Společenské zvíře - skryté zdroje lásky, charakteru a úspěchů

Dokonce se zdá, že veřejní obhájci, jejichž společenský status je mnohem nižší než například u firemních právníků, vedou mohem spokojenější život. Tato zjištění odpovídají tzv. sebedeterminační teorii, podle níž potřebují lidé ke spokojenosti tři věci: pocit, že jsou kompetentní v tom, co dělají, že jsou v životě autentičtí a že jsou propojení s ostatními. Tyto podmínky dosažení lidského štěstí jsou považovány za "vnitřní" a mají mnohem větší váhu než podmínky "vnější" jako krása, peníze či postavení. Stručně řečeno to vypadá, že moderní společnost klade větší důraz na vnější hodnoty než na vnitřní a výsledkem je, že problémy s duševním zdravím s rostoucím bohatstvím nemizí. Čím více se někdo přizpůsobí americké společnosti, tím je pravděpodobnější, že se u něho během života objeví deprese a nezáleží vůbec na tom, jaký je jeho etnický původ.

Kolaps společnosti se vyznačuje - alespoň po určitou dobu - jednou vlastností: všichni jsou si rovni.

Pokud nejsou ve skupině přítomné ženy, aby se postaraly o potřebné empatické vedení, postarají se o to někteří z mužů. Pokud nbejsou po ruce muži, aby v případě ohrožení rychle přijali potřebné kroky, udělají to za ně ženy. (Skoro všechny ženy, které získaly Carnegieho cenu pro hrdiny, svůj čin provedly v situaci, kde nebyli přítomní žádní muži.) Pohlaví jsou z tohoto hlediska tedy do určité míry zaměnitelná, ve smyslu, že jedno může zaskočit za to druhé, ale role obou je nenahraditelná. Pro zdravé fungování společnosti jsou potřebné obě role a je potřeba je naplnit za všech okolností, nezávisle na tom, zda jsou k dispozici příslušníci obou pohlaví či nikoli. Soudržnost, k níž se lidé uchylují v čase katastrof, je obvykle jen dočasná, ale její vliv může někdy přetrvávat roky či dokonce desetiletí.

V každém otřesu znovu objevujeme lidskost a znovu získáváme svobodu. Znovu se učíme staré pravdy o tom, že štěstí, nesobeckost a prostý život spolu souvisí. Zdá se, že katastofy - někdy během několika minut - mají schopnost pootočit kolem desítek tisíc let společenského vývoje směrem zpět. Sobecké zájmy se podřídí zájmům komunity, protože bez komunity nikdo nepřežije.

--

Společenské zvíře: skryté zdroje lásky, charakteru a úspěchu - David Brooks

Abych parafrázoval Daniela Patricka Moynihana v dalším kontextu, ústřední pravda ohledně evoluce je, že nevědomí je nejdůležitější. Ústřední pravdou z humanitního hlediska je, že vědomá mysl může ovlivnit tu nevedomou.

Průzkumy, které vznikají teď, nám připomínají, že relativně vzato jsou emoce důležitější než čirý rozum, společenské vatby důležitější než individuální volby, charakter než IQ, rostoucí, organický systém důležitější než systém lineární a mechanický a myšlenka, že máme několik osobností, je důležitější než představa jediného já. Pokud chcete tyto filosofické implikace převést do běžné řeči, francouzské osvicenectví, které zdůrazňuje pocity, vyhrálo.

Vědomá mysl píše autobiografii naší rasy. Ačkoli netuší, co se děje uvnitř, staví se vědomá mysl do hlavní role. Připisuje si zásluhy za vykonávání rozličných úkonů, které ale ve skutečnosti neovládá. Vytváří pohled na svět, který zdůrazňuje ty prvky, jimž rozumí, a opomíjí ty ostatní. Výsledkem je, že jsme si zvykli na určitý omezený způsob, jakým popisujeme své životy.

Děti se ve škole učí, jak přechytračit rozličné školní chytáky. A přitom se opomíjí ta nejdůležitější rozhodnutí, která kdy učiní: s kým se oženit, s kým se kamarádit, co si zamilovat a co zavrhnout a jak ovládat různá nutkání. Co se těchto situací týče, jsou ponechány naprosto napospas osudu. Úspěšně kážeme o materiálních podnetech, ale jsme naprosto bezradní, co se týče našich emocí a intuice.

Přístupy prošly legislativními uspořádáními, která jsou schopná mluvit o hlubokých studnách lidského chování stejným způsobem jako o mluvení starodávnou aramejštinou - činili je úředníci, kteří mají jen omezené porozumění tomu, co je neměnné, a mají překroucené představy o lidských bytostech. Tudíž je pochopitelné, že neuspěli. A nebudou nikdy úspěšní, dokud nebudou nové poznatky o naší pravé povaze plně včleněny do světa veřejné politiky, dokud se spolu s rozumovým příběhem nezačne vyprávět i ten okouzlující nevědomý.

Jsme , kdo jsme, ve spojení s dalšími lidmi, kteří se stávají tím, čím jsou.

Ve skutecnosti jsme odlišní od ostatních zvířat, protože máme výjimečné společenské schopnosti, které nám umožňují učit se, soucítit, vcítit se, vyučovat, budovat kultury, instituce a komplexní mentální lešení civilizací. Kdo jsme? Jsme jako duševní přestupní stanice Grand Central. Jsme křižovatky, kde jsou každou vteřinu interpretovány miliony smyslových vjemů, emocí a signálů. Jsme komunikační centra a skrz určitý proces, kterému zatím ani zdaleka nerozumíme, máme schopnost tento provoz částečně řídit - přesouvat pozornost z jedné věci na druhou, vybírat si a zavazovat se. Plně vědomi sebe samých se stáváme pouze prostřednictvím neustále se obohacující hry mezi sítěmi našeho poznání. Víc než po čemkoli jiném toužíme po ustanovení hlubších a završenějších spojení.

Řekové říkávali, že cestu k poznání si protrpíme.

Podstatou tohoto vědění je, že pod úrovní našeho vědomí jsou názory a pocity, které nám pomáhají najít směr při toulání životem. Tato hlediska a emoce mohou přeskakovat z přítele na přítele a z milence na milence. Nevědomí není pouze temná, primitivní zóna strachu a bolesti. Je to také místo, kde vznikají duševní rozpoložení, která tančí z duše do duše. Nevědomí sbírá moudrost věků. Obsahuje duši našeho druhu.

Podvědomí je impulzivní, emocionální, citlivé a nepředvídatelné. Má nedostatky. Potřebuje dohled. Ale dokáže být geniální. Dokáže zpracovat přívaly dat a tvořit odvážné, kreativní skoky. Především je ale také překrásně společenské. Vaše podvědomí, ten vnitřní extrovert, chce, abyste vyhledávali a vytvářeli kontakty. Chce, abyste si vytvářeli společenství v práci, s přáteli, rodinou, národem, myšlenkou. Vaše podvědomí vás chce zamotat do husté sítě vztahů, které jsou podstatou lidského rozkvětu. Touží a natahuje se po lásce, po takovém prolnutí..Ze všech požehnaných darů, které život přináší, je tento ten nejúžasnější.

Ženy jsou obecně méně vzrušované vizuálními vjemy. To je skutečnost, která pornografický trh sráží na polovinu. Je to kvůli tomu, že pravěcí muži si partnerky vybírali na základě znaků plodnosti, kterých si mohli všimnout během okamžiku. Ženy té doby čelily mnohem širším problémům. Lidským miminkům trvá roky, než začnou být samostatná, a samotná žena v prehistorických podmínkách nemohla nasbírat dostatek kalorií, aby uživila rodinu. Byla tudíž nucena si muže vybrat nejen na oplodnění, ale i pro dlouhodobé spolužití a podporu. Do dnešního dne platí, že když se ženě nějaký muž zalíbí, pohybují se v odlišných časových liniích.

Ženy jsou průměrně o 60 až 70 procent efektivnější než muži, co se týče vybavení si detailů a toho, kde se v místnosti nacházel který předmět.

Lidé se behem první desetiny vteřiny uchylují ke zkratkovitým závěrům ohledně něčí důvěryhodnosti, schopností, agresivitě a spolehlivosti. První zlomkové dojmy dokáží překvapivě přesně předpovědět, co k sobě budou lidé cítit o měsíce později.

Sice se říká, že protiklady se přitahují, ale lidé se zpravidla zamilují do osob, jako jsou oni sami. Většina mužů a žen se zamilovávají do jedinců ze stejného etnického, společenského, náboženského, studijního a ekonomického zázemí. Do lidí podobně fyzicky atraktivních, srovnatelně inteligentních s podobným náhledem na svět, s podobnými představami, hodnotami, zájmy, a dokonce i s podobnými společenskými a komunikačními schopnostmi.

Lidé si vybírají podobně inteligentní životní partnery. Nejsnazší způsob, jak něčí inteligenci poměřit, je na základě jejich slovníku.

Během tohoto částečného objetí v tichosti vstřebávali feromony toho druhého. V těchto situacích je čich překvapivě silný smysl. Lidé, kteří přijdou o čich, trpí mnohem větším emocionálním odcizením než lidé, kteří oslepli. To proto, že čich je při čtení emocí nesmírně důležitý.

Ženy jsou přitahovány muži, jejichž DNA obsahuje co nejodlišnější kód lidských leukocytů. Doplňující se kódování lidských leukocytárních antigenů se považuje za způsob, jak zajistit potomkům lepší imunitní systém.

Mozek není od těla oddělený - to byl Descartův omyl. Fyzické a mentální je spojeno v komplexní síti reakcí a protireakcí a z jejich zpětné vazby vzniká emocionální hodnota.

Emocionální poziční systém každou z variant oštítkuje emocionální hodnotou. Nakonec, po všech těch komplexních zpětných vazbách, se ve vědomí probudí touha - touha vybrat konkrétní cereálie či dát se na určitou profesi nebo dlaň stisknout, dotknout se té osoby, být s tím člověkem navždy. Emoce se vynoří z hloubky. Nemusí to být skvělý impulz; emoce nás občas vedou na scestí, a občas nás vedou moudře. A nemají navrch. Dají se překonat, ale podněcují a navádějí. "Stavy mysli a reakce těla jsou fundamentálními fakty emocí a vědomé pocity jsou třešničkou na pomyslném emocionálním dortu."

Mozek vypadá jako ekosystém, fantasticky komplexní asociativní síť impulzů, vzorců, reakcí a pocitů, které všechny komunikují a reagují na různé části mozku a vzájemně soupeří o to, kdo získá část kontroly nad organismem.

Touláme se prostředím plným lidí a možností. Zatímco se procházíme, činí mysl téměř nekonečné množství hodnotících úsudků, které se hromadí, aby utvořily cíle, ambice, sny, touhy a způsoby, jak věci dělat. Klíčem k dobře prožitému životu je mít vytrénované emoce tak, aby posílaly ty správné signály, a být vnímavý k jejich jemným náznakům.

Také se ukázalo, že manželství není jakési prodloužené chlapectví, jen s naservírovaným jídlem a pravidelným sexem.

Manželská spokojenost zpravidla sleduje křivku ve tvaru U. Prvních pár let manželství bývají páry neskutečně spokojené. Jejich prohlašovaná spokojenost klesá, dno přichází, když děti dospějí, a následně zase stoupá, když pár nastoupí do důchodu.

Mužská touha je poměrně stabilní a klesá jen mírně v nepozorovatelném podvědomí o menstruačním cyklu partnerky.

U většiny žen závisel zajem o sex na tom, kolik testosteronu tělo produkovalo a jak zpracovávala serotonin. Byl ovlivněn tím, co ten den zažila, svou celkovou náladou a rozhovory, které vedla s přáteli při obědě. Byl ovlivněn výjevy a vjemy, kterých si ani nebyla vědoma - pohledem na umělecké dílo, melodií, loukou květin.

Jako zárodek vytvářel 250 000 mozkových buněk za minutu, a než se narodil, měl jich dobře přes dvacet bilionů. Brzy mu začaly fungovat chuťové pohárky a on dokázal rozpoznat, když plodová voda kolem něj zesládla nebo chutnala po česneku, podle toho, co měla matka k obědu. Plody spolykají více tekutiny, když je v ní obsaženo něco sladkého.

