Vyznejte se ve svých emocích a využijte je na maximum - Margaret Mooreová, Edward Phillips, John Hanc

Známý americký sociolog Corey L. M. Keyes z Emory University napsal v roce 2002 článek s názvem "The Mental Health Continuum: From Languishing to Flourishing in Life" ("Škála mentálního zdraví: od chřadnutí k prospívání"), v němž rozebral různé definice mentálního zdraví. Keyes došel k závěru, že lidé, kteří podle dostupných údajů prospívají nejlépe, mají s ostatními silné a dobré vztahy, vědí, kam v životě směřují, jsou schopni přizpůsobit si své prostředí tak, aby vyhovovalo jejich potřebám, a mají vnitřní motivaci, díky níž si svůj život do jisté míry určují sami. Zjistil také, že tito lidé mají rádi většinu částí své osobnosti. Lidé, kteří prospívají, mají dále pocit, že nějak pomáhají společnosti jako takové a že jsou její součástí; dokážou se také přizpůsobit případným změnám a jsou ochotni to v případě potřeby udělat. Prospívat znamená být plný pozitivních emocí. Znamená to, že jsme vyrovnání a spokojení po psychické i sociální stránce. Stav chřadnutí je pak podle Keyese spojen "s pocity prázdnoty a stagnace, s přežíváním života plného tichého zoufalství".

Pokud prospíváte, jste nejproduktivnější, nejvíce se vám daří. A čím víc budete prospívat, tím lépe bude fungovat váš mozek, což následně zvýší vaši kreativitu, vynalézavost a otevřenost. Pokud prospíváte, daří se vám lépe v práci i doma. Jste zdravější. Dokážete si život více užívat. Když prospíváte, jste méně stresovaní, protože máte větší důvěru sami v sebe a lepší sebekázeň. Když prospíváte vnitřní chaos je spoután vyrovnanou a sebejistou myslí.

Daleko jistější cestou, jak vytouženého prospívání dosáhnout, je zaměřit se na sebe - na své emoce a potřeby, na to, co vás pohání, co vás motivuje. Na všechny stránky či části vaší osobnosti. Sebekázeň a sebekontrola je totiž klíčem ke zmírnění stresu a ovládání chaosu. Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Je přece očividné, že nemůžete ovlivnit, co vám dnes řekne či udělá váš nadřízený. Nemáte kontrolu nad tím, jaká nová technologie se letos objeví na trhu, ani nad tím, jestli se s ní kvůli své práci nebudete muset naučit pracovat. Neovládáte počasí ani světové trhy, nemůžete ovlivnit události doma ani v zahraničí. Vždyť nemáte kontrolu ani nad tím, co se děje pod vaší vlastní střechou! (Rodiče náctiletých nám jistě dají za pravdu.) To všechno jsou vnější faktory. Můžete však ovlivnit něco jiného - sami sebe. A jakkoli by bylo jednodušší hledat řešení problémů vně - víc peněz, víc času, víc jídla, víc čehokoli - víte, že tam není. Je ve vás, uvnitř vás. Právě tam jsou všechny odpovědi, právě tam se skrývá tajemství šťastnějšího, produktivnějšího a pozitivnějšího života, který zahrnuje méně stresu.

Neustálý vnitřní monolog naší myslí je ve skutečnosti rozhovorem těchto oddělených částí. Jinými slovy, každá osobnost má různé stránky, různé části. V psychologii se tato myšlenka objevila už dříve. Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, rozdělil lidskou psychiku na tři části - ego, superego a id. Každá z těchto částí podle něj představovala rozdílné stránky naší osobnosti, rozdílné potřeby a rozdílné půdy.

Psycholog John Mayer přišel v roce 1994 s přelomový pojetím této problematiky. Ve svém osobnostní modelu rozdělil psychiku na oddělené části (kterým říkal "činitelé") a navrhl, abychom u každé z těchto částí rozlišovali čtyři složky, z nichž se skládá naše osobnost jako celek: emoce, znalosti, chování a vědomí. Jinými slovy, všechny naše vlastnosti a to, co cítíme co si myslíme a za koho se považujeme to vše může být obsaženo v těchto oddělených částech naší myslí, v těchto dílčích osobnostech.

Klíč ke spokojenému životu a k dosažení stavu prospívání je úkryt právě v rozlišování mezi těmito dílčími osobnostmi a v rozpoznávání jejich potřeb. Tyto oddělené části jsou někdy označovány také jako "mnohočetnost" myslí, čímž se chce vyjádřit že tyto dílčí osobnosti jsou v rámci naší psychiky důležité.

Negativní emoce jsou výstražné zprávy, které nás mají upozornit, že některé z našich potřeb nejsou uspokojovány. Pozitivní emoce nám naopak sdělují, že jiné potřeby uspokojení jsou. Oba druhy se tedy dají chápat jako prostředky "řízení sebe sama" či péče o sebe. Máme pud sebezáchovy a vůli k seberozvoji; emoce tvoří systém, který nám připomíná naše potřeby.

Právě toto prožívá Riley Andersenová v animovaném filmu V hlavě. Ve filmu se nepoužívají ty samé termíny, ale je tam dobře znázorněn koncept mnohočetnosti mysli. Rileyiny emoce jsou personifikovány a každá z nich je představena jako samostatná postava. Tyto postavy - Radost, Smutek, Strach, Vztek a Nechuť - spolu pak rozebírají, jak nejlépe zareagovat na fakt, že se rodina musí přestěhovat z Minnesoty do San Franciska. Ve filmu je také pěkně ukázáno, jak lze rozpoznáním emocnich stavů jednotlivých postav zlepšit jejich fungování a povzbudit vzájemnou spolupráci, čímž posléze dojde ke snížení vnitřního napětí, vnitřních konfliktů a úrovně stresu a také k vymizení pocitu neřešitelných dilemat (pocitu, že jsme se v životě zasekli a nemůžeme se pohnout z místa).

Poradce pro nezávislost

Poradce pro správu těla

Poradce pro sebedůvěru

Poradce pro stanovování standardů

Poradce pro dobrodružství

Poradce pro kreativitu

Výkonnostní poradce

Vztahový poradce

Poradce pro smysl života

Těchto devět dílčích osobností mluví ke každému jinak - je to dáno tím, že každý člověk je jedinečný jak po stránce genetické, tak po stránce svých zkušeností, a má tedy jedinečné schopnosti a popudy. Zároveň lze ovšem předpokládat, že těchto devět dílčích osobností zrcadlí určité základní lidské potřeby a že jsou proto přítomné v každém z nás. A všichni máme schopnost naslouchat, všichni můžeme zjistit, co nám říkají.

Kromě těchto devíti dílčích osobností naší myslí, kterým během našich sezení říkáme "devět členů Vnitřní rodiny", je zde ještě desátá - Vědomé já. Můžete si ji představit jako pomocníka, jenž nám zbývajících devět pomáhá vnímat zřetelněji. Vědomé já je koncept převzatý z modelu vědomého vedení sama sebe, který vytvořil Richard Schwartz. Je to ta část mysli, jež dokáže vnímat všech devět rozdílných oddělených částí, a zároveň je umí v daném okamžiku sjednotit tak, aby vytvořily naší osobnost.

Vědomé já je schopno udržovat si od členů Vnitřní rodiny odstup; je schopno jim naslouchat a rozumět jejich individuálním záměrům, schopnostem a emočním stavům. Vědomé já pozoruje zvědavě, s otevřenou myslí, s porozuměním, s přijetím a s pochopením - a bez odsuzování. Představte si ho jako zkušeného manažera, jenž během vypjaté diskuze zachová klid, trpělivě vyslechne všechny zúčastněné a pak dokáže celou debatu shrnout stručným a jasným komentářem, návrhem nebo pozorováním, které jde přímo k jádru věci a které dané téma podá přehledně a srozumitelně. Vědomé já je velitel týmu Vnitřní rodiny, je to vůdce zodpovědný za jeho každodenní výkony.

Pokud je naše Vnitřní rodina z převážné části spokojená a pokud jsou její schopnosti využity a nastaveny tak, aby ladily s našimi hodnotami, potom prospíváme.

