Na starosti spojené s nočním
únikem mléka a agónií při výběru oblečení už jsem prakticky zapomněla, dokud mi
kamarádka uprostřed kojení nenapsala esemesku, že už ji nebaví snažit se
zmáčkout svá obří prsa na "normální velikost" a že už ji irituje, že "je
cítit jako stará lednice".
K čertu se zářícími úsměvy
čerstvých matek na titulních stránkách časopisů i slevovými kódy do obchodů,
kam už nikdy nevkročíte. Mámy potřebují slyšet a číst jediné: "Hlavně
nepanikařte, budete v pohodě. Všechny se snažíme a všechny si myslíme, že
nestojíme za nic."
Pořád se někomu zodpovídáte,
ale ten šéf či šéfové, co vám dýchají za krk, jsou mnohem menší a dají se
uplatit gumovými medvídky.
Výpravy do herny vám pokaždé
připomenou, proč nesnášíte cizí děti (a upřímně, občas i ty svoje).
S kamarádkou si pokecáte v
desetivteřinových intervalech proložených stravovacími/vyprazdňovacími/výchovnými
záležitostmi vašich nebo jejích dětí.
Hračky můžete uklízet bez
přestání celý den, brzy ale zjistíte, že uklízet hračky je jako čurat proti
větru.
Na fotografiích v časopisu
Útulný domov nikdy není vidět plastové popelářské auto ani hopsadlo. Ať už jste
si svůj interiér chtěli zařídit v jakémkoli vysněném stylu, můžete na něj
rovnou zapomenout, pokud to ovšem neměl být "plastikální styl".
Dokonce si myslím, že bychom
minulost měli oslavovat za to, co představovala: Spontaneitu. Nerušený spánek.
Jít do kina na film, ve kterém nefigurují Mimoni. Čas na nic nedělání. Peníze
na utracení. Divoké noci končící kebabem a náplastí na puchýře. Dostat se někam
za méně než hodinu. Sníst oběd bez scén. Fungující pánevní dno. Opalování se se
zavřenýma očima. V klidu si číst (nebo dělat v klidu cokoli jiného).
Práce je spíše jako dovolená.
Je to dovolená, protože když jste v práci, děje se vám spousta dobrých věcí:
Můžete si vypít šálek čaje, aniž byste musely křičet "Dávej pozor na můj
čaj", zatímco se malé dítě dostává do nebezpečné blízkosti. Váš oběd je opravdu
váš. Nikdo vám ho nekrade. Ani do něj nekýchá. Nikdo vás nepronásleduje na
záchod ani se na vás nedívá, zatímco sedíte na míse.
Je sobota ráno a vy nikam
nejedete? Budou vzhůru ve čtyři ráno...Ale ve čtvrtek v šest hodin ráno, když musíte
vstávat do jeslí, spí jako v kómatu.
Značnou část svého
rodičovství strávíte nevěřícným mumláním "To se mi snad do prdele jenom
zdá!"
Před cizími jsou to největší
zlatíčka. Tohle asi není úplně zákon schválnosti, ale spíš zákon "no to mě
poser!". Ne proto, že se dítě chová vzorně, protože vzorné chování
samozřejmě vítate s otevřenou náručí. Ta nespravedlnost spočívá v tom, že si
vaše dítě své dobré vychování hezky šetří pro všechny ostatní. Vy od něj schytáte
to nejhorší, včetně pláče a nervových záchvatů a těch největších sraček (občas
doslova).
Asi si myslí, že ho uplatím
křupkami. Nebo dospěl k závěru, že moje mateřství je omyl přírody, a ukázal mi
to v praxi, když jsem na něj byla sama. Rodiče si vyžerou to nejhorší.
Navzdory nezpochybnitelným
potížím, které provázejí odchod z domů (taška nacpaná horou věcí, riziko
záchvatu vzteku a špatného počasí), nic není tak psychicky náročné jako domácí
vězení s malými lidmi...Denstrávenýdomajetakstrašnědlooooooooouhý.
Možná to ode mě bylo příliš
ostré, když jsem napsala, že sociální sítě jsou lež. "Lež" je příliš
silné slovo. Spravedlivější by bylo napsat "subjektivně upravená
realita". Takže i nadále budu brouzdat selektivně upravenými realitami
jiných lidí. Hlavně ale nesmím zapomínat brát to s rezervou.
Pláč, fňukání, křičení, řev.
"Mamí. Mamí. Mamíí. Mamííí." Přidejte k tomu ještě kupu zvukových
hraček a zbývá jen napsat vaší drahé polovičce textovku: "Přines láhev
vína."
V dávné bezdětné minulosti
jsem byla přesná jako hodiny. Teď patřím mezi ty otravné lidi, kteří se uvádějí
větou "Pardon, jdeme trochu pozdě..." a/nebo "Ježíš...to bylo
dnes?"
Budeme asi nějaká podivná
výjimka, ale u nás se večeří v šest. Do osmi bych umřela hlady, a navíc, to už
skoro chodím spát. Jak to může někdo tak dlouho vydržet?
Kdyby byl spánek droga, byla
bych první, kdo by se zamkl v koupelně a začal ho šňupat.
Dětské pořady budete milovat
i nenávidět, přestože vás v mnoha situacích zachrání. Milovat, protože získáte
půl hodiny na to, abyste uklidili (zkontrolovali Facebook). Nenávidět, protože
některé jsou opravdu nesnesitelné.
Když máte děti, nemůžete být
nemocní, i když opravdu jste. Musíte i tak nakrmit, obléct a zabavit malé lidi,
kteří ještě zhorší vaši bolest hlavy a k tomu se vás zeptají, proč máte tak
opuchlé oči. (Ale zapomeňte na skuhrání, protože jsou tu obědy, které musejí
být uvařeny, a boje superhrdinů, které musejí být sehrány.)
Žádné komentáře:
Okomentovat