Pravda je taková, že ještě než se vůbec narodime, zdědíme velkou škálu vědomostí, celý proud vzorců pocházejících z dalekých dob a z mnoha zdrojů. Informace, které pocházejí z hluboké evoluční minulosti, nazýváme genetikou. Informace, které si předáváme po stovky let, nazýváme kulturou. Informace, které k nám přišly z desetiletí před naší existencí, jsou rodina, a informacím, které jsme získali před několika roky, měsíci, dny nebo hodinami, říkáme vzdělání nebo rady. Nicméně všechno to jsou informace a všechny plynou od zesnulých skrze nás k těm ještě nenarozeným. Mozek je na tok vědomostí, jeho proudy a přítoky uvyklý a funguje jako tvor tohoto toku stejně, jako pstruh náleží divoké řece. Naše myšlenky jsou hluboce formovány historickým proudem a nikdo z nás neexistuje sám o sobě, izolovaně od toku dějin. Tudíž novorozeně vlastní bohaté dědictví, je připravené vstřebat víc a vrátit to zpátky do proudu.

Slavné pokusy na opicích Harryho Harlowa naznačují, že se miminka raději vzdají jídla výměnou za dotyk kůže, nebo dokonce pouze měkkého a příjemného ručníku. To proto, že dotyk je pro přežití a růst jejich nervového systému stejně důležitý jako potrava. Tento druh kontaktu byl svou libostí schopen zcela změnit život.  Lidská kůže má dva typy receptorů. Jeden druh vysílá informace somato-senzorickému systému kvůli rozpoznávání a manipulaci s předměty. Je to druh komunikace tělo na tělo, která spouští hormonální a chemické kaskády, snižuje krevní tlak a přináší pocit transcendentální spokojenosti. Harold mohl jen tak ležet na Juliině hrudi, sát její prs a přitom kovat řetězec intimního propojení, který stimuloval vývin buněk v jeho mozku. Julii zaléval pocit hlubokého uspokojení a naplnění, které si dříve nedokázala představit. Jednou se přistihla při myšlence: "K čemu vlastně potřebuju sex? Tohle je mnohem lepší." A to si prosím pomýšlela Julie, která na škole patřila k těm dívkám, které "se nejspíše objeví v nějakém Girl Gone Wild videu". Další a pravděpodobně nejsilnější byl čich. Harold voněl naprosto božsky. Jemná vůně, která stoupala z jeho teplé malé hlavičky, prosakovala celou Juliinou podstatou a vytvářela pocit propojení, který si nikdy dříve nedokázala představit. Jako poslední tu byl rytmus. Harold začal Julii imitovat. Ve věku pouhých několika měsíců otvíral pusu, když Julie otevřela svou. Pokyvoval hlavičkou ze strany na stranu, když ona hýbala hlavou. Brzy se naučil napodobovat gesta. Tím, že jí hleděl do očí, dotýkal se její kůže a kopíroval její gesta, započal Harold tuto protokonverzaci. Nevědomou výměnu emocí, nálad a reakcí. Julie se přistihla, že se automaticky přidala, hleděla mu do očí, naučila ho přimět otevřít pusinku a vrtět hlavou.

Harold se držel "Operace mateřství" s neutuchajícím zaujetím, týden po týdnu, měsíc po měsíci postupně prolamoval její bariéry, přestavoval její osobnost a sám sebe stavěl do popředí všech myšlenek i citů, čímž postupně předělal celou její identitu.

Průměrné miminko vyžaduje nějaký druh dospělé pozornosti každých dvacet vteřin. V prvním roce přijdou čerstvé matky v průměru o sedm set hodin spánku.

Mozky savců se správně vyvíjejí jen v případě, že mohou vzájemně interagovat. Krysí holata, která matka olizuje a omývá, mají více synaptických vazeb než ta, jimž se matka nevěnuje. Krysata, která jsou matkám odebrána na 24 hodin, ztrácejí dvakrát tolik mozkových buněk v kůře mozku a mozečku než ta neoddělená. Krysy vyrůstající v zajímavém prostředí mají o dvacet pět procent více synapsí než krysy v obyčejných klecích.

Velká část dětství - velká část života - je stvořena z integrování bilionu stimulů, na které narážíme, do sofistikovaných modelů, které následně používáme k předvídání, interpretování a navigování ve světě. John Bowlby píše: "Každá situace, se kterou se v životě setkáme, je sestrojena z hlediska reprezentačních modelů, jež máme o světě kolem sebe a o sobě. Informace, která k nám prijde skrze smyslové orgány, je vybrána a interpretována na základě těchto modelů a její důležitost pro nás a pro naše bližní je na jejich základě zhodnocena, plány další akce jsou spředeny a vykonány s ohledem na dané myšlenkové modely." Vnitřní mapy určují, jak vidíme, jakou emocionální hodnotu věcem přiřazujeme, co chceme, jak reagujeme a jak dobře odhadujeme, co se stane dál.

Nevinnost a tvořivost dětství jsou napadány a svazovány nudnou a přepracovanou společností. Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech.

Stačí, aby byli rodiče dostatečně dobří. Musí dětem poskytnout stabilní a spolehlivý rytmus. Musí se naladit na potřeby svých dětí, skloubit vřelost a disciplínu. Musí vytvořit bezpečné citové vazby, na které se děti mohou spolehnout ve stresových situacích. Musí se stát živými příklady toho, jak zvládat každodenní problémy, aby si děti mohly v hlavě utvořit podvědomé modely.

Bowlbyho práce zdůrazňuje, že vztah mezi dítětem a matkou či prvotním opečovávatelem silně utváří, jak bude dítě vnímat samo sebe i okolní svět.

Děti narozené do sítě sehraných vztahů budou vědět, jak se přidat do konverzace s novými lidmi a jak číst ve společenských situacích. Vnímají svět jako přátelské místo. Děti narozené do ohrožujících vztahů mohou být bojácné, držet si odstup, nebo být přehnaně agresivní. Často vidí hrozby tam, kde žádné nejsou. Dokonce nemusí být schopné postřehnout signály či vnímat sebe jako někoho, komu se vyplatí naslouchat. Akt tvoření nevědomé reality silně určuje, co vidíme a čemu věnujeme pozornost. Silně to utváří, co budeme dělat.

Rodiče mohou něco pokazit, mohou ztratit trpělivost a obcas si potřebují od dětí odpočinout, a přesto je celkový vzorec péče spolehlivý a děti se v jejich přítomnosti cítí bezpečně. Je také zřejmé, že neexistuje jediný správný způsob výchovy. Rodiče mohou být přísní a děti trestat, nicméně, dokud má dítě pocit, že komunikace je spolehlivá a předvídatelná, bude nejspíše stále mít bezpečný citový vztah. Když rodiče dosáhnou takového propojení se svými potomky, zaplaví jejich mozek vlna oxytocinu. Někteří vědci kvůli tomu zvláštnímu stylu nazývají oxytocin "poutací neuropeptid". Vytryskne, když si lidé užívají blízké společenské vazby; když matka rodí nebo kojí dítě; po orgasmu, když si dva zamilovaní hledí do očí; když se přátelé nebo příbuzní obejmou. Oxytocin lidem dává hluboký pocit spokojenosti. Jinými slovy, oxytocin je způsob, jakým příroda propojuje osoby.

Bezpečně vázané děti mívají ve škole a na letních táborech více přátel. Nemají potřebu se spoléhat a vázat na učitele. Ani se od nich nepotřebují distancovat. Přicházejí a odcházejí - navazují kontakty a opět se vzdalují. Také jsou v průběhu života obyčejně pravdomluvnější a nemají takovou potřebu se v očích ostatnich vychvalovat.

Vyhýbavě připojené děti mívají rodiče, kteří jsou emocionálně odtažití a citově nepřístupní. Špatně s dětmi komunikují či těžko navazují vztahy. Občas sice řeknou to pravé, ale nedoprovází svá slova gesty, která by vyjadřovala náklonnost. V reakci na to si jejich děti vytvoří vnitřní pracovní model, ve kterém usoudí, že se o sebe musí postarat samy. Naučí se nespoléhat na ostatní a preventivně se stahují. V testu neznámé situace neprotestují (alespoň ne navenek), když jejich matky místnost opustí. Ponechány o samotě zpravidla nepláčou, ale nadále pokračují ve své samostatné hře a objevování. Během dospívání se tyto děti zdají na první pohled překvapivě samostatné a vyzrálé. Behem prvních týdnů školy je učitelé hodnotí velmi vysoce. Postupně se ale začne ukazovat, že si nebudují blízké vztahy s kamarády a dospělými. Trpí zvýšenou mírou chronických úzkostných stavů a jsou si nejisté ve společenských situacích.

Dospělí, kteří mají vyhýbavě připojené citové vazby, si toho z dětství zpravidla mnoho nepamatují. Mohou dětství obecně popsat, ale jen málo událostí pro ně bylo natolik emocionálně silných, aby si je vybavily. Často mají potíže vytvořit si intimní pouta. Mohou vynikat v logických diskuzích, ale reagují velmi neochotně, jakmile se rozhovor stočí na emoce či když se po nich chce, aby se svěřovali. Prožívají životy v omezené škále pocitů a nejspokojenější jsou, když jsou o samotě. Podle práce, kterou vypracoval Pascal Vrticka z University of Geneva, vykazují vyhýbavě připojení dospělí během společenské interakce méně aktivity v části mozku spojené s odměnou. Mají třikrát větší pravděpodobnost, že ve věku sedmdesáti let budou osamoceni.

Děti s dvojznačnými či dezorganizovanými vzorci citových pout mívají rodiče, kteří jsou nestálí. Jednu chvíli jsou tu, další jsou pryč. V jednu chvíli mohou být přehnaně vlezlí a hned na to chladně nad věcí. Děti proto mají potíže vybudovat si konzistentní vzorce chování. Cítí současně touhu se k mámě a tátovi vrhnout a zároveň utéct.

V pozdějším životě jsou bojácnější než jiné děti. Mnohem spíše budou vnímat ohrožení a mít potíže s kontrolováním svých impulzů. Podobný stres může mít dlouhodobé následky. Dívky, které vyrůstají v domácnostech bez otce, mívají menstruaci v mladším věku, dokonce i při kontrole ostatních faktorů. Během dospívání mají obecně tendenci být promiskuitnější. U dětí s neorganizovanými vzorci citových vztahů je ve věku sedmnácti let vyšší míra psychopatologických poruch. Děti z dezorganizovaných domovů mají menší mozky, s menším množstvím synapsí, protože traumata během jejich dětství zbrzdila synaptický vývoj.

Hodnocení bezpečnosti citových vateb a vnímavost pečovatele souvisí s výsledky čtení i matematiky v průběhu školních let. Děti s nejistými nebo vyhýbavými citovými vazbami měly mnohem vyšší pravděpodobnost, že budou mít ve škole problémy s chováním. Děti, které měly panovačné, vlezlé a neodhadnutelné vychovatele v šesti měsících, měli ve školním věku mnohem častěji problémy se soustředěním a hyperaktivitou.

Studenti správně chápou, ačkoli se zdá, že dospělí nikoli, že socializace je intelektuálně nejnáročnější a morálně nejdůležitější věc, která se na střední škole odehrává.

Nálady a vnímání se jim mění z minuty na minutu v závislosti na vlnách hormonů. Například první dva týdny menstruačního cyklu dívek v pubertě způsobují nárůsty v hladině estrogenu, hyperaktivitu mozku a bdělost. Pak vlna progesteronu v posledních týdnech mozkovou aktivitu naopak uspí.

Jediný smysl toho být učitelem souvisí s něčím jiným než se sdělováním faktů; leží v utváření toho, jak studenti vnímají svět, a pomoci studentům přijmout pravidla disciplíny. Učitelé, kteří toto dokáží, nebudou zapomenuti.

Mnoho lidí věří, že by si na čtení měli vymezit nějaké konkrétní místo, ale velké množství výzkumů prokázalo, že lidé udrží informace lépe, když se prostředí střídají. Různé okolí stimuluje mysl a vytváří hustší paměťové sítě.

