajemství ovlivňují jeho přemýšlení, chování a interpretaci toho, co se mu právě děje. Pokud v minulosti přišel o velkou lásku a doposud se s tím nevyrovnal, vesmír mu tento neuhrazený účet stále připomíná. Nutí ho platit za neuzavřenou chybu pokaždé, když si na ni vzpomene. Nikdo ho nedokáže vytrestat tolikrát, jako se dovede vytrestat jedinec sám.

Přes veškeré těžkosti z minulosti se neustále snažit hledět vpřed. Přes veškeré prohry neustále zkoušet lepší cestu. Přes veškeré neúspěchy neustále psát další kapitoly svého života a posouvat svůj příběh co nejdál od minulosti, v niž se koneckonců mění každý dnešek.

Proto nás ostatně vesmír vybavil touhou po vztahu. Ve dvou jsme schopni zvládnout víc než sami. Má to ale jednu podmínku. Potřebujeme silného partnera - takového, který nás v těžkých okamžicích, kdy na nás dopadnou stíny, dokáže držet. A pokud ztrácíme jakékoli světlo z dohledu, zůstat s námi. Ne proto, že by se mu ve tmě líbilo, ale že nás ve tmě nemůže nechat samotné.

Zvládnout minulost partnera je jednou z největších prověrek ve vztahu. Všichni totiž potřebujeme minulost druhého pochopit. Jen tak porozumíme, proč se tak specificky chová, proč tak přemýšlí, čeho se bojí, kde má práh bolesti a co bychom mu nikdy neměli provádět. Možná jeho minulost pochopit nedokážeme, bude-li až příliš odlišná od té naší. Vždycky ji však můžeme alespoň přijmout.

Možná jeho minulost pochopit nedokážeme, bude-li až příliš odlišná od té naší. Vždycky ji však můžeme alespoň přijmout.

Ani to není snadný akt. Svým způsobem je to odpuštění. Nicméně takové smíření je příležitost, jak ukázat, že dovedeme být druhému spřízněnou duší.

Bezpodmínečně ho milovat.

I se starými ranami, i s nenapravitelnými komplexy, i se zdánlivě nepochopitelnými obavami.

Najít tak velkorysou spřízněnou duši je zázrak. Člověku to může změnit život.

"Važ si lidí, kteří Ti říkají pravdu. Bez ohledu na to, jak bolestná ta pravda je." Tvá duše

Chování každého člověka vychází z něj samotného. Ano, někteří lidé pasou po tom nalézt na druhých chyby, jako by jim za to měla náležet odměna. Přitom není za co. Hledají špínu, ne zlato. A je to jejich škoda, protože co hledají, to nalézají.

Čím budeš starší, tím více pochopíš, že určité situace nebo komentáře nepotřebují Tvou reakci. Jen Ty rozhoduješ o tom, kam svou pozornost a energii napřímíš.

Začneme-li mít rádi život, život začne mít rád nás.

Každý den znamená novou možnost a změnu.

I silní lidé mohou být vyčerpaní - jako silná srdce, která stále hledají cestu porozumění. Nauč se však, budeš-li unavený, odpočívat, ne se vzdávat.

Žádný člověk nemá nejmenší ponětí, co je pro druhého správné. Ostatně, někdy to, co je správné, nevíme ani my sami. Jak by to tedy mohl vědět někdo jiný?

Musíme si však včas uvědomit, že to, co nám rodiče říkají, nebo v co věří, vychází z nich. Třeba je k nevíře vedli už jejich rodiče. Možná je tomu naučil vlastní život. Ani jedno ale nesouvisí s našimi možnostmi.

Nepromítejme si do dětí své osobní iluze, ambice a nenaplněné sny. Raději za svými tužbami pojďme sami. Vždy je samozřejmě snazší přenést tíhu odpovědnosti na druhé, v tomto případě na děti, a poté jim vyčítat, že nám "zkazily život", jenže ve skutečnosti kdyby skutečně měly žít náš život, zkazili bychom tím my život jim.

Srdce nás bolí, kdykoli si máme něco dobře zapamatovat.

