Láska je dým, jak vzdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska je šílenství, jak každý ví,
zákeřný jed i balzám hojivý.
Obilí nesklízí, kdo sebe trávu,
a každý v lásce má, jen co sám dal.
Když je volba vzájemná,
tak přijde válka, nemoc nebo smrt,
promění lásku v jeden krátký vzdech,
v prchavý stín a v pomíjivý sen,
jenž černou nocí kmitne se jak blesk,
ozáří vášní nebesa i zem
a dřív, než člověk stačí rozhlédnout se,
čelisti tmy zas vše pohltí.
Žije-li láska z hudby, hrajte dál,
přemírou tónů přesyťte mou touhu
až zahlcena sama sebou umře.
Vášeň a chtíč! - jak hluboko nás uštknou,
a nemožné pak skutkem učiní:
obcuji se sny - což to může být? -
přeludné představy nám v mozku zplodí
a pak je spojí s něčím skutečným
a nezastaví se už před ničím.
Jsi, lásko, chtivá, lačná jako moře,
co všechno pozře. Cokoliv však pojmeš,
ať by to bylo cenné navýsost,
proměníš ihned v pouhopouhé nic.
Z tolika přeludů je živa láska,
že sama je svým vlastním přeludem.
Až budete však líčit v dopisech
ten neblahý můj skutek, ličte mne,
jaký jsem. Nešetřte mne v ničem
a v ničem nekřivděte mi. Mluvte
o pošetilé, ale velké lásce
toho, kdo nežárlil, však dal se zmást
a že zoufalství přišel o rozum.
Smrt je jak objetí milence.
Když bolí, tak jen slastně.
Tak ty chceš umřít?
A co já, lásko, a co já? Mám trčet
na tomhle světě, který bez tebe
je zpustlejší než chlív?
Milujme se, dokud žijem,
žádné zítra, carpe diem,
budoucnost je nejistá.
Prohloupí, kdo pořád váhá,
pomiluj mne, moje drahá,
mládí prchne dočista.
Žádné komentáře:
Okomentovat