Vědkyně Carol Dwecková zjistila, že když studenta pochválíte za práci, podpoří to jeho vnímání sebe sama jakožto pracovité duše. Student v tomto rozpoložení je ochoten se pustit do náročných úkolů a vnímat chyby jako součást pracovního procesu. Když studenta pochválíte za to, že je chytrý, tak naopak získá dojem, že úspěch je vrozený.

Učení se skládá z přijímání věcí, které jsou zvláštní a nepřirozené, jako je čtení a algebra, a v jejich vstřebání, dokud se nestanou přirozenými. To ve vědomé mysli uvolní místo pro informace nové.

Začnete se základní znalostí nějaké oblasti, pak se vydáte ven a naučíte se něčemu novému. Pak se vrátíte a zapojíte novou znalost mezi to, co již znáte. Pak se znovu pustíte do světa. Vrátíte se. Tam a zpět. Znovu a znovu.

Myslel si, že když bude číst to, co už jednou přečetl, že se snad nudou zblázní. S překvapením zjistil, že napodruhé je to jako číst úplně jiné knihy. Všiml si zcela jiných detailů a argumentů. Věty, které si zvýraznil, se teď zdály naprosto zbytečné, zatímco věty, které dříve ignoroval, se mu teď jevily zásadní. Co se událo, je samozřejmě to, že jak více četl, podvědomě si informace v mozku přeorganizoval. Díky sérii vnitřních propojení se mu zdály zajímavé nové části problému a ty staré aspekty, které byly kdysi fascinující, se mu teď jevily triviální. Začal vědomosti vstřebávat jinak a vnímat je jiným způsobem. Posiloval a kultivoval odborné znalosti.

Odbornost je o vytváření vnitřních spojů takže se z malých kousků informací stávají větší propojené celky. Učení není pouze hromadění faktů. Je to osvojování si vztahů mezi jednotlivými informacemi.

Mysl se valí. Valí se z jednoho stavu do druhého, z naléhavosti k jemnosti, z radosti ke starosti. Jak se tak valí mezi jednotlivými stavy, vybírá si rozličné komponenty mysli, které v daném stavu operují.

Člověk, který je při výkonu vyrušován, potřebuje na dokončení úkolu o 50 procent více času a udělá o 50 procent více chyb. Mozek neumí dělat dobře více věcí souběžně. Potřebuje se dostat do souvislého toku, kdy jedny impulzy sítě souvisle navazují na další.

Řekové v antice měli jinou strukturu motivací. Thymos byla touha po uznání, touha, aby si lidé uvědomovali vaši existenci nejen nyní, ale na celé věky.

Vytvářel spojení, která nikdy předtím netušil, a míchal dohromady staré informace novým způsobem. Občas se mu zdálo, že se práce píše sama. Slova se z něj jen řinula. Jak byl do psaní hluboce ponořen, měl skoro pocit, že on sám neexistuje. Dělo se to jemu, ne díky němu. Jeho vhled mu poskytl novou cestu, jak porozumět sám sobě i svému světu.

Paní učitelka Harolda provedla metodou, která ho nechala proplétat se dovnitř a ven ze svého podvědomí, nutila vědomé a nevědomé procesy spolupracovat - nejprve ovládnout základní znalosti, pak nechat znalosti hravě "marinovat" v mysli, aby data shromáždila a propojila, pak se donekonečna vracetn dokud se mu do vědomí nedostaví jakési magické poznání, které se následně vybrousí do konečného produktu.

Děti z nižších tříd se zdají uvolněnější a živější. Měly více kontaktu se širokou rodinou.

Kňourání, které v domácnostech střední třídy převažovalo, se mezi pracující třídou a chudými vyskytovalo jen vzácně.

Styl nižší třídy má mnoho pozitiv, ale nepřipraví děti tak dobře na moderní ekonomiku. V první řadě nekultivuje verbální schopnosti.

Klasická studie Betty Hartové a Todda Risleyho z University od Kansas ukázala, že v době, kdy dosáhnou čtyř let věku, slyší děti z chudých rodin o 32 miliony slov méně než děti vychovávané ve vzdělanějších rodinách. Děti z odbornějších rodin slýchávají za hodinu zhruba 487 slovních "utroušení". Děti vyrůstající v pečovatelských domech jen zhruba 178. A nejedná se jen o kvantitu; roli hraje i emocionální tón.

Podle Marthy Farahové z University od Pennsylvania mají děti z chudých rodin mnohem vyšší hladinu stresových hormonů než děti střední třídy. To ovlivňuje řadu poznávacích systémů, včetně paměti, uvědomování si vzorců, vědomostní kontrolu (schopnost odolat jasným, ale chybným řešením) a řečovou vybavenost. Chudé děti také mnohem spíše nežijí v domácnosti se dvěma biologickými rodiči. Výzkum na drobných savcích prokázal, že zvířata vychovávaná bez otce mají ve výsledku menší kontrolu nad impulzy. Nejde pouze o nedostatek peněz a příležitostí. Chudoba a narušení rodiny může pozměnit podvědomí - způsob, jakým lidé vnímají a chápou budoucnost a svůj svět.

Laureát Nobelovy ceny James J. Heckman zjistil, že 50 procent nerovnosti v celoživotních výdělcích je předurčeno faktory přítomnými v životě do osmnáctého roku věku. Většina těchto rozdílů souvisí s podvědomými schopnostmi - tudíž s přístupem, vnímáním a normami. Nůžky mezi nimi se rozevírají rychle.

Lokální informace vede ke globálnímu poznání.

Manželství je komplexní systém. Francine Klagsbrunová vyporozovala, že když pár prijde do manželské poradny, jsou v místnosti pacienti tři - manžel, manželka a manželství samo. Manželství je žijící historie všech věcí, které se mezi manželem a manželkou odehrály. Jakmile byly ustanovený vzorce a pronikly do obou mozků, začalo samo manželství utvářet jejich individuální chování. Ačkoli existuje v prostoru mezi nimi, působí vlastním vlivem. Kultury jsou komplexní systémy.

Všichni lidé z dávné minulosti zdědili automatickou schopnost reagovat na překvapení a stres, takzvanou reakci, boje nebo útěku, (fight-or-flight response). Někteří lidé už odmalička od stresu a bolesti prchají. Jiní bojují.

Lidé, kteří jsou lekaví, behem života pociťují více úzkosti a hrůzy.