Vesmír každého, kdo přešlapuje v kruhu opakovaných chyb, nutí k pozitivní změně. Volí k tomu paradoxně srážení člověka na dno.

Mnoho lidí si dno představuje jako to nejhorší, co nás může potkat. Ve skutečnosti je dno požehnáním. Dno totiž mění celý život, obrací děj. Za prvé, člověka sraženého na dno opouštějí špatní lidé.

Za druhé, člověk sražený na dno poznává skutečně přátele. Tedy ty, kteří mu nabízejí pomocnou ruku, ačkoli pro ně v té chvíli nemůže udělat nic na oplátku, a kteří při nás zůstávají stát, i když celý svět odešel - včetně "takzvaných přátel", prospěchářů, kteří z člověka sraženého na dno již neměli co vyčerpat.

Dno je nejužitečnější čističkou lidského života. Pročisťuje jak naše okolí, tak naše tělo. Očima, jež plakaly, vždy vidíme jasněji a ostřeji. Zřetelněji poznáváme, o koho se skutečně můžeme opřít, komu na nás opravdu záleží, díky komu dokážeme vstát. Tehdy už cítíme to požehnání.

Lidé Tě zraňují, aby šes od nich učil odcházet. Vztahy se hroutí, abys uměl ocenit ty pevné. A dobré plány někdy nevyjdou jen proto, aby ti mohly vyjít lepší.

Když nedostáváme to, co chceme (od špatného partnera), nemusí o ještě znamenat, že si to nezasloužíme. Naopak může to znamenat, že si zasloužíme mnohem víc.

Ve špatném vztahu propadáme negativním myšlenkám.

Kdo se zdráhá obhájit si vlastní hodnotu, potřebuje být vystaven situaci, kde si vlastní hodnotu připomene. Dno tohle dokáže. Na dně se totiž ocitáme sami. Máme pocit, že horší to být nemůže. Člověk je v mezní psychické fázi, která ho nutí ke změně, a přitom mu nikdo nepomáhá. Vypadá to tísnivě. Ve skutečnosti člověk dříve nebo později zjistí, že nemá jinou možnost než přemýšlet, jak si pomoci sám.

Blahopřeji Ti. Právě jsi pochopil, jak se dostat z nejhoršího. Tak, že nebude existovat jiná varianta. Lidé jsou nejsilnější tehdy, když musejí. Své nejlepší vlastnosti objevují tehdy, když je potřebují. To, že je do té doby nepoužili, neznamená, že je neměli. Měli, jen o nich nevěděli.

Na dně nalézáme nejcennější poklady.

Když se housenka zakuklí a myslí, že nadešel její konec, promění se v nádherného motýla a poprvé vzletně. Když člověk onemocní, začne pečovat o zdraví, které až do té doby zanedbával. Když ztratíme přátele, přehodnotíme svůj diář a začneme si dělat na důležité lidi znovu čas. To všechno dělá převážení - odraz mně ode mě dna.

Na dně zjistila, že jak se chováme sami k sobě, tak se k nám chová i naše okolí. Přístupem k sobě totiž nastavujeme laťku ostatním. Co dáváme, to se nám vrací. Nastavujeme-li tvář, aby nás špatný člověk mohl znovu a znovu udeřit, vždy nás udeří. Nezmění se to, dokud si sami sebe nezačneme vážit, tedy do chvíle, než mu tvář přestaneme nastavovat.

Čím více pádů prožiješ, tím spíše zjistíš, že spřízněnou duši nedělá půvab či bohatství, ale srdce bijící pro tebe.

Zvedači ze dna mají nedozírnou hodnozu, která je často skryta. Nevidíme ji, když se ohlížíme jen po líbivé postavě nebo obličeji. A přece tou hodnotou oplývají. Bývá ukryta ve vzácné mysli, cvičené vidět dobro v každé situaci. V tom tkví nehasnoucí světlo těchto "svíček". Nesnaží se marnit čas tím, aby druhé měnili, raději čas věnují tomu, aby jim porozuměli. A když ztratí jistotu, zda je opravdu dost dobrý a nemá se komu vlichotit, namítnou:"Buď tím, kým jsi. V tom je tvá největší přednost, protože nikdo není jako ty." Vypnout režim oběti. Pochopit svou výjimečnost. To byla cesta každého, kdo kdy překonal vlastní minulost. A také předpoklad k tomu, aby začal tvořit lepší budoucnost.