Pokud se naučíte, jak se naladit na všechny členy své Vnitřní rodiny, rozpoznat, co vám říkají, a následně také v souladu s tím konat, dosáhnete stavu prospívání.

Vztek přicházel především od prvního hlasů, který Nancy slyšela - od nelítostného vnitřního kritika, jímž byl Poradce pro stanovování standardů. "Jsi zoufalec," říkal jí tento člen Vnitřní rodiny. "Jsi tlustá. A bez ohledu na to, co se s tím pokusíš udělat, vždycky tlustá budeš." Tento neustálý příval negativity udolával jiného člena její Vnitřní rodiny - Poradce pro sebedůvěru. Pokud chceme ve svém životě udělat smysluplné změny, důvěra ve vlastní schopnosti - neboli "self-efficacy", "vnimaná osobní účinnost", jak ji nazývají psychologové zabývající se osobností a chováním - je klíčovým předpokladem. Musíme věřit, že to dokážeme. Věřit, že to možná nebude zítra a že možná nedosáhneme cíle, který jsme si vytyčili, ale že jednou svůj záměr alespoň zčásti naplníme. Nancy tomu věřit nedokázala. Její Poradce pro sebedůvěru mlčel a to především kvůli neustálému dotírání vnitřního kritika. Právě odtud pramenila druhá emoce, kterou s koučkou Meg odhalily: poraženectví. "Proč se namáhat?" říkal Poradce pro stanovování standardů pokaždé, když se Nancy odhodlávala jít do posilovny nebo věnovat čas a energii přípravě zdravého jídla. "Stejně to k ničemu nebude. Vyzkoušeli jsme už milion různých diet. Milionkrát jsme začali cvičit, milionkrát jsme s tím přestali. Je to k ničemu." Třetí hlas, který Nancy s pomocí moučky Meg rozlišila, byl naplněný frustrací, poslední z emocí, kterou společně odhalily. Tento hlas patřil dílčí osobnosti, kterou jsme nazvali Poradcem pro správu těla. Tento moudrý hlas nás upozorňuje na naše fyziologické potřeby. Velmi dobře věděl, jak by Nancy mohla do svého denního programu zařadit více fyzických aktivit a jak by se mohla lépe vyhýbat nezdravým pokrmům.

Vnitřní lomoz vytvořený zuřivými a sžíravými poznámkami Poradce pro stanovování standardů a poraženeckYm reptáním Poradce pro sebedůvěru byl tak ohlušující, že v něm nebyl slyšet moudrý hlas Poradce pro správu těla. "Kdybyste se na chvilku uklidnili," říkal Poradce pro správu těla, "poradil bych jí, co má dělat. Vy dva znáte jen vztek a poraženectví. Mě nikdo neposlouchá."

Koučka Meg ji celým procesem provázela. Nejprve bylo třeba přijmout, že Poradce pro stanovování standardů sice dokáže být sarkastický a že jeho poznámky mohou člověka zraňovat, ale v jádru to s námi myslí dobře. Právě díky této dílčí osobnosti jsme schopni stanovovat si cíle a dosahovat jich, právě díky ní se posouváme a zlepšujeme. Díky ní se stáváme lepšími lidmi. Nancy se však musela naučit, jak Poradce pro stanovování standardů změnit z věčně nespokojeného kritika na trenéra, který by ji povzbuzoval. Zahrnovalo to změnu jejích cílů - jakmile si stanovila realističtější mety, její vnitřní kritik byl rázem spokojenější.

Jakmile však pochopila, že nesmí Poradci pro stanovování standardů nakládat tolik, a navíc začala naslouchat tomu, co jí říkali ostatní členové její Vnitřní rodiny, zjistila, že postupné zlepšování se je daleko lepší cesta. Výsledek? Nancy začala dělat to, co jí radil Poradce pro správu těla. Postupně upracovala svůj jídelníček a zvyšovala svou fyzickou zátěž. Ručička váhy šla pomalu, ale jistě dolů. Začala si víc věřit, začala být veselejší. I Poradce pro stanovování standardů byl s jejími výsledky spokojenější. Poradce pro správu těla jí dal radil a všichni společně pracovali na dosažení vysněného cíle.

Stejně tak si někteří z vás mohou myslet, že nejsou dostatečně kreativní, což je omezuje (týká se to především těch kdo mají uspořádanou a přísně kontrolovanou mysl, kterou řídí především Výkonnostní poradce). V těchto případech ale často stačí utlumit právě tento silný hlas v popředí a Poradce pro kreativitu se náhle ozve sám. Jistě, Van Gogh ani Bach z vás nejspíš nebude, ale dokážete být spontánní, myslet sami za sebe a přicházet s neotřelými a inovativními nápady, které byste u sebe vůbec nečekali.

Možná vám někdy někdo řekl, abyste se chovali lépe, že na světě nejste sami. Právě tak si můžete představit své emoce a potřeby právě tak můžete přemýšlet o jednotlivých částech své mysli - je třeba brát ohled i na ty, které by se jinak nedostaly ke slovu. Váš život pak bude zdravější a šťastnější, bude se vám lépe dařit.

Je pravda, že zmiňovaných devět členů Vnitřní rodiny máme všichni. Zároveň je ovšem každý z nás jedinečný a to jak po stránce genetiky, tak po stránce životních zkušeností., jež naše dílčí osobnosti určují a formují. Proto může Vnitřní rodina každého z nás fungovat odlišným způsobem.

Naladění se na vnitřní hlasy nemusí (a nemělo by) zahrnovat utišení či odpojení jednoho a zesílení druhého. Většinou se jedná spíše o proces zvažování, co člověku který hlas říká a jak dosáhnout toho, aby byly spojené všechny. Jinými slovy, zprávy, jež nám dílčí osobnosti posílají, se snažíme dekódovat v kontextu jejich propojení s našimi základními potřebami, půdy a schopnostmi.

Jelikož těchto devět oddělených částí naší mysli komunikuje prostřednictvím našich emocnich stavů, prožíváme složitou a neustále se měnící směs pocitů? Některé mohou být pozitivní, jiné negativní. Některé jsou jemné a nenápadné, jiné výrazné. 

Poradce pro nezávislost: Všichni chceme být pány svého života a dělat jen to, co dělat chceme a co nějakým způsobem odráží naše životní postoje a hodnoty. Nemáme rádi, když je na nás v tomto směru vyvíjen tlak zvenčí, a pokud nám někdo říká, co bychom měli, nebo dokonce musíme dělat, můžeme se proti tomu začít bouřit. Funguje to i obráceně - jestliže máme na výběr a jedna z možností je pro nás zajímavá, často se rozhodujeme tak, abychom projevili svou nezávislost.

Poradce pro správu těla: Co se týče naší fyziologie, snažíme se vždy o udržení určité rovnováhy. Chceme, aby po chvílích vyčerpání přišla doba odpočinku a tělesného zotavení. Usilujeme o bezpečí a stabilitu. Nasloucháme svému tělu a signálům, jež nám vysílá - víme, kdy máme zklidnit svůj nervový systém a svou mysl, což následně zlepší výkonnost našeho mozku. Poradce pro správu těla je dílčí osobností, která ví, co naše tělo potřebuje.

Poradce pro sebedůvěru: Všichni si chceme věřit, všichni máme základní potřebu být schopní. Tuto dílčí osobnost si lze představit jako lva, jenž se někdy projevuje hrdě a občas si vykračuje téměř královsky. Může se stát, že to prežene (pokud se náš Poradce pro sebedůvěru projevuje příliš hlasitě) . Naše představa o vlastní síle či moci je klíčovým faktorem, který určuje naše činy. Pokud nevěříme, že jsme něčeho schopní, je menší pravděpodobnost, že bychom se o to pokusili. Poradce pro sebedůvěru se často dostává do sporu s Poradcem pro stanovování standardů, jenž představuje našeho vnitřního "posuzovatele" - tato dílčí osobnost posuzuje, jak nám co jde, a někdy laťku nastaví příliš vysoko.