Lidé, kteří žijí v chronickém stresu, ztrácejí mnohem více mozkových buněk a spolu s nimi také paměť.  Především vzpomínky na dobré věci, které se jim udály. Jejich imunitní systém slábne. Mají řidší kosti. Snáze nabírají tělesný tuk, a to obzvláště v oblasti trupu. Žijí v dlouhodobé oslabujicím nedostatku.

Výzkum Angely Duckworthové a Martina Seligmana prokázal, že při předpovídání středoškolských výsledků hraje sebekontrola dvakrát větší roli než IQ.

Děti, které měly schopnost kontrolovat své impulzy, zpravidla pocházely z organizovaných domovů. Při jejich výchově vedly akce k předvídatelným důsledkům. Měly určitou míru sebevědomí a předpoklad, že mohou uspět v čemkoli, do čeho se pustí. Děti z chaotických domovů mnohem hůře chápaly spojitost mezi akcí a výsledkem a pravděpodobně neměly naučené strategie, které by jim pomohly zvládnout okamžité pokušení.

Důkazy poukazují na to, že rozum a mysl jsou jako svaly, a ne zrovna dvakrát silné svaly. V některým případech a za správných podmínek mohou pokušení odolat a impulzy kontrolovat. Nicméně v mnoha pripadech jsou jednoduše příliš slabé, aby samy vynutily sebekontrolu. V mnoha případech převezme kontrolu sebeklam.

Vnímání není jen čirý způsob pojímání. Je to proces vyžadující přemýšlení a dovednosti. Vidění a hodnocení nejsou dva oddělené procesy, jsou propojené a v zásadě se odehrávají náraz...Jakmile je položen dobrý základ, budou to mít rozum i síla vůle mnohem snazší. Dostojí úkolu správně jednat.

Model naučit se vidět zdůrazňuje, že neexistuje jeden zásadní moment, který utváří lidský charakter. Charakter se vynořuje postupně z tajuplné souhry milionu dobrých vlivů. Tento model klade důraz na sílu komunity při formování charakteru. Je velmi těžké si vybudovat kontrolu sám o sobě. Také klade důraz na sílu drobných, opakovaných akcí změnit propojení základních mechanismů mozku. Drobné zvyky a pořádná etiketa podporují jisté pozitivní způsoby, jakými vnímat svět. Dobré chování posiluje určité sítě.

"Získáváme ctnosti tím, že je nejprve provedeme." Aristoteles

Jedno z nejtrvalejších poznání sociální psychologie je, že změna chování často předchází změnám přístupu a pocitů.

Ti, kdo mají zvyky a strategie ke kontrole své pozornosti, mohou kontrolovat své životy.

Vysoce průbojní lidé jsou často posedlí hlubokým pocitem bytostného ohrožení.

Klíčovým faktorem oddělujícím génie od obyčejně schopných není božský zázrak. Místo toho to, na čem opravdu záleží, je schopnost se v průběhu času postupně zlepšovat.

Vlastnosti, které nejsilněji souvisí s úspěchem, jsou pozornost k detailu, vytrvalost, efektivnost, analytická důkladnost a schopnost pracovat dlouho. To znamená schopnost organizovat a vykonávat.

Extroverze, příjemnost a otevřenost novým zkušenostem se neslučuje s úspěchem výkonných ředitelů. Místo toho záleželo na emoční stabilitě a svedomitosti - na spolehlivosti, plánování a následném držení se plánů.

Způsob, jakým se lidé definují, má ohromný vliv na to, jak se chovají a jak reagují na situace.

Jiné národní kultury mají rozličné motivační systémy, jiný vztah k autoritám a kapitalismu.

Poznání se neskládá pouze ze znalosti určitých faktů nebo z vědomostí v nějakém oboru. Skládá se z pochopení, jak se znalostmi naložit: být si jistý, ale ne přespříliš; dobrodružný, leč ukotvený. Je to ochota konfrontovat protikladné důkazy a mít cit vnímat nezměrný prostor jako známý.

Zeptejte se mne, co mi dělá starosti. Co mě nenechá v noci spát. Zeptejte se mne, kterou část své práce bych rád svěřil někomu jinému. Není to o vás. Je to o mně.

Vztah mezi penězi a štěstím je složitý. Bohaté státy bývají zpravidla šťastné státy a bohatí lidé zpravidla šťastnější než chudí, ale vztah není tak silný; záleží na tom, jak štěstí definujete.

Štěstí, které získáte, při posunu z chudoby do střední třídy je větší než při posunu ze střední třídy do vyšší; křivka štěstí se zploští. Lidé nejsou nejspokojenější ve středním věku svého života, když získávají nejvíce výhod. Nejspokojenější bývají po dvacítce a následně kolem šedesátky, když jejich kariéra startuje, nebo naopak končí. Lidé, kteří přikládají velký význam materiálnímu zabezpečení, bývají méně spokojení než ti, kteří nikoli.

Čím hlubší vztahy člověk má, tím je spokojenější. Lidé, kteří jsou v dlouhodobých manželstvích, jsou spokojenější než ti, co nejsou.

Lidé, kteří mají více přátel, jsou méně stresovaní a žijí déle. Extroverti jsou šťastnější než introverti.

Osamělí lidé mají třikrát až pětkrát vyšší pravděpodobnost, že zemřou předčasně než společensky zapojené osoby.

Velkou část životů se snažíme přimět ostatní, aby přijali naše vzorce - a snažíme se odolat mentální oddělenosti od ostatních. V širším měřítku lidé pouze nenavazují kontakty: o toto propojení vzájemně soutěží. Soupeříme jeden s druhým, abychom získali prestiž, respekt a pozornost, které nám umožní se vzájemně propojit. Snažíme se jeden druhého předběhnout v získávání vzájemného ocenění. Taková je logika naší složité hry.

Ti, kdo se ocitli v dolní čtvrtině v testech logiky, gramatiky a smyslu pro humor, přeceňovali své schopnosti nejvice. Mnozí z nich nejsou pouze neschopní, navíc žijí v naprostém popírání své neschopnosti. Tudíž je jedině spravedlivé tvrdit, že lidé jsou pravidla přehnaně sebevědomí.

Praktičtí lidé, kteří se považují za značně vyčleněné z jakýchkoliv intelektuálních vlivů jsou zpravidla otroky nějakého pomýleného ekonoma.

Pocit okamžitého kontaktu s minulostí je zážitek tak silný jako nejčistší radost z umění; téměř až extaktický pocit nebytí sám sebou, přetékání do okolního světa, dotýkání se samé podstaty, prožívání pravdy skrze dějiny.

Všiml si, že existuje velké množství obecností v tom, co lidé považují za krásné. Lidé nejsou prázdné stránky čekající na popsání vzděláním. Jsou narozeni a vychováni s určitými preferencemi, zálibami a nelibostmi. "Smysly a představivost jímají duši dříve, než je připraveno pochopení se k nim buď přimknout, či se jich stranit," píše.

Vybavovací proces sedmdesátileté osoby aktivuje jiné a rozptýlenější části mozku než vybavovací proces šestadvacetiletého. Paměť ve skutecnosti informace nevytahuje. Znovu je spřádá. Věci, které se odehrají později, mohou pozměnit vaše vzpomínky na něco, co se stalo předtím. Z tohoto a mnoha dalších důvodů je podvědomý systém vyhledávání dat proslavený svou nespolehlivostí.

Podvědomí je také extrémně citlivé na kontext - současné pocity ovlivňují rozličné mentální pochody. Výzkum Taylora Schmitze z University of Toronto naznačuje, že když mají lidé dobrou náladu, mají lepší periferní viděni.

 Všimli si, že když se ptají za slunečného dne, spíše jim lidé odpoví, že jejich celkové životy jsou šťastné, zatímco když se zeptají za deštivého dne, způsobí mokré počasí zmeny v celém vnímání stavu života. (Avšak když jsou lidé požádání vědomě zhodnotit dané počasí, tento efekt mizí.)

Podvědomí je impulzivní. Chce se cítit dobře hned. První stupeň se koneckonců vyvinul, aby nás ochránil od okamžité bolesti, té, která by mohla pramenit z toho, že na nás skočí lev.

"Slyšíme a přijímáme pouze to, co už způlky víme," všiml si Henry David Thoreau.

Lidé špatně vypočítávají rizika. Prvni stupeň si vytvoří nadměrný strach z neobvyklých, ale velkolepých hrozeb, nicméně ignoruje rizika každodenního života. Lidé mají strach z letadel i přesto, že všichni vědí, že cestovat autem je mnohem nebezpečnější. Bojí se motorových pil, ačkoli téměř desetkrát víc lidí se ročně zraní na hřištích.

Abyste se naučili řídit, potřebujete vědomé soustředění, nicméně jak se to jednou naučíte, je znalost odeslána dolů do podvědomí a vy začnete řídít míle a míle, poslouchat u toho rádio, povídat si se spolujezdcem a upíjet kávu bez vědomého soustředění na vozovku. Aniž bychom o tom přemýšleli, chováme se většinou k cizím lidem zdvořile, vyhýbáme se konfrontaci a vadí nám nespravedlnost.

Nezapomínejme na vnímání. Vstřebává data, která podvědomí současně hodnotí, organizuje a vytváří prvotní pochopení. Každý samostatný kousek informace dává do kontextu.

Lidé, kteří měli svůj výběr podrobit vědomému drobnohledu, byli se svým výběrem o týdny později spokojeni nejméně. Lidé, kteří se na plakát zběžně podívali a vybírali později, byli nejspokojenější.

Podvědomí je přirozený objevovatel. Zatímco vědomé myšlenky mašírují krok za krokem a sbíhají se v několika základních faktech a principech, podvědomé myšlenky se šíří procesem asociací a pouští se do míst, kterým Dijksterhuis říká "temné a zaprášené záhyby a kouty mysli".

Protože plně nerozumíme ostatním, nemůžeme se také nikdy dostat k jádru žádné situace. Žádnou událost nelze chápat odděleně od jejího místa v historickém proudu - od nekonečnosti předchozích událostí, výsledků minut a okolností, které se jí dotýkají viditelnymi i neviditelnými způsoby. Přitom tento pokorný přístup nemusí nutně produkovat pasivitu. Gnozeologická skromnost je podnětem pro akci. Lidé s tímto předpokladem věří, že moudrost začíná s uznáním vlastní nevědomosti. Můžeme si vytvořit zvyky, uspořádání a postupy, které částečně vyrovnají limity vlastního vědění. Předpoklad ke skromnosti začíná s uznáním vlastní nevědomosti. Můžeme si vytvořit zvyky, uspořádání a postupy, které částečně vyrovnají limity vlastního vědění. Předpoklad ke skromnosti začíná u poznání, že pro řešení problémů neexistuje jedna jediná metoda. Je důležité se spolehnout na množstevní a myšlenkovou analýzu. To však poskytuje jen část pravdy, ne celou.

Pokorný člověk používá metody obě a k tomu ještě další. Ví, že nemůže věřit pouze jednomu přístupu. Většina toho, co se ví, se hromadí dlouhým a náročným procesem uvažování. Pokorný člověk je trpělivý.

Když objevujete novou krajinu nebo jste v cizí zemi, vnímáte všechno otevřeně, jako miminko. Zaujme vás jedna věc. A hnedle další. Takové vnímání se může odehrát, pouze pokud jste na místě fyzicky přítomni. Ne když si o místě čtete, ale pouze tehdy, kdy jste tam, plně ponořeni v prostoru. Pokud nějaké místo nenavštívíte, pak ho neznáte. Pokud si nezvyknete na místní obyvatele, pak mu nerozumíte. Japonské rčení říká: Nestudujte to. Přizpůsobte se tomu.

My, lidé, žijeme své životy uprostřed specifického proudu událostí, v prostředí, ve kterém se nacházíme. "Nepozorujeme a ani nemůžeme /tento proud/ pozorovat zvenčí; nemůžeme ho rozpoznat, měřit ani se pokoušet jím manipulovat; dokonce si ho ani plně nemůžeme být vědomi kvůli tomu, že zasahuje příliš intimně do všech našich zkušeností. Je "příliš pevně spojen se vším, čím jsme a co děláme, na to, abychom ho z proudu vyzvedli (je tím proudem) a pozorovali ho s vědeckým odstupem, jako objekt. Ono - prostředí, ve kterém se nacházíme - předurčuje naše nejtrvalejší hodnoty, naše standardy pravdy a lži, reality a zdání, dobrého a zlého, ústředního a okrajového, subjektivního a objektivního, krásného a ošklivého, pohybu a klidu, minulosti, přítomnosti a budoucnosti.."