"Tatínku, viděl jsem ten obrovský rozdíl. Že my máme bazén, a oni řeku. Že nad našimi hlavami je lustr, nad jejich miliony hvězd. Že my jsme obklopeni zdí, a oni přáteli. Děkuji Ti, tatínku, že jsi mi ukázal, jak chudí jsme."

"Lodě se nepotápějí kvůli vodě, která je kolem nich, ale kvůli vodě, která pronikne do nich." Tvá duše

Každé duševní trápení jsme schopni unést. I proto jsme tu - abychom nalezli způsob, jak se vyrovnat s tím, co nás bolí.

Máme pět smyslů na to, abychom postřehli, že se s námi děje něco špatného. K tomu ještě pocity. Problémem naseho života není, že bychom nedostávali dostatek vzkazů od duše, ale že tyto vzkazy neumíme číst, potažmo že jim nevěříme.

Slabiny nás nutí rozhlížet se po svém okolí a hledat inspiraci, jak se druzí vyrovnávají se svými slabiny. Přednosti nás nutí stejně tak rozhlížet se po okolí a hledat, čím bychom mohli doplnit druhé (vždy disponujeme něčím, co žádný jiný člověk nemá), a naopak čím by druzí mohli doplnit nás. Sečteno, podtrženo: Všichni můžeme být užiteční, přitom mezi sebou nemusíme soupeřit. Jediná soutěž, kterou bychom měli v životě vést, je souboj se sebou - snažit se být dnes lepší než včera a zítra lepší než dnes.

Žádný člověk se nemusí mrzutě ohlížet po nikom z okolí, protože každý máme svou vlastní životní cestu. Současně se však můžeme ohlížet po okolí za inspirací, protože v každém okamžiku najdeme někoho, kdo se potýká se svými chybami.

Mysleme na to, že problémy, které každý den zažíváme, potřebujeme. Kdykoli nějakému čelíme, vzpomeňme si, že znamená vzácnou šanci vyrůst, zmoudřet, posunout se.

Schválně se navzájem střetávají duše v rozdílných fázích vývoje, abychom byli nepřetržitě prověřováni a mohli neustále růst. Připravme se na to, že pořád nám někdo bude říkát, jak jsme nedokonalí, jak nám schází to, co mají jiní, a jak se nechováme správně (podle této osoby). Je to permanentní duševní test, jehož rozluštění zní: Já vím, že nemohu být dokonalý, já vím, že mi vždycky bude něco scházet, já vím, že se nemohu zavděčit všem.

Kdekoli, kdykoli a od kohokoli mohou přiletět semínka pochybností a slabosti se zájmem uvelebit se v úrodné půdě naší výživné mysli. Často to neovlivníme. Co druzí říkají nebo dělají, vychází z jejich vnitřních motivů, nicméně pro nás je to příležitost prověřit svou odolnost. Bavit se tím. Vyzkoušet elasticitu svého těla i mysli. Učit se cizí jedovatá semínka zpovzdálí vyslechnout, ale pak odfouknout tak, aby se nestala naší součástí.

Jsme tu, abychom se den za dnem učili a abychom zjistili, jak můžeme mít šťastný život a naplněnou duši. Neznamená to život bez problémů, takový ani neexistuje. Nejšťastnější lidé nejsou ti, kteří se problémům vyhýbají či před problémy utíkají, nýbrž právě ti, kteří jsou problémům vystaveni a dokážou je s grácií  řešit. Takoví vědí, že se na sebe mohou spolehnout. Že dokážou růst bez zbytečných trápení či dokonce nemocí. Tedy i bez zbytečných rezignací..

K čemu je ženě ocenění od muže, když ho nedokáže nalézt sama v sobě?

Pamatuj si, že druhý nepochopí hodnotu toho, co pro něj děláš, dokud to pro něj nepřestaneš dělat.