Poradce pro stanovování standardů: Tato naše část nás hodnotí a posuzuje. Stanovuje ve všem laťku a zkoumá a hodnotí, jak si ve svém životě vedeme, a to jak v kontextu vnímání a posuzování vlastní výkonnosti, tak v kontextu toho, jak naše přispění hodnotí a oceňují ostatní. Poradce pro stanovování standardů posuzuje naši výkonnost ve všech oblastech našeho života? Zvláště aktivní je pak v sociální sféře - člověk je přece jen tvor společenský a usiluje o potvrzení, uznání, ocenění a spravedlivé zacházení. Jsme nejspolenčtějšími zvířaty na čele planetě, proto se jedná o jednu z nejzákladnějších lidských potřeb. Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, všichni chceme být přijímaní a uznávaní svými kolegy, přáteli, rodinou a komunitou. V nejhorších případech se tato část naší mysli stává věčně nespokojeným kritikem. Poradce pro stanovování standardů pak neustále hledá chyby a nedokonalosti a zvyšuje laťku tak, abychom ji nikdy nedokázali překonat. V nejlepších případech je tato dílčí osobnost spokojená a přijímající stanovuje nám náročné cíle, k celému procesu však přistupuje s myšlenkou osobního růstu a ví, že se jako lidé věčně učíme. Pokud se nám cílů nedaří dosáhnout, klade si podnětné otázky:"Co jsem se naučil, jak bych se mohl zlepšit?"

Poradce pro dobrodružství: To, co nás nutí posouvat hranice, zlézat hory a vydávat se do nových neprobádaných končin, je naše potřeba zažívat nové situace, potřeba objevovat, učit se a měnit se. Psycholog Todd Kashdan ve své knize Curious?:Discover The Missing Ingredient to a Fulfilling Life tvrdí, že zvědavost je nejzákladnějším předpokladem naší tělesné a duševní pohody. Zvídavý člověk se nesnaží rozumět všemu, nesnaží se svět kolem sebe ovládnout; přijímá místo toho nejistotu, která je nevyhnutelná a vidí život jako fascinující dobrodružství, během něhož můžeme objevovat, učit se a růst.

Poradce pro kreativitu: Všichni máme základní potřebu být kreativní, mít nápady, mít bujnou fantazii a představivost, být spontánní. Poradce pro kreativitu nejlépe pracuje tehdy, když svou mysl nijak neomezujeme a necháme myšlenky, aby se jen tak toulaly. Pomůže nám také, když se nemusíme soustředit na deadliny či cíle. Tato dílčí osobnost má ráda brainstorming, miluje hry a je impulzivní. Když funguje naplno, pomáhá nám dosahovat stavů "flow" (volné plynutí, tok) - okamžiků, kdy si nějakou činnost tak užíváme, že ztrácíme pojem o čase.

Výkonnostní poradce: Náš mozek má naštěstí také své potřeby - chce být organizovaný, chce plánovat, chce krotit naše emoce a náhlé popudy a soustředit se na to co je v dané chvíli důležité.

Vztahový poradce: Všichni chceme někoho milovat a být někým milováni; chceme být také prospěšní, pomáhat ostatním, aby naplňovali své potřeby, a mít pocit, že někam patříme. Část mysli, která má toto všechno na starosti, se jmenuje Vztahový poradce. Je to hlas soucitu, a to jak soucitu s ostatními, tak i s námi samotnými. Pokud se snažíme utišit vnitřní zmatek, utlumit negativní emoce a zklidnit se, je tato dílčí osobnost pro naše úsilí klíčová. Vztahový poradce se může dostat do sporu s Poradcem pro nezávislost a Poradcem pro dobrodružství. Během celého života musíme usilovat o rovnováhu mezi touhou žít svůj život po svém a získávat nové a nové zkušenosti s potřebou mít dlouhodobé a kvalitní vztahy. K udržení této rovnováhy musíme často mnohé věci obětovat, musíme se přizpůsobit.

Poradce pro smysl života: Každý z nás má potřebu pokládat si velké otázky ohledně svého lidství, hledat v životě nějaký smysl, nějaký cíl, ať už na úrovni svých každodenních úkolů, nebo na úrovni lidstva jako takového. Všichni jsme součástí světa a vesmíru a je přirozené, že hledáme nějaký vyšší smysl, že dokážeme nahlédnout za hranice vlastních zájmů, že uvažujeme o své úloze v rámci společnosti jako takové a že se snažíme zjistit, jaké úmysly s námi má Bůh, osud či vesmír.

Schopnost zaměřit se na konkrétní hlas a odhalit jeho popudy a úmysly je velmi důležitá. Umožňuje nám to totiž odhalení příčin konkrétních negativních emocí, od nichž se pak můžeme odpoutat. Vědomé já nám říká:"Část mé osobnosti se zlobí, ale je to jenom jedna část nejsem to já jako celek. Pravděpodobně je někde ve mně část, která se nezlobí, ale já jsem se tolik soustředil na tu, která je rozčilená, že jsem si to vůbec neuvědomil. Vědomé já představuje klíčovou dovednost lidské mysli, jež nám pomáhá vidět věci objektivně a v souvislostech a zabraňovat situacím, kdy by jeden silný hlas, zvláště jeden z těch negativních, prehlušil všechny ostatní a ovládl celý náš život. Pocit chaosu a pocit, že nic nestíháme, jsou obvykle způsobeny právě těmito negativními hlasy; pokud si to uvědomíme, můžeme se těmto stavům vyhnout nebo je alespoň zmírnit.

Jsme rozhněvaní na svou přítelkyní. Řekněme že se na ni zlobí váš Poradce pro sebedůvěru, protože má dojem, že ve vás přítelkyně nevěří. Poslední dobou je nepříjemná, pořád vám říká, že nedokážete tohle a že nezvládnete tamto - tak vám to aspoň připadá. Váš Poradce pro sebedůvěru si to bere osobně a kuje pikle - říká o vaší přítelkyni nehezké věci a dostává vás do varu. Vědomě já si to uvědomuje, vnímá váš rostoucí vztek.

Vědomé já dokáže rozpoznat a pomoct utišit rozhněvaný hlas (a jak jsme již řekli, tyto hlasy jsou obvykle projevem konkrétních nenaplněných potřeb takže bychom jim měli naslouchat); dovede rovněž vyjádřit vděčnost všem členům Vnitřní rodiny, kteří do diskuze pozitivně přispějí. Vědomé já je částí naší osobnosti, jež dokáže projevit soucit a ulevit nám od veškerých negativních emocí a od utrpení. Pomáhá také všem členům Vnitřní rodiny v naplňování jejich potřeb a pomáhá rovněž nám, abychom měli z těchto hlasů (a jejich schopností) co největší užitek.

Vědomé já je tu od toho, aby všechny hlasy a schopnosti, jež nám nabízejí, slavilo v každodenní melodii a v harmonii života. "Být vědomý" znamená být v přítomném okamžiku, vnímat a pozorovat, zvnitřňovat a dirigovat.

Bytí v přítomném okamžiku (někdy se mu také říká všímavost či mindfulness) tedy neznamená jen hledět do prázdna a snažit se dosáhnout jakéhosi "stavu nicoty". Uvědomujeme si něco, všímáme si něčeho. Pozorujeme svůj dech, vnímáme, co jíme, nebo třeba reagujeme na zpětnou vazbu, kterou nám dává náš nadřízený. Jíme-li vědomě, všímáme si, jak jídlo voní, uvědomujeme si všechny jeho jednotlivé chutě, cítíme, jak se pohybují naše čelisti, slyšíme cinkání příborů a talířů. Nejíme projekt, který musíme během zítřka dokončit, nepřežvykujeme věty, jež během včerejší hádky pronesl náš partner.