Moudrost není vědecké poznání, ale jistá citlivost k obrysům situací, ve kterých se náhodou nacházíme; je to kapacita pro život, kdy se nenecháme porazit nějakou trvalou skutečností nebo faktorem, který buď nelze změnit, nebo plně popsat a spočítat. Schopnost být veden selským rozumem - 'odvěká moudrost'- radí držet se rolníků a dalších 'obyčejných lidí' tam, kde vědecká pravidla v zásadě neplatí. Tento nepopsatelný pocit vesmírného směřování je 'pocit reality', je to 'znalost toho, jak žít'.

Badatelé nicméně zjistili, že lidé, kteří provádějí takzvanou "vědomou svépomoc" často myslí lépe než ti, kteří ji nedělají. Znamená to pouštět se do vnitřních debat, sázet jeden impulz proti druhému.

Věříme, že tohle je skvělé, protože chceme věřit, že to skvělé je. Chceme uchovat vlastní ega, takže si lžeme do kapsy. Pravdou zůstává, že život je o vytváření selhání. Zlepšujeme se pouze díky sérii regulovaných pochybení. Každý krok je částečná chyba, kterou napraví ten další. Ber to jako chůzi. Každým krokem se rozhodíš z rovnováhy, ale pak dáš dopředu druhou nohu a vyrovnáš to.

V průběhu vztahů je většina manželství nucena navigovat přesun z vášnivé lásky k lásce soucitné. Vášnivá láska je taková, která dvojici svírá v první, opojné fázi jejich vztahu. Soucitná láska je klidnější stav, který přichází později, plný tiššího uspokojení, přátelství a něžnější radostí. Některé páry tuhle změnu nezvládnou.

Žena ve středním věku se často začne "méně strachovat o to, jestli dělá radost ostatním, a teď chce dělat radost sama sobě..S poklesem estrogenu klesá i její oxytocin. Méně se zajímá o drobné změny v emocích, více se stará o zachování míru; z věcí, které dřív dělávala, získává teď méně dopaminu, včetně konverzací s přáteli. Nezískává uklidňující ocytocinovou odměnu z péče a starání se o své malé děti, tudíž má tendenci být méně vnímavá k osobním potřebám ostatních."

Umění toho být moudrý, je umění poznat, co je třeba přehlédnout.

Expert na manželství John Gottman je názoru, že ve zdravém manželství si partneři vymění pět pozitivních poznámek za jednu negativní.

Lidé, kteří jsou osamělí, bývají ke svému okolí kritičtější, hodnotí ostatní tvrdě a v důsledku toho jsou ještě osamělejší.

Během celého dne činíme okamžitá morální hodnocení chování, aniž bychom se museli zamýšlet proč. Například spatříme nepráví a jsme naštvaní. Vidíme štědrost a potěší nás to.

Pokud by morální usuzování vedlo k morálnějšímu chování, dalo by se očekávat, že méně emocionální lidé budou mít vyšší morálku. Nicméně (a to až do extrémů) platí naprostý opak. Jonah Lehrer poukázal na to, že když většina lidí spatří cizí utrpení nebo se dočtou o vraždě či znásilnění, prožijí tělesnou emocionální reakci.

Zdá se, že psychopati nejsou schopni vyvinout emoce týkající se cizí bolesti. Můžete jim ukazovat strašlivé scény smrti a utrpení, ale jimi to nehne. Mohou způsobit to nejhorší utrpení ve snaze získat něco, co chtějí, a pocítí žádnou emocionální bolest ani nepohodlí. Výzkumy o mužích, kteří bijí své ženy, ukazují, že když se stávají agresivnějšími, jejich krevní tlak a puls ve skutečnosti klesá.

Chování neukazuje to, čemu badatelé říkají "stabilita napříč situacemi". Spíše je silně ovlivňováno kontextem.

Kdybychom se museli spoléhat na záměrné morální zvažování u těch nejzákladnějších rozhodnutí, nacházely by se lidské společnosti na dost nepěkných místech, protože nosná kapacita rozumu je nízká.

To, že máme univerzální morální cit, neznamená, že se lidé vždy, nebo dokonce většinou chovají správně a ctnostně. Je to více otázka toho, co obdivujeme, než toho, co děláme. Více se to týká hodnocení, která vytváříme, než naší schopnosti jim dostát. Jsme však posedlí hlubokou motivací být a být vnímáni jako morální osoby.

Zdravé společnosti každodenního života jsou například strukturovány drobnými pravidly etikety: ženy zpravidla opouštějí výtah jako první. Vidlicka se dává nalevo. Jsou to zdvořilostní pravidla, která se mohou zdát obyčejná, ale ponoukají nás k tomu, abychom cvičili malé projevy sebekontroly. Přepojují a posilují sítě v našich mozcích.

Vyprávíme příběhy o těch, kdo porušili pravidla skupiny, abychom posíli své spojení jeden s druhým, ale také abychom si připomněli standardy, které nás poutají k sobě.

Při pouti životem procházíme institucemi - nejprve jsou to rodina a škola, pak instituce naší profese či řemesla. Každá z nich s sebou nese určitá pravidla a povinnosti, které nám říkají, co se od nás očekává. V procesu vstřebávání pravidel institucí, jež obýváme, se stáváme tím, kým jsme. Instituce jsou myšlenkové prostory, které existovaly před naším narozením a budou pokračovat i po naší smrti. Lidská přirozenost může zůstat stejná, jeden věk za druhým, ale instituce se zlepšují a vyvíjejí, protože jsou to sklady tvrdě vybojovaného poznání. Rasa se vyvíjí, protože se vyvíjí jednotlivé instituce. Instituce jsou tak cenné, protože se nevyhnutelně spojují s tím, čím jsme.

Pomohl jí vyzrát. Zralost znamená porozumění rozličným osobnostem a modulům, které jsou v naší hlavě (či alespoň částečné porozumění).