Proč dávat energii člověku, který nám ji nevrací, když tutéž energii můžeme dávat sobě?

Dávejme si pozor na ty, kteří znenadání zmlknou. Vždycky přemýšlejí o změně,někdy i o trvalém odmlčení se.

Ukazujme druhým, jak se k nám chovají, beze slov - pouhým zrcadlením. Je to jediný způsob, jak si zachovat svou vlastní tvář a současně druhým lidem ukázat tu jejich.

"Tvoje slovo je pokaždé jako úder do gongu. Energii, kterou slovem vyvoláš, následně sklidíš." Tvá duše

Chlapec v emocích mluvil k lidem ukvapeně. Nejprve ublížil, a pak přicházel s omluvou. Otec si toho všiml. Zavolal si ho. "Synu, tady máš kladivo a hřebíky. Kdykoli tě ovládne vztek a chuť někomu zlým slovem ublížít, s každým zlým slovem zatluč do zdi jeden hřebík," nakázal mu. Syn předpokládal, že jde o terapii, jak fyzickou aktivitou ze sebe uvolnit nežádoucí napětí, a tak poslechl. První den zatloukl šest hřebíků. Druhý den čtyři. Třetí deset. "Ksakru, táto, nefunguje to," zanadával. "Nedokázalo mě to zlých slov zbavit, ale za každé jsem se omluvil." Otec pohlédl na zeď plnou zatlučených hřebíků. "Omluvil? Vytahej tedy ze zdi všechny hřebíky." Chlapec tak učinil a vtom užasl. Ve zdi sice nebylo dvacet hřebíků, ale zelo tam dvacet děr. "Tohle jsou tvá slova." řekl otec. "I když se člověku omluvíš, ránu v jeho mysli to nespraví. Stopa každého zlého slova v člověku zůstane."

..a Buddha se ho optal: "Pokud to, co chceš říct, není dobré, pravdivé ani nutné, proč mi to vlastně chceš říct?"

Každou chybou, kterou nepřiznáme, trestáme ihned sami sebe. Nepřiznanou chybu totiž nemůžeme napravit. Ostatně, jak bychom ji mohli napravit, když pro nás neexistuje? Taková chyba trvá. Přitom je omyl myslet si, že co ignorujeme, to zůstává a nijak se nemění. Ve vesmíru nic nezůstává beze zmeny. Chyby, které se neřeší, rostou. Tak jako plevel, který se nevytrhává ze záhonu. Všechny chyby, které nerozpustíme ponaučením, si neseme s sebou dál. Proto se učme hledat chyby. Uvědomovat si je. Přiznávat je. Omlouvat se za ně. Napravovat je. Udržujme si konstruktivní (pozitivní) energii. Sledujme nejen to, jakých chyb jsme se dopustili, ale také k jaké budoucnosti nás pomocí ponaučení posunuly. Zůstaneme-li malí a slabí, nevyděláme na tom.

Jen proto, že momentálně nevidíš pozitivní odpověď na svou životní situaci, neznamená to, že žádná neexistuje. Znamená to jen, že ještě nenazrál správný čas, aby se Ti ukázala. Jinými slovy: Ještě ji neumíš pochopit.

Každé překonání přináší dobré pocity. Dobré pocity vyvolávají motivaci. Motivace vede k novému překonávání.

Být šťastným člověkem často neznamená vnášet do života něco nového, ale naopak zbavit se něčeho starého. Vyházet nadbytečné domněnky, škodlivé vztahy. Vyklízení možná zvíří prach, ale nakonec zbude všechno, co je pro nás opravdu důležité.

V každé chvíli rozlišuje pouze to, zda se posouváme, či neposouváme. Když se posouváme, vytváří nám stále novou přítomnost. Když se neposouváme, ponechá nás v minulosti, a tu zhoršuje tak dlouho, než začneme činit kroky, díky kterým se posuneme.