Možná se vám bude zdát, že všímavost je pro vás úplně nová, že jste dosud nic takového nepocítili. To ale není pravda. Bytí v přítomném okamžiku už jste prožili. Všichni ho velmi dobře známe, neboť právě tak jsme začínali svůj život. Malé děti nepřemýšlí o minulosti, přítomnosti a budoucnosti; existuje pro ně jen tady a teď. Jsou vědomé, pořád jsou ve stavu všímavost. Kam se tedy schopnost bytí v přítomném okamžiku ztrácí? Čím jsme starší, tím je toho v našem mozku víc a po určité době je naše mysl tak přeplněná, že jednoduše zapomeneme, jak stavu všímavosti dosáhnout.

Chceme-li být v co největší fyzické a psychické pohodě, je pro nás bytí v přítomném okamžiku naprosto klíčové. Právě v tomto stavu, v tomto "zpřítomnění", v této všímavosti se můžeme naladit na své emoce, na hlasy dílčích osobností, na jednotlivé oddělené části naší mysli. A tyto části jsou důležité. Právě ony nás pohánějí vpřed, právě ony tvoří náš Vnitřní kmen. Právě ony nás pohánějí vpřed, právě ony tvoří náš Vnitřní kmen. Jako bez nástrojů není hudba, ani my bychom nemohli existovat bez těchto hlasů. Problém nastává tehdy, když některé hlasy prehlušují ty ostatní a my jsme na to tak zvyklí, že se s jejich dominancí smíříme, protože jsme ztratili schopnost udělat krok zpět a vnímat Vnitřní rodinu jako celek. Často se také stává, že od sebe jednotlivé hlasy nejsme schopni jednoznačně odlišit. Většinou je totiž slyšíme jako jeden nepřehledný rámus. Vědomé já pak představuje spojení toho nejlepšího z každého z našich vnitřních hlasů. Vědomé já je klidné, otevřené a vyrovnané. Nesoudí, je trpělivé.

Poradce pro nezávislost měl vztek. "Neztrácej čas. Vezmu svůj život do svých rukou a udělej, co je třeba. Podívej se na internetu na nabídky práce, zavolej svému bývalému nadřízenému, obvolej kamarády a známé, domluv si pohovory."

Poradce pro sebedůvěru váhal. "Dokážu to... ale nevím, jestli dosáhnu na rozumný plat. Nevím, jestli mi někdo nabídne slušné peníze."

Poradce pro kreativitu se těšil, až se pustí do práce. "Starosti nech stranou a pusť se do toho. Přijdu na nějaká inovativní řešení, přijdu na způsob, jak věci dělat tak, abys mohla chodit do práce, a zároveň se dobře starala o děti."

Výkonnostní poradce byl frustrovaný. "Soustředíme se na podružnosti. Musíme tomu chaosu vtisknout určitý rád a dát se do toho."

Poradce pro správu těla Karen připomínal, aby se nesoustředila jen na své psychické zdraví a nezapomínala na pravidelné cvičení. "Víš, že se po intenzivním cvičení vždycky cítíš líp. Když si pořádně zacvičíš, budeš se v práci líp soustředit a až se vrátíš domů k dětem, budeš méně stresovaná.

Poradce pro dobrodružství byl myšlenkou návratu do práce nadšený. "Nová výzva, nové prostředí... bude to vzrušující!"

Poradce pro stanovování standardů byl kritický. "Nemůžu být dobrá máma a zároveň kvalitně vykonávat náročnou práci. Proto bychom se do práce nyní vracet neměli."

Vztahový poradce měl obavy o Kareniny děti. "Jsou velmi citlivé. Zvládnou to, když s nimi nebudeš tak často? Poradce pro nezávislost myslí jen na sebe!"

A Poradce pro smysl života zasadil celou debatu do širšího kontextu. "Pro svou psychickou a fyzickou pohodu potřebuji obojí. Je nezbytné, abychom byli nezávislí, zároveň však nesmíme zapomínat na soucit a mateřskou lásku."

Takto se každá dílčí osobnost projevila, když se na ni Karen naladila a nechala ji zaujmout nějaký postoj k dilematu jež ji sužovalo. "Sezení s Karen mi znovu připomnělo, že každá z těchto oddělených částí naší mysli je skutečně samostatným a nezávislým hlasem," řekla potom koučka Meg. "Nikdy mě nepřestane překvapovat, že v sobě všichni můžeme mít mnoho rozdílných pohledů na jednu věc. A co víc - pro nezkušeného posluchače se všechny tyto hlasy slévají v jeden."

Karen se do práce opravdu ponořila - zjistila, že svého Poradce pro nezávislost nemůže ignorovat a že musí dát průchod jeho pracovnímu nasazení - zároveň se však vědomě soustředila na to aby své rodičovské povinnosti stále vykonávala dobře a svědomitě. Výkonnostní poradce a Poradce pro kreativitu byli s novým uspořádáním spokojeni - oba jí pomohli vymyslet nové a lepší metody organizace čas a oba se cítili užiteční. A jak se za nějakou dobu ukázalo, některé z obav Vztahového poradce byly liché - David a Jennifer Kareniny děti, byli z její práce nadšené. Připadalo jim úžasné, že firma jejich mámě tolik věří a že ji nechá spravovat miliony dolarů. Všimli si i toho, že Karen byla šťastnější - konečně mohla uplatnit své schopnosti a to, co se naučila ve škole - a tím byli šťastnější i oni.

Vyrazil jsem na své oblíbené místo, které bylo hned vedle kampusu - kavárna se jmenovala "Claire a její roh hojnosti". Kavárna opravdu byla na rohu, název však odkazoval k řeckému mýtu o zázračném rohu, jenž se stále plnil hojnosti jídla. Sedl jsem si ke stolu a objednal si míchaná vajíčka. Otevřel jsem si učebnici pojednávající o infinitezimálním počtu snažil jsem se být produktivní a neztrácet čas. Jakmile mi servírka donesla jídlo, něco jsem zamumlal a pustil se do vajíček, hranolek a toastů; stále jsem se však díval do učebnice a přemýšlel nad téměř neřešitelným problémem, který mi předkládala. Za malou chvíli přišla Claire a zabouchl mi knihu tak prudce, že jsem téměř nadskočil leknutím. Opatrně jsem se na ni podíval - cítil jsem se jako chlapec, kterého jeho matka přistihl nad stránkami Playboye. "Když jíš...jež! Když čteš...čti!" V tom okamžiku jsem si uvědomil, že některé věci se člověk ve škole nenaučí. Kdo by se nadál, že mi mou první lekci ve všímavosti nedá nějaký stařičký profesor východní filozofie nebo učitelka transcendentální meditace ale že ji dostanu od strohé, ale pečující majitelky místní kavárny?

Mám-li být upřímný, občas se mi to příliš nedařilo - svět kolem nás se neustále zrychluje a zda se, že multitasking je pro mnohé novým náboženstvím.

U lidí tomu není jinak - neustále přemýšlejí o své pozici v rámci kmene, města, gangu či nějaké organizace. Svou výkonnost v rámci daně hierarchie posuzují pomocí tří otázek:

1. Jsem dost dobrý?

2. Dělám svou práci (svůj úkol) dostatečně dobře?

3. Co musím udělat, abych se udržel na své stávající pozici? Co musím udělat, abych se dostal výš?

Potřeba začlenit se do skupiny a ujistit se, že naše relativní pozice nám to umožňuje, je v nás zakódována velmi hluboko. Mnohé povědomé procesy se odvíjejí právě od toho, jak si ve společenské hierarchii stojíme. V dnešním světě je naše postavení určování tím, kolik máme peněz, jak moc "cool" si připadáme, jak jsme úspěšní, jak jsme v rámci svých sociálních skupin důležití a vlivní. Toto "sebehodnocení" následně určuje, jak vystupujeme a jak se chováme k ostatním. Často se proto může stát, že sami sebe vidíme kritičtěji, než jak nás vidí okolí. Tento vnitřní kritik se projevuje prostřednictvím dílčí osobnosti, kterou jsme nazvali Poradcem pro stanovování standardů.

Ptáci si staví hnízda, někteří savci se sdružují do stád či smeček a lidé žijí v rodinách, domech a komunitách. Aby rodiny a komunity dobře fungovaly, musí lidské bytosti pečovat o své vztahy - milují, vychovávají, starají se, podporují a projevují soucit. To všechno lze shrnout do další dílčí osobnosti - Vztahového poradce.

