STOP

Zřejmě všichni známe lidi, kteří mají zdánlivě vše, co potřebují ke štěstí, a přece šťastní nejsou. A stejně tak zřejmě všichni známe lidi, které potkalo mnoho neštěstí, jaké bychom sami nechtěli zažít, a přece šťastní jsou. Proč? - ptáme se v obou případech. Odpověď je jednoduchá. Ti první lidé chtějí ještě něco jiného, nebo ještě více toho samého. Ti druzí lidé jsou prostě vděční. Ti první si myslí, že teprve až poté, co se splní všechny podmínky pro jejich štěstí, konečně pocítí vděčnost. Ti druzí vědí, že je to přesně naopak. Nejprve potřebujeme pocítit vděčnost, abychom mohli být šťastní.

Všichni dokážeme být vděční, jakmile si uvědomíme, že jsme právě obdrželi nějakou velkou hodnotu. Nejvíce vděčnost spojujeme s darovanými věcmi - s něčím, co jsme si sami nekoupili, na co jsme si sami nevydělali, co jsme si možná ani nezasloužili, a přece jsme tím byli obdarováni.

Jenže také si občas myslíme, že abychom mohli být bdarováni, abychom mohli cítit vděčnost a abychom mohli být šťastní, potřebujeme čekat na konkrétní obdarovávací příležitosti - Vánoce, narozeniny, svátky.

Stejně si myslíme, že vděčnost a štěstí musejí být jen krátkodobým prožitkem v dané chvíli. Přitom vděční můžeme být kdykoli. To znamená i pořád. Stačí, abychom vděčnost nespokojovali jenom s věcmi, protože ty nebudeme dostávat pořád. Nebo abychom vděčnost nespojovali jenom s konkrétními lidmi, protože ti nemusejí být nablízku pořád. Neříkám tím, abychom nebyli vděční za věci a za lidi, ale hledejme ještě něco jiného, co je s námi pořád. Já jsem to našel v okamžiku. Každý okamžik je moment, který je nám darován. Ostatně, celý život je dar, o nějž jsme se nijak nepřičinili, a přece jsme naživu? Stejně tak o mnohé události v životě jsme se nijak nepřičinili, a přece jsme je dostali. Jen v nich nevidíme dar. Umanuli jsme si, že dary musejí mít jen krásný obal. A tak pláčeme kvůli prohře, zradě člověka, kterého jsme považovali za přítele, z něčího úmrtí. Když jsme konfrontováni s něčím, na co nejsme připraveni a co je náročné přijmout, raději bychom se takového ne-daru zřekli. Nejsme za něj vděční? A proto jsme nešťastní? Nechceme ho, přitom ho tolik potřebujeme.

Cesta k jakémukoli druhu životního úspěchu není krátkodobým sprintem, ale dlouhodobým maratonem. Nebo spíše dálkovým překážkovým během v náročném terénu i klimatu. A když poprvé zakopneme a spadneme, očekáváme konec hry.

Jenže k našemu údivu žádný konec není, náš čas běží normálně dál. Jaký to má smysl? - ptáme se. Tehdy se učíme chápat, že se po nás patrně chce něco víc než zakopávat. Že nejspíš máme vstát a pokračovat. A že když i pak znovu zakopneme, máme to zkoušet zas. A tak pád za pádem pracujeme na své trpělivosti. Odstraňujeme pochybnosti o sobě. Kdykoli selžeme, přijde nový okamžik a s ním nová příležitost. A zatímco pořád padáme a vstáváme, občas kolem sebe postřehneme další běžce, také potlučené, ale běžící dál. Pokračují jen proto, že nezůstali dole, naopak v té chvíli něco změnili, něco pozitivního udělali se svým životem. Nejprve jim závidíme. Ale protože my také dostáváme stejné dary jako oni - stále nové příležitosti -, učíme se jimi inspirovat. Obdivujeme je. Přitom oni nejsou víc než naším zrcadlem. Ukazují nám, co za chvíli dokážeme i my. A pak běžíme také. Jsme jim vděční. A nejen jim. I životu za každou příležitost ponaučení, lekci a zkušenostmi s tou vděčností jsme šťastní, že jsme to nevzdali. Jsme na sebe pyšní.

Máte se kým inspirovat a proč se zastavit.

Zastavit - napsal jsem? Ano, přesně to po Vas chci. A povím Vám proč. Když jsme byli malí, učili nás všechno důležité jednoduše: Počkej! Zastav se! Rozmysli se ještě jednou! Nad školní úlohou i na kraji silnice, kterou jsme se chystali přejít, jsme slyšeli : Počkej! Zastav se! Rozmysli se ještě jednou! Uměli jsme to. Ostatně, jako děti jsme byli vděční i za málo a není náhoda, že mnohem šťastnější. V dospělosti se totiž příliš málo zastavujeme. Životem pospícháme a v tom kvapu přehlížíme či nedoceňujeme dary, proto sami sebe připravujeme o vděčnost a štěstí.

STOP - tu dopravní značku bychom měli všichni najít pod vánočním stromečkem. Nebo na Silvestra. To by byl dar. Kdykoli, kdy si dopřejeme šanci na chvíli zastavit a NĚCO si uvědomit.

Já jsem pomyslnou značku STOP od života dostal při svém dlouhodobém pobytu ve střední Africe. Neměl jsem tam totiž pitnou vodu ani elektřinu. Po návratu do Evropy jsem byl vším ohromen. Ačkoli se tady nic nezměnilo, najednou jsem začal být za život ve střední Evropě vděčný. Představte si - stačilo otočit kohoutkem a tekla pitná voda! Nebo otočit vypínačem a světlo bylo také v noci! Ano, za takové samozřejmosti jsem cítil vděčnost? Šťastným mě dělalo to, co je pro všechny tady tak nudné. Po čase mě ale pitná voda i elektřina omrzely. Povšiml jsem si toho. Přestal jsem totiž být šťastný? Neviděl jsem nic, za co bych měl být vděčný. Nebylo to tím, že by kolem mě neexistovalo nic, za co bych měl být vděčný, jen jsem to nevnímal.

Už samotným životem je nám dán velký dar. Nemyslím jen okamžik narození, ale každý den, do kterého se probouzíme - znovu "rodíme". Jako děti jsme zastavovali často. Měli jsme proto představivost a byli tvořiví, neboť zastavení právě tomuto napomáhá. Už to STOP zasadí člověka do přítomnosti, změní jeho vnímání a vidění a poskytne mu vděčnost za to, co má, i co nikdy neměl, a přece to zvládl. Vděční lidé se tolik nebojí. Vyjadřují se jazykem dostatku a jsou ochotní se podělit. Pociťují víc radostí, naplnění, sebevědomí i úspěchu. Proto prosím : Zastavme se! Rozhlédněme se za co můžeme být vděční!

FC ročník VIII, vydání 6/ 2018