"Přestanu pohrdat lidmi, kteří se mnou nesouhlasí/ marnit čas s lidmi, kteří pohrdají druhými jen proto, že s nimi nesouhlasí." Kdybychom měli pohrdat každým, kdo má odlišný názor než my, budeme pohrdat celým světem. Jsme-li zklamáni názory druhých, pak jen proto, že jsme nepochopili odlišnost lidského jedince. Nezklamává nás člověk jako takový, ale představa o tom, jak by se měl chovat, naše naivní očekávání. Je v pořádku, že s námi lidé nesouhlasí. Je ani nás to nečiní hloupějšími. Jsme zkratka jiní. Hloupý je ve skutečnosti pouze ten, kdo pro odlišnost názoru druhého uráží, ponižuje či zesměšňuje. Je tak hloupý, že nerozumí pokladu skrytém v odlišném názoru. Vždyť oceníme-li jiný pohled, rozšíříme si vlastní obzor o myšlenku, která by nás možná nenapadla, protože máme jen jeden mozek. Proto využívejme i mozky a myšlenky druhých.

Slabí lidé hledají na druhých kazy. Na každém je najdou buď v přítomnosti, nebo v minulosti. A když žádné nevidí, tak si je vymyslí. Tím, že věnují pozornost pouze druhým, nevěnují pozornost sobě. Tím, že řeší chyby pouze druhých, neřeší chyby své. Jen proto, že na jiném člověku vidí nedostatky, které oni sami nemají, domnívají se, že nepotřebují na ničem pracovat.

Slabí totiž nezvládnou námahu. Nedokážou budovat (vztah či kompromisy), překonávat (problémy či těžké časy), naopak se od každého budování snaží utéct. Paradoxně si tím svůj úděl nosí všude s sebou. Naříkají na špatný život, a přitom si ho tvoří.

Nic, co stojí za to a co si vroucně přejeme, nepadá zadarmo z nebe. Kdyby to bylo zadarmo, nemusíme si to přát.

Úspěch způsobuje překonání neúspěchu. Jestliže se ponaučujeme, pak každý další vztah musí být kvalitnější. Ty, které nevyšly, nám totiž ukazují slepé i správné cesty, tudíž nás přibližují k úspěchů, ne od něj vzdalují.

Nikdo jiný nesmí sloužit jako výmluva pro to, že se cítíme slabí či nešťastní. Nikdo nemá povinnost vyplňovat prázdné místo v nás, navíc to ani nedokáže. Nikdo nemůže převzít odpovědnost za náš život, zbavit nás vlastní bolesti, problému. To všechno můžeme jedině my.

"Nejtemnější noci vždycky ukážou nejzářivější hvězdy." Tvá duše

Dopamin donutil již pračlověka postavit se větším a silnějším soupeřům, mamuty nevyjímaje. Způsobil, že pračlověk začal denně nasazovat kůži kvůli rodině a dětem. Cítil slast, když se najedl, rozkoš, když viděl šťastné okolí, hrdost, když se lidský rod začal posouvat. Dopamin je to, co nás žene na náměstí, když jsme pyšní na úspěch někoho, koho osobně neznáme, dopamin je to, co nás spojuje, co nás vede k hrdinství a sebeobětování. Dopamin cítíme, když dosáhneme něčeho významného když sami sebe překonáme, když naše dítě zažije úspěch. Dopamin je odměnou, po níž prahneme.

Naše činy jsou korunou myšlení i komunikace. Završují, kdo opravdu opravdu jsme. Činy jsou tím posledním, co naše duše potřebuje k rozvoji.

"Svět se změnil. Už neporáží velký malého, ale silný slabého a rychlý pomalého. JEDNEJ. Vítězem Tě neučiní představa, ale čin." Tvá duše