Naše genetická výbava a naše životní zkušenosti mají na naše dílčí osobnosti a jejich vzájemné vztahy velký vliv. Každý z nás je jedinečný.

Potřebujeme všechny druhy lidí, ať už jsou jejich volby v kontextu nezávislosti, stability a soucitu jakékoli, a s tím, že jejich potřeby mohou být nekompatibilní a vést ke sporům, se zkrátka nedá nic dělat.

Lidské potřeby a dílčí osobnosti jsou v každém z nás, jejich vzájemné vztahy jsou však u každého jiné. Důležité je, abychom se snažili zachovávat rovnováhu a abychom si dávali pozor na situace, kdy by byl hlas některé méně dominantní potřeby zcela umlčen. Každá z oddělených částí naší mysli nám totiž má co nabídnout.

Vědomé já je nejvyšším vyjádřením svobodné vůle, neboť jeho prostřednictvím projevujeme nejvyšší možnou míru kontroly nad daným okamžikem - nad svými reakcemi, myšlenkami a potřebami - jaké jsme schopni. Poradce pro smysl života jde na věc z opačného konce. Přijímá vše, co ovlivnit nemůžeme - například naši smrtelnost nebo náš osud - a náš život nevnímá z pohledu daného okamžiku, nýbrž v měřítku celé naší existence jako takové.

Není divu, že sebeovládání není žádná legrace! Jen si to představte - je to podobné, jako byste se snažili ukočírovat rodinu s devíti dětmi s různými potřebami a požadavky. A to všechno se odehrává v našich myslích! Aby toho nebylo málo, situace může být velmi proměnlivá - každý den je jiný a dílčí osobnosti, které byly ještě včera spokojené, dnes mohou strádat. A od aktuálního stavu všech těchto oddělených částí se pak odvíjí naše momentální nálada.

Pochopení oněch devíti dílčích osobností vám umožní lépe porozumět svému vlastnímu emočnímu světu a tomu, co jej dělá jedinečným a v čem spočívá jeho síla. Dokážete také lépe "rozšifrovat" své emoční stavy, a jakmile to zvládnete, budete si moct položit velmi důležitou otázku:"Jak bych mohl své potřeby uspokojovat lépe?" Odpověď vás může přimět k velkým životním změnám. Nebo také ne. Pokud se například ocitnete v nějakém vážném vztahu, budete vědět, že Poradce pro nezavis tím příliš spokojen nebude, zatímco Vztahovému poradci to nepochybně udělá radost. Nevyhnutelně si potom položíte otázku, jak, případně jestli vůbec jsou vaše potřeby naplňovány (a případně také jak by se to dalo zlepšit).

Peilová také tvrdí, že tento emoční systém slouží k seberegulaci - pomáhá nám kontrolovat nebo alespoň usměrňovat naše chování, a to tak, abychom naplňovali své potřeby. V podstatě by se dalo říct, že emoce vyjadřují naše potřeby. Je to vlastně jednoduchá rovnice - naše potřeby se odvíjejí od naší genetické informace, emoce se pak odvíjejí od potřeb.

Právě tyto podprahové potřeby se často stávají příčinou mnoha starostí; mohou vést i k všeobecnému pocitu nespokojenosti, u něhož nejsme schopni určit, z čeho přesně pramení.

V takové situaci by nám náš "emoční smysl" mohl říkat zhruba toto:"Musíme se dostat do jiného prostředí a najít činnosti, u kterých bychom mohli být kreativnější." Zprávy od tohoto smyslu však obvykle nejsou tak jednoduché a snadno dešifrovatelné. Kreativita je většinou úzce spojená s impulzivností, což znamená, že pokud pracovní život naši kreativitu duší, naše potřeby si najdou jinou cestu, jak se projevit, a mnohdy se nebude jednat o projevy pozitivní. Potřeba být impulzivní se může projevit například přejídáním se, nesmyslnými nákupy na internetu nebo tím, že neustále mluvíme a nikdy druhé nepustíme ke slovu.

Teoreticky model Katherine Peilové je geniální především v tom, že nám emoce představuje v odlišném světle - coby propracovaný systém seberegulace. Nemusíme je vnímat jako přítěž, jako nepříjemný a dotěrný hmyz, jemuž nemůžeme utéct a jenž se vždy objeví právě v ten nejméně vhodný okamžik. Ne - emoce, a ty negativní zvláště, můžeme chápat jako posly.

Většina odborníků se shoduje, že potřebujeme jak negativní, tak pozitivní emoce, a že těch pozitivních by mělo být o poznání víc; na jejich ideálním poměru se zatím vědci shodnout nedokázali. Pozitivní emoce rozšiřují naše obzory, pomáhají nám vidět věci v kontextu a umožňují nám rychle a flexibilně reagovat na proměnlivé situace. Dokážeme se díky nim lépe soustředit, pomáhají nám utišit vnitřní chaos; jsou také důležité pro naši schopnost myslet strategicky. Pozitivní emoce nám však prospívají i na nižší, čistě fyziologické úrovni. Fredricksonová totiž se svými kolegy zjistila, že přispívají ke správné činnosti našeho nervového a kardiovaskulárního systému, zlepšují psychické zdraví, a dokonce i prodlužují náš život.

Poslední pozitivní věc o pozitivních emocích - lépe se díky nim vyrovnáváme s těmi otravnými a přetrvávajícími negativními pocity. Takové pocity nás mohou vysávat, některé dokonce prožíváme jako fyzickou bolest. Jakkoli jsou však tyto emoce bolestivé a stresující, jsou to často právě ony, které nás přivedou k osobním průlomům a k velkým odhalením o sobě samém.

Negativní emoce eliminovat nelze, to se nám nikdy nemůže podařit. Jsou jako mraky. Chvíli je nevidíme, ale můžeme si být jisti, že se brzy vrátí. Některé dny je slunečno a jasno, jindy je zataženo. A má to svůj důvod. Naše potřeby jsou proměnlivé, i když jsme právě v tomto okamžiku šťastní a spokojení, téměř jistě nenaplňujeme úplně všechny. Ty které se zrovna uspokojovat nedaří, nám to dají najevo prostřednictvím emocí. Některé se váží k přechodným situacím (dopravní zácpa apod.), jiné jsou hlubší a přetrvávají.

Pamatujte že emoce je jen poslem, který není nijak zodpovědný za zprávu, kterou vám přináší! Kromě toho, pokud se proti negativním, emocím budete snažit bojovat, výsledkem budou jen další negativní emoce, nebo dokonce nepříjemné fyziologické projevy. Může vám být špatně od žaludku, můžete se začít potit můžete se z toho dokonce pozvracet. Nenechte se k tomu strhnout!

Přijměte, že jsou právě nyní vaší součástí a že se vám snaží něco říct; jakmile jejich zprávu pochopíte, budete se podle toho moci zařídit.

Zastavte se a buďte za svůj aktuální pocit alespoň chvíli vděční. Pomáhá vám, směruje vás, pohání vás kupředu a říká vám, co potřebujete. Buďte vděční, že vám mozekn tuto zprávu posílá. Vděk vám pomůže, abyste emocí opravdu přijali; nabízí vám také určitý odstup, abyste s ní mohli naložit klidně a efektivně a nenechali se jí ovládnout.

Odborníci však tvrdí, že právě schopnost projevit soucit se svým vlastním utrpením nebo svou vlastní nespokojeností je tím nejdůležitějším krokem celého procesu. Jak řekl buddhistický mnich Thich Nhat Hanh v roce 2013 na konferenci lékařské fakulty Harvardovy univerzity: "Vědomý a všímavý soucit nás učí, jak trpět lépe." Pro nás je důležité hlavně slovo lépe. Trocha soucitu k našemu vlastnímu nitru může zmírnit utrpení způsobené negativními pocity.

