Dopamin - nervový přenašeč vzruchů - nás
orientuje a motivuje, abychom se přibližovali ke všemu, co zavání sladkou
odměnou. Když jsme zamilovaní, začne se hromadně vylučovat a my jsme zaplněni
až po okraj myšlenkami na druhého člověka a city k němu. A když jsme s ním,
otvírá se euforické a vzrušující sedmé nebe.
Zamilování bývá mnohovrstevnou zkušeností.
Jeho součástí je většinou vyburcovaná sexuální touha, ale nejen ona. Prožitkový
koktejl dále tvoří mohutný nájezd emočního poblouznění a zrychlené vytváření
citového pouta, na čemž se vedle dopaminu podílí velkou měrou i vasopresin.
Toužíme nejen po fyzickém kontaktu, ale také po blízkosti daného člověka v tom nejširším
slova smyslu.
Zamilování může být šílené. Jeho intenzita je
schopna nepřipraveného jedince zaskočit, pohltit, dokonce vrhnout do náruče
destruktivních rozhodnutí. Tento opojný, leč nebezpečný stav však většinou
netrvá dlouho. Postupně a nenápadně se vzbouřený oceán pocitů ztiší, člověk se
navrátí do své původní zklidněné prožitkové polohy a začne mít partnera rád tak
trochu jinak, hlouběji a méně zběsile. V horším případě se s hrůzou probudí
vedle neznámého jedince s odpuzujícími vlastnostmi a zjistí, že byl oblouzněn
vlastním mozkem, který mu v zamilování přestrojil ušmudlanou realitu do
slavnostního hávu. Když láska vyšumí po pár měsících, znamená to, že kromě
dopaminového vpádu toho nebylo moc, co by nás k druhému člověku poutalo. Útěk přes
hory a doly a údery hlavou o zeď spolu se zvoláním:"Jak jsem jen
mohl/mohla být tak slepý/slepá" jsou typickým projevem bolavé kocoviny.
Sexuální touha nás tlačí k páření, které v
evolucí navrhnutém sledu událostí vede k vytváření nových individuí. Nic víc.
Sexuální touha má co dělat s vylučování pohlavních hormonů: androgenů a
estrogenů. Sídlíme ji se všemi pozemskými tvory, u kterých je reprodukce
podmíněna spojením dvou jedinců. Zatímco však žába se spáří s žabákem, vyplkne
sto dvacet oplodněných vajíček a pak už jsou jí její potomci navýsost ukradení,
my, spolu s dalšími savci a ptáky, o svoje mláďata pečujeme. Často kvůli
starostem zhubneme, opelicháme a všelijak se pokroutíme. Abychom byli vůbec
motivováni něco takového podstoupit, příroda nám nadělila do vínku novou
schopnost - citově se připoutat. Nebo, chcete-li, mít rád. Naše děti se rodí s
rysy, které vyvolávají něhu v láskyplných okruzích našeho mozku. Stačí jeden
pohled na roztomilého tvorečka a jsme oblaženi přílivem oxytocinu - hormonu,
který v nás probouzí pečovatelské půdy. Toto přírodní přednastavení usnadňuje
vznik citového pouta, které je předpokladem k přežití mláděte. Kdo by se jinak
nechal šikanovat od malého, nerozumného křiklouna s nehoráznými nároky na čas a
nervy?
Vypadá to, že biochemická báze romantické
lásky mezi partnery je jakousi obměnou či rozšířením mechanismu, který v
evoluční procesu prvotně vznikal mezi rodiči a jejich potomky. Zatímco při
bouřlivé zamilování hraje podle všeho hlavní roli šílený dopamin, v dalších,
zklidněných fázích partnerského soužití je vylučování oxytocinu spojeno s
pohledem nebo myšlenkami na milovanou osobu. Když se opravdově, hluboce a
bláznivě zamilování lidé dívali na fotky svých partnerů, v mozku jim spokojeně
poklimbávaly ty části, jejichž zvýšená aktivace je spojená s pocity smutku,
strachu, agrese a deprese (jako například amygdala), a naopak měli radostně
nabízené části mozku spojené s pozitivními emocemi (jako například střední
insula).
Dlouhodobé vztahy většinou díky dopaminu vykvétají
na křiklavě zamilovaném podkladu, ten však postupem času bledne, ustupuje do
pozadí. Chemické otěže trvanlivé lásky přebírá pečovatelský oxytocin. Oxytocin
nás motivuje k očnímu kontaktu, zvyšuje důvěru v druhého člověka, uspává
mozkové alarmy nebezpečí a podporuje chování spojené s přibližování. Páry,
které se i po letech cítí hluboce zamilovaní, bývají sice čas od času
polechtány dopaminovým nájezdem, který udržuje jejích centra slastí probuzená v
přítomnosti partnera, na jejich stabilním pocitu vzájemné lásky se však spíše
podílí oxytocin.
Psychologie dnes únor 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat