Ted víme, že jsme ztraceni,
už jen tento kout nám zbývá.
Prší, déšť táhne se až k obzoru
i moře šedozelených kopců,
za vlnou vlna od lesa k lesu.
Naše karty nechali jsme stranou,
někde, beze vzteku, bez melancholie:
řekly nám jen to, co dávno víme,
odkud jsme přišli.
Ne však, kde jsme teď.
V tu chvíli nezbývá, než jít dál,
a nevíte jak, nevíte nic
o šumotu, o vůních, o temnotě
pod stromy, o výkřiku
v dálce, o mizejících
stopách, nevíte,
co to znamená.
Tváře máme napjaté a chladné.
Lesknou se nám deštěm, jakoby pláč.
Nejsou to však slzy, jenom pouhá
kůže a déšť
Šedavě zelené vlny od lesa k lesu,
do těch zmizíme.
Jednou z nich vyjdeme,
to však už nebudeme my.
Kdo, to nikdo neví.
Žádné komentáře:
Okomentovat