Můžeme začít přemýšlet, které z našich potřeb nejsou naplňovány a proč. Připomínáme jednu důležitou věc - úvahy by měly být neutrální a objektivní, neměli bychom hodnotit nebo soudit. Neměli bychom si nic vyčítat, a to ani v případě, že si za svůj aktuální stav můžeme sami. A stejně přistupujme i k okolí - nenadávejme ostatním lidem, nic jim nevyčítejme. V tomto kroku si říkáme jen jedno: "Hmmm."

Tyto emoce jsou svázány s naší Vnitřní rodinou, jejíž jednotlivé členy jsme si představili. Se kterým s těchto devíti členů Vnitřní rodiny je tento negativní pocit spojen? Která z těchto devíti oddělených částí naší mysli se s námi touto emocí pokouší komunikovat? (Nebo, chcete-li, která dílčí osobnost vám seberegulačním emočním systémem vysílá zprávu?) Pokud se cítíme nešťastní nebo ve svém konání nevidíme smysl, je třeba najít tu část naší osobnosti, z níž tyto pocity vycházejí?

Nyní začínáme chápat svůj vnitřní chaos, neboť začínáme odhalovat, jak jej utišit.

Pokud je jeden vnitřní hlas příliš hlasitý, pracujte na tom, aby přestal prehlušovat ostatní. Chcete-li utišit svůj vnitřní chaos a lépe si uspořádat své emoce, budete k tomu potřebovat všechny členy své Vnitřní rodiny.

Neuzavírejte se citům, prožívejte i ty negativní. City jsou projevem vnitřních hlasů. I negativní emoce, jako je třeba strach či vztek, vám mohou dodat energii a povzbudit vás k činům.

Berete-li vše s humorem, pomůže vám to, abyste k životu přistupovali se zvědavostí a s otevřenou myslí.

Nebojte si stanovovat velké cíle, a to ani tehdy, když k nim vedou malé krůčky.

Právě tyto malé krůčky vám mohou dodat tolik potřebný záblesk naděje a pocit, že se někam posouváte.

Teorie sebeurčení se zabývá souhrou sil, které na nás působí zvnějšku, a vnitřních motivů a potřeb, které jsou nedílnou součástí lidské povahy.

Základním principem teorie sebeurčení je fakt, že k dosažení zdravého sociálního a kognitivního vývoje a fungování je nutné naplňovat tři základní psychologické potřeby. Tyto potřeby jsou:

Kompetence, které v této knize říkáme Poradce pro sebedůvěru.

Vztahovost neboli příbuznost, které jsme nazvali Vztahovým poradcem.

Nezávislost, bez níž prospívání není možné.

Čím víc se bude lidem dařit tyto potřeby pravidelně uspokojovat, tím efektivněji se budou vyvíjet a fungovat a v důsledku také lépe prospívat. Zároveň je třeba dodat, že čím víc budou tyto potřeby potlačovány a ignorovány, tím budou lidé fungovat hůř a tím hůř se také budou cítit.

Nezávislost odkazuje k vůli - každý živý organismus si chce svůj život a své chování určovat sám a snaží se, aby veškeré jeho činy byly v souladu s jeho zvnitřněným viděním sebe sama.

Všichni toužíme po sebeurčení a seberealizaci, všichni chceme najít a poznat sama sebe. Chceme zjistit, kým opravdu jsme. Nechceme si na nic hrát, chceme být opravdoví.

Potřeba nezávislosti je kořenem velkých osobních zvratů, ale i niterných odhalení. Jednoho dne se zkrátka vzbudíme a řekneme si:"Dost." Ať už se jedná o cokoli.

Za ta léta praxe jsem se naučil, že to, jakým způsobem se pacient vyrovnává se selhávajícím kloubem nebo se zlomenou kostí, je často úzce spjato s tím, jak ho frustruje nenaplněná vnitřní potřeba nebo hlas, jemuž nyní nemůže naslouchat.

Vnitřní rodina ovlivňuje každodenní situace. Pokud pochopíme, jak to celé funguje, porozumíme sobě i druhým o mnoho lépe a staneme se také lepšími vůdci. Ulevit pacientovi od silné bolesti a vrátit mu tak alespoň část ztracené hybnosti bylo samozřejmě mým hlavním úkolem - co se týče diagnózy a výběru mezi jednotlivými možnostmi léčby, můj postup se nijak nelišil od toho, jak by se na mém místě zachovali jiní lékaři. Jelikož jsem však seznámen s myšlenkami této knihy, věděl jsem, že je potřeba víc, že musím podpořit Patrickova Poradce pro nezávislost, abych zmírnil jeho psychické utrpení způsobené pocitem ztráty kontroly nad situací. Bylo to koneckonců i v mém vlastním zájmu. Z Patricka se díky tomu stal vstřícnější a lépe spolupracující pacient, což mělo velmi významný dopad na jeho dlouhodobou prognózu. 

Nádech. Výdech. Spánek. Bdění. Srdce se stáhne a vyšle krev do těla. Srdce se uvolní a naplní se přitékající krví. Všechny tyto cyklické procesy, díky nimž fungují naše těla, jsou součástí nejstarší a nejzákladnější dílčí osobnosti - Poradce pro správu těla. Je tichý a efeka stará se o vás každý den, každý rok. Miluje rytmus a pravidelnost tento člen vaší Vnitřní rodiny šlape doslova jako hodinky; každý den dělá přesně to samé. Poradce pro správu těla má rád stabilitu. Poradce pro správu těla nemá rád změny. Poradce pro správu těla zbytečně neriskuje.

Poradce pro správu těla nám pomáhá reagovat na vlivy vnějšího prostředí tak, abychom si zachovali stav homeostáze.

Jakmile však naše fyzická pohoda dosáhne určité úrovně, snažíme se v chaotické světě kolem nás najít stabilitu a pravidelnost.

Mnoho dospělých se jí nechá paralyzovat. Chovají se, jak by neustále hrozil konec světa.

Pokud se člověk bojí cokoli riskovat, pokud se bojí učinit jakékoli rozhodnutí, může to být někdy důsledek toho, že jeho Poradce pro správu těla je v rámci Vnitřní rodiny příliš dominantní. Takový člověk je potom přehnaně opatrný a za každou cenu se drží zažitých pořádků. Někdy však riskovat musíme, někdy musíme vykročit ze své komfortní zóny (jejíž hranice jsou mimochodem stanovované právě Poradcem pro správu těla.) Když mu dáme příliš prostoru, už nikdy se neodvážíme vyjít z domu. Ano, občas nám radí dobře; jindy o nás ale pochybuje zbytečně. "To nedokážeš. Nedělej to. Nemáš na to." Kdybychom mu naslouchali pořád, nikdy bychom nic nedokázali. Náš osobní a profesní vývoj by se zastavil. Nikdy bychom nenaplnili svůj potenciál. Uvízli bychom v zavedených stereotypech.

Pokud pravidelně cvičíme, zdravě jíme a dost spíme, pravděpodobně si se svým Poradcem pro správu těla rozumíme dobře. To vše totiž tělu prospívá. 

Lidé, kteří se přejídání, kteří se o sebe nestarají, kteří se jen celé dny povalují před televizí - ti všichni mají ve svém nitru křičícího Poradce pro správu těla, jehož však přehlušuje lomoz ostatních hlasů. Je to začarovaný kruh. U lidí s nadváhou je to skutečně velmi časté. Jejich Poradce pro stanovování standardů vystupuje jako nesmiřitelný vnitřní kritik, který jim neustále vyčítá, že to nechali dojít tak daleko, a vytrvale podrývá jejich sebevědomí. Poradce pro sebedůvěru je smutný - tito lidé nedokážou překonat laťku, kterou si sami stanovili. Vztek a smutek pak celou Vnitřní rodinu stahuje dolů, a jak všichni víme, kus dortu je tím nejlepším antidepresivem na světě. Poradce pro správu těla zde ve většině případů nemá šanci a nedokáže se ubránit přívalu negativních emocí.

Věřte sami v sebe! Věřte ve své schopnosti! Pokud chcete být šťastní a úspěšní, musíte mít důvěru ve své vlastní schopnosti.