"Když někoho ztratíš, ale sám sebe najdeš, v součtu získáš." Tvá duše

Chtěj více než dům, chtěj domov. Chtěj více než děti, chtěj rodinu. Chtěj více než peníze, chtěj zázemí. "Co je víc než peníze?" ptal se ještě před hodinou. Teď už mu začínalo svítat, že za peníze si můžeme koupit opravdu hodně, nicméně ne všechno. Koupíme si postel, ale ne spánek. Koupíme si hodiny, ale ne čas. Koupíme si možná přízeň pár lidí, ale ne jejich srdce. Muž prožíval jeden z nejtěžších duševních testů a jeden z důvodů, proč se duše rozvíjí právě v hmotném světě. Prostřednictvím pěti základních smyslů - zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu - je od narození hýčkána materiálními hodnotami, aby se v průběhu tělesného života naučila, že materiální hodnoty nejsou nejdůležitější. Duše musí hledat cestu sama k sobě. Nalézt to opravdu nejdůležitější, co se ovšem nenalézá v žádném z předmětů hmoty, ale v nehmotě. Je to paradox. Někteří lidé nemohou za celý život najít to, co je důležité, hledají ve všech "pokladech" kolem sebe, přitom odpověď mají přímo v sobě. Potřebují ne otevřít oči, ale zavřít je. Potřebují ne poslouchat podněty kolem sebe, ale naučit se naslouchat sám sobě. Potřebují ne ochutnat všechno, co nabízí okolí, ale přijít na chuť sobě samému. Teprve pak konečně uvidí, uslyší, ucítí to, co je nejdůležitější - jejich vlastní duše.

Věnuj druhému čas, jinak ho naučíš žít bez Tebe. Když druhému nevěnuješ čas, nejenže se naučí žít bez Tebe, ale může zjistit, že život bez Tebe je lepší, protože konečně s někým - i když jiným.

Pamatuj, že šťastný můžeš být jedině teď, nikoli až někdy.

Štěstí je stav, který plně prociťujeme. Nelze plně procítit to, co neprožíváme. Prožívat lze pouze to, co je teď. Štěstí nelze odkládat. Je možné v jediném čase - teď. Odkládáme-li věčně své teď, může se dost dobře změnit v nikdy.

V každém okamžiku zvažuj, za co směňuješ svůj čas. Pokud za peníze, věz, že penězi zpátky čas nekoupíš.

"Chytrý telefon Ti už nahradil fotoaparát, kalendář i budík. Tak ať ještě nenahradí Tvou rodinu." Tvá duše

Tato vyváženost vytváří i v životě nádhernou symbiózu. Jen špatnému králi vadí nezastupitelnost dámy a jen špatné dámě by vadila nezastupitelnost krále. Oba jsou v šachovém poli pro druhého. Král musí riskovat všechno pro dámu. Když ji totiž ztratí, jeho hra se zvrtne v boj o přežití. A naopak dáma musí riskovat všechno pro krále. Jakmile ho ztratí, její dosavadní hra přichází vniveč.

"Proč vlastně chceš být jako my?" divili se. "Protože jste nejkrásnější," vysekla poklonu vrána. "Ale Ty máš zase inteligentní mozek, který my nemáme." namítli okrasní ptáci. "Jistě, nemůžeš vypadat jako páv, ale můžeš být stejně originální, pokud si přestaneš hrát na druhé a budeš hrdě sama sebou." Nazítří vrána zjistila, že přijmout to, jací jsme, bez výhrad je vlastně jedinou cestou, jak nalézt štěstí v životě.

Nemarněme tedy čas se slabými partnery. Ale pozor na výklad! Slabí nejsou ti, kteří se ocitli na dně nebo v nouzi, ale kteří na dně nebo v nouzi dobrovolně zůstávají a odmítají se ponaučit, změnit, pracovat na sobě. Slabí jsou ti, kteří jen berou - nemají totiž sílu dávat. Jen druhé srážejí - nemají totiž sílu je zvedat. Jen boří - nemají totiž sílu stavět. Slabé duše jsou ty, které na svůj růst rezignovaly. Možná se budou snažit zkraje vztahu. Ale u dlouhodobého vztahu není důležité, kolik lásky vložíme na začátku, nýbrž kolik jí budeme schopni investovat až do konce. A slabí lidé nejsou vytrvalci.

..všechno po čem dlouhodobě toužíme, se nachází za hranicí našeho pohodlí. Abychom toho dosáhli, musíme tuto hranici překročit - musíme jít.

Za zdí budeme dříve nebo později osamělí. A takovou zeď nemusíme ani stavět z cihel. Mnozí lidé ji staví ze svých neuvážlivých činů, zlých slov nebo negativních myšlenek, zabalených do mlčení.

..byli nuceni zajímat se o druhé duše, vyhledávat je, komunikovat s nimi, objevovat rozdíly, odlišné touhy, cesty, inspirace. Tím, že jsme obklopeni spoustou lidí, máme nadosah obrovské bohatství. Všechno, co nám druzí lidé říkají nebo ukazují, dokážeme přijmout za vlastní. Když se tedy naučíme dostatečně odlišovat pozitivní myšlenky, slova a činy od negativních, interakcí s druhými získáme sami velké jmění.

Vztah se silným partnerem nás naučí, že nakonec nejde o to, kde se v životě nalézáme, ale s kým. Pocit bezpečí a jistoty totiž nemá souvislost s místem nebo okolnostmi, ale s partnerem - spřízněnou duší, která vždy stojí při nás.

Je to jeden z největších benefitů vztahu. Člověk začne vidět jinak. Obdivuje to, co do té doby přehlížel, a přitom to dává takové kvantum pozitivní energie!

Srkat horký šálek kávy nebo čaje...

Vidět první ranní úsměv miminka...

Poslouchat píseň ze svého mládí...

Cítit absolutní vyčerpání po sportu...

Sedět v naprostém ruchu, či v naprostém tichu...

Vyhodit arašídu nad sebe a chytit ji přímo do úst...

Číst několik stránek dobré knihy pod lampou...

Usmívat se nad starým albem z dětství...

Být na konci světa a hledět na nebe v tiché a jasné noci, kdy není vidět vůbec nic kolem, jen hvězdy...

Uživat si v počínající zimě praskání dřeva v krbu...

Zachytit na konci ledové zimy první teplý poryv větru.

Uprostřed horké noci otočit chladivou stranu polštáře...

Sdílet jeden deštník...

Bezprostředně po průtrži mračen dýchat vlahý vzduch...

V noci naslouchat větru v korunách stromů...

Ráno chodit naboso po právě posečené trávě...

Nadechnout se vůně knihkupectví...

Zadivat se do zrcadla u uvědomit si, že tu osobu tam máš opravdu rád...

Domyslet, že děláš pozitivní rozdíl v něčím životě...

Procítit to naprosté štěstí z usínání vedle někoho, na kom Ti záleží.

Poprvé se usmát nad hořkosladkou vzpomínkou, jak Tě dříve všechno bolelo...

Představit si, že Tě dnes čeká možná něco nádherného...

A tohle všechno prožívat ve dvou, dvojnásobně!

Říká se tomu maličkosti, ale lidem to může změnit život. Najednou společně cítí, že není důvod si lhát, podvádět se, šidit se, ubližovat si. Že by naopak byli sami proti sobě a připravili se o čas, který už nikdy nezískají zpátky, a přitom si naopak mohou báječně užívat život...

Srdce pořád tluče, pořád žije, dokud má možnost. Chová se jako tanečníci, kteří tančí, dokud hraje hudba. Dokud je základní slovo pro srdce. Dokud může, nikdy to nevzdá, bude pořád pumpovat krev, kyslík a naději. Srdce nepřemýšlí o tom, kde je cíl nebo jaký je den. Usiluje o to, abychom se cítili dobře právě teď. Opravdu, nikdo z nás neví, kolik dní má k dispozici, ale pokud se naučíme žít plným srdcem a snažit se cítit dobře právě teď v každé chvíli, pak podobně jako srdce nemusíme přemýšlet nad tím, kde je cíl, protože svůj cíl budeme žít denně.

Jsme silní tak, jak silné je naše přesvědčení. Jsme tím, v co věříme. Víra nečiní naše sny snazšími, ale možnými. Tudíž s vírou je všechno možné. Víra je společným jmenovatelem srdce i mysli. Naučme se věřit - v sebe, v druhé, v život. Věřme, že:

...pokud nenajdeme odvahu udělat krok vpřed, zůstaneme na stejném místě.

...pokud nepůjdeme za tím, co bychom si přáli, nikdy to nebudeme mít.

..nevíra je jako prasklá pneumatika. Nikam se neposuneme, dokud ji nevyměníme.