Sebedůvěra i sebehodnocení každopádně patří do naší Vnitřní rodiny (ačkoli my sebehodnocení nazýváme Poradcem pro stanovování standardů a spojujeme tuto dílčí osobnost ještě s oblastmi sebekritiky a sebeposuzování).

Pokud budeme sebedůvěru chápat v užším slova smyslu, můžeme ji definovat jako odhad vlastní úspěšnosti či neúspěšnosti v činnosti, jíž se právě věnujeme. Pokud své pojetí rozšíříme, může se sebedůvěra vztahovat na jakoukoli oblast našeho života. "Dokážu ten kapající kohoutek opravit sám, nebo musím zavolat instalatéra?" je příkladem otázky, které se tato dílčí osobnost věnuje. Může se však jednat i o zcela zásadní věci: "Můžu žít smysluplný a naplněný život, který bude zároveň spokojený a radostný?"

Teorie sebeurčení tvrdí, že jednou ze tří základních lidských psychologických potřeb je tzv. "kompetence". Zvláště patrné je to u velmi malých dětí - většina z nich se sebedůvěrou nemá potíže. Proč? Protože se učí chodit, mluvit, číst - a protože to nakonec opravdu zvládnou. Dělají viditelné pokroky. Rostou, jsou silnější a schopnější. Nikdo samozřejmě neříká, že je jejich cesta snadná nebo že na ní nejsou žádné překážky, že se jim všechno daří hned. Tak to není. Ale samotný fakt, že rostou, jim dodává větší sebedůvěru. Všichni koneckonců začínáme jako nepopsaná kniha.

Máloco dělá lidem větší radost než nově nabytá schopnost; velice rádi ji dokazujeme sobě i druhým, velice rádi někomu předvádíme, jak nám něco jde. Proto druhým tak rádi radíme, co mají dělat, i když to náš vlastní Poradce pro nezávislost nesnáší.

Právě z kompetence totiž pramení naše sebedůvěra. Můžeme cítit potřebu zvýšit svou sebedůvěru, a to obvykle znamená zvýšit svou kompetencí. (K nárůstu sebedůvěry ovšem vede i potřeba zvýšení kompetence - pokud toho totiž dosáhneme, zvýší se s kompetencí i naše sebedůvěra.)

Sebehodnocení je odvozováno od odhadu vlastní hodnoty, a také od respektu, úcty a uznání, kterého se nám dostává od druhých. Mám jako člověk nějakou hodnotu? Vážím si sám sebe, váží si mě druzí? Jsem dost dobrý? U mladších lidi je sebehodnocení výrazně ovlivněno tím, co si o nich myslí ostatní. Čím jsme starší, tím jsme v tomto ohledu vyrovnanější - o názor ostatních už se tolik nestaráme - většině lidí však nikdy není lhostejný úplně. S věkem se vyvíjí ta naše část, kterou zajímá, co si o sobě myslíme my sami. Právě ona potom rozhoduje, jaké si stanovujeme laťky a co je ještě přijatelné, právě ona pak hodnotí naše úspěchy - nebo to, že zřejmě žádné úspěchy nemáme, ať už to tak skutečně je, nebo ne - a porovnává je buď s naším vnitřním standardem, nebo se "zvnitřněným vnějším" standardem (je-li naše hodnocení sebe sama založeno na tom, jak si představujeme, že by náš ohodnotili naší rodiče, přátelé nebo společnost).

K tomu, abychom prospívali, je zapotřebí zdravé rovnováhy; je třeba uspokojit všechny naše potřeby, nebo alespoň jejich většinu. K dosažení této rovnováhy však musíme vědět, jak naše potřeby fungují a jak se v našem životě projevují.

Poradce pro stanovování standardů, jenž je ztělesněním našeho sebehodnocení, dokáže být někdy velmi krutý, a to bez ohledu na to, čím se v dané chvíli zabývá. Právě tato část naší mysli se na nás zlobí, když něco pokazíme. U mnoha lidí, kteří litují svých rozhodnutí a mají pocit, že propásli nějakou velkou šanci, se tato dílčí osobnost může proměnit v dominantní hlas.

"Co by kdyby. To slyším opravdu casto," říká koučka Meg. "Jako koučka se lidem snažím pomoct, aby byli aspoň trochu spokojení." Klienti si většinou kladou otázku "jak jsem dobrý?", Meg se je snaží posunout k otázce "jak bych mohl být lepší?" Jak na to? Možnosti je řada - o trochu víc pracovat, být příště o trochu chytřejší, trochu líp se připravit. Může to rovněž znamenat rozhovor s naším Poradcem pro stanovování standardů při němž tomuto tvrdému trenérovi vysvětlíme, že jeho ostrá kritika je občas kontraproduktivní, neboť v našich očích snižuje naší hodnotu a nahlodává naši sebedůvěru, což je vyčerpávající (a někdy až paralyzující). A bez sebedůvěry lze jen těžko dosahovat dobrých výsledků, což je paradoxně přesně to, o co jde Poradci pro stanovování standardů především. Jak vidíte Poradce pro sebedůvěru a Poradce pro stanovování standardů jsou sice dvě oddělené dílčí osobnosti ale vzájemně se ovlivňují.

Hlas Poradce pro sebedůvěru je svázán s motivací a že se tato dílčí osobnost nebojí vystupovat správně a racionálně tehdy, když jsme pod velkým tlakem. Zároveň je však třeba mít na paměti, že naše vnímání vlastní kompetence nemusí být za všech okolností přesné - někdy se můžeme podcenit, někdy přecenit. Na oboje bychom si měli dávat pozor.

Pokud posílíme svou sebedůvěru, zvýší se tím obvykle i naše sebehodnocení.

Vztah mezi Poradcem pro sebedůvěru a Poradcem pro stanovování standardů se pak stává velmi křehkým - Poradce pro stanovování standardů druhou dílčí osobnost neustále popohání vpřed a může ji vytlačit z její komfortní zóny.

Pokud chceme zvýšit svou kompetenci, osvojit si novou dovednost a zvýšit svou sebedůvěru, riziku se nevyhneme; budujeme tím však zároveň své sebehodnocení.

Koučové lidem pomáhají v dosažení vyšší kompetence, podporují jejich sebedůvěru. Místo klasického pohledu, který se stará hlavně o úspěch či neúspěch, jim totiž nabízí alternativu - experimentální přístup, kdy jde především o to, jestli se učíme a zlepšujeme. Můžeme také lidem pomoct s úpravou cílů - společně je stanovíme tak, aby se klient posouval vpřed, ale aby jeho očekávání nebyla přehnaná. Když náš Poradce pro sebedůvěru znejistí, může pomoct odhodlaný a nezlomný Poradce pro stanovování standardů, jenž nás složitou situaci nebo náročným projektem provede. Náš Poradce pro sebedůvěru může být otřesen pokaždé, když v něčem selžeme nebo když nedosáhneme takových výsledků, jako bychom si představovali Poradce pro stanovování standardů ho ovšem vždy podpoří a řekne mu, aby vstal a pokračoval. Někdy je příliš tvrdý a chce od nás víc, než můžeme zvládnout; to potom končí neúspěchem a pošramoceným a nejistým Poradcem pro sebedůvěru. Při každém úkolů nebo projektu proto musíme hledat rovnováhu mezi snahou o zlepšení a důvěrou v naše vlastní schopnosti. Je to neustálý dialog, neustálé vyvažování - tak je to koneckonců s Poradcem pro sebedůvěru vždy.

V některých případech se však Poradce pro stanovování standardů stává naším nepřítelem. "Proč se tolik snažíš?" ptá se náš tato dílčí osobnost v případě, že sami sebe příliš vysoko nehodnotím. Chceme-li se naučit něco nového, odrazuje nás. "Na to nemáš, ani to nezkoušej." Kompetence se přitom vždy rodí z poznání a ze zkušeností. Chcete podpořit svou sebeduver? Snažte se zlepšovat. Učte se nové věci. Experimentujte se zavedenými postupy, zkuste ke známým dovednostem přistupovat novým způsobem. Zkuste svou mysl nastavit tak, aby se nesoustředila na úspěch a neúspěch, ale na růst.

Vytyčiíme si cíl a vymyslíme rozumný plán, jak ho dosáhnout. Pak uděláme první krok. Zhodnotíme ho. Promyslíme, co by se dalo udělat jinak. Pak vezmeme, co jsme se naučili, a uděláme další krok. Postupně si tak krok za krokem budujeme sebedůvěru. A spolu s tím se zároveň zlepšuje i naše sebehodnocení.

Pasivní a lhostejní lidé se často vyznačují tím, že sebedůvěry mají málo. A když nám sebedůvěra chybí, prokrastinujeme. Váháme a dokládáme, nedokážeme se přimět vstát a prostě to zkusit.

Dodejme, že i kdyby byly naše nedostatky skutečné, můžeme se na tuto oblast zaměřit a zlepšit se v ní, což by následně podpořilo naší sebedůvěru.

Co bych mohl udělat pro to, abych potřeby Poradce pro sebedůvěru a Poradce pro stanovování standardů uspokojoval lépe? Více se učit. Více toho zažívat. Zkoušet víc nových věcí. Ale nespěchá, postupovat krok za krokem, aby se Poradce pro sebedůvěru necítil zaskočený, aby toho na něj nebylo moc. A během této cesty se snažte sami sebe posuzovat laskavě, nebuďte k sobě příliš tvrdí. Když narazíte na překážku, nevzdávejte se a pracujte na jejím překonání. Jak řekl Friedrich Nietzsche:"Co mě nezabije, to mě posílí."

Je to jen pokus, nic víc. (Celý život lze koneckonců vnímat jako jeden velký pokus.)

Udělejte pár dalších kroků... a stavte na nich: zužitkujte to, co jste se zatím naučili, a pak udělejte další krok. A další. Po každém z nich se pak na okamžik zastavte a uvědomte si, co jste se zatím naučili. Stavte na tom a dal se zlepšujte.

Může to nějakou dobu trvat, ale pokud jste odhodlaní, přistupujete k sobě laskavě a stanovili jste si cíl, který je realistický, nakonec ho dosáhnete. A v rámci tohoto procesu zároveň zvýšíte své sebehodnocení a podpoříte svou sebedůvěru!

Ze zkušenosti vím, že v pokročilém věku se mohou fyzické schopnosti vytrácet velmi rychle. Když svaly nepoužíváme, začnou slábnout, a na stáří to platí dvojnásob.

Zvědavost je vášeň, která pohání naše všední životy. Máme potřebu klást otázky a přemýšlet, a tak jsme se stali průzkumník a vědci. Jistě, musíme se potýkat s různými riziky a nebezpečími, přesto pořád přemýšlíme, sníme, tvoříme a doufáme. Už jsme toho o světě tolik zjistili a stejně pořád víme tak málo. Nikdy nebudeme vědět všechno, ale díky naší neukojitelné zvědavosti jsme se toho stihli spoustu naučit.

U většiny z nás je zvědavost proměnlivá; závisí na našich preferencích a zájmech. Můžeme být zvídaví ve všech oblastech svého života nebo jen v některých. Poradce pro dobrodružství se zajímá i o sebe sama. Když se nám nedaří a cítíme se pod psa, je to často právě zvědavost, co nás dokáže vytáhnout z deprese. Tato dílčí osobnost totiž klade otázky, které nám v podobné situaci pomohou. Třeba: "Přemýšlím, jak bych se z tohohle dostal?" "Dalo by se na tuhle situaci podívat i jinak?" "Plyne z toho nějaké poučení, je něco, co bych mohl a měl změnit?" Poradce pro dobrodružství miluje změny a je velice rád, když se může naučit něco nového. Lidské bytosti mají rády život - nelze popřít, že to, co je nové, náš vzrušuje. A nejsme v tom sami. Podle některých odborníků je honba za novými zkušenostmi jedním z nejstarších popudů všech živých organismů, jež se vyvinula hned po potřebě bezpečí a rovnováhy (kterou představuje Poradce pro správu těla). Potřeba nových prožitků byla podle nich hnacím motorem evoluce - primitivní život díky ní vyrážel za hranice svého stabilního prostředí.

Poradce pro dobrodružství je hlasem, který nás přiměje vstát z pohovky, jít ven, potkat nové lidi a vyzkoušet nový druh jídla. Hlasem, který z našeho života dělá jedno velké dobrodružství. Užívá si nepředvídatelnost a nejistotu. Je velkým zdrojem vzrušení a zábavy. Tato část naší mysli se dokáže nadchnout jako dítě, které o Vánocích nemůže dospat. Pokud se potýkáme s nějakým zdánlivě neřešitelný dilematem, může to být zapříčiněno nedostatkem zvědavosti. Podobná dilemata jsou znakem, že máme ve svém nitru dva tábory vnitřních hlasů. Tyto tábory mají protichůdné názory. Vede to ke zmatku a ke smíšeným pocitům. Je to stav, kdy něco udělat chceme, a zároveň nechceme. Obě varianty mají, alespoň v našich představách, své plusy a mínusy. Pokud se staneme obětí podobného neřešitelného dilematu, můžeme se přiklonit na jednu nebo na druhou stranu tím, že zapojíme zvědavost a budeme se zajímat, co je za touto nejednoznačností a co by nám mohlo pomoct se rozhodnout.

Zvědavost je něco, co bychom měli u sebe i u svých dětí rozvíjet. Když ji budeme cvičit, můžeme zvědavost využít při svých každodenních úkolech, z nichž se pak stanou zajímavé a příjemné zážitky. Zvědavost můžeme využít i k záměrnému vytváření atmosféry tajemství divů a her, a pretvořit díky ní téměř jakoukoli situaci, do níž se dostaneme, v něco zvláštního a jedinečného. Všechno to začíná touhou dozvědět se víc.

Koučování je o podněcování zvědavosti. Jako koučka se klienta snaží přimět, aby si kladl otázky jako "co by se stalo, kdyby...?" a "jak by to dopadlo, kdyby...?".

Prvním krokem na cestě k jakékoli změně je zvědavost. Druhým je potom čin, většinou se jedná o něco, co je pro nás v danou chvíli nepříjemné. Pokud máte pocit že stojíte na místě a že ve svém životě žádné změny udělat nedokážete, možná svému Poradci pro dobrodružství nevěnujeme dostatek pozornosti. Možná je jeho hlas pokaždé překřičen Poradcem pro správu těla který je většinou spokojen se statusem quo a který se bude změně zážitých postupů a překonávání hranic vzpírat.

Koučka Meg věří, že když bude každý nás den, nebo alespoň každý náš týden ve znamení jedné drobné novoty, dodá nám to novou energii a chuť do života. Malá změna v nás otvírá možnosti další malé změny. Mnoho malých změn pak vede ke skutečné, transformující změně.

Začněte rozhovor neobvyklou otázkou, přestěhuje nábytek tak, aby váš pokoj vypadal jinak, uvařte si večeři podle receptu, který jste dosud neznali. Zkuste každý den udělat něco, co jste ještě nikdy nezkoušeli. Pokračuj těmito malými krůčky dal a dal a brzy se dočkáte velkých změn. A váš Poradce pro dobrodružství bude více než spokojen.

Malé, měřitelné, postupné kroky. Právě tak se podněcuje zvědavost, právě tak se pracuje na změně.

Pokud budete své kroky vnímat jako experimenty, nebudete vytvářet tlak na svého Poradce pro stanovování standardů. Změny poháněné zvědavostí tak ujdou pozornosti vnitřního kritika a nikdo nebude zkoumat, jestli byly úspěšné, či nikoli. Když každou malou zmenu prohlásíme za experiment a jasně si hned od začátku řekneme, že nevíme, zda to bude fungovat, ale že se o to přesto chceme pokusit, budeme to celé vnímat v jiném světle. Nyní je to jen vědecké zkoumání, nyní jen něco zjišťujeme, neriskujeme svou hodnotu, nezkoušíme své schopnosti ani svou kompetenci.

Svět je stejný jako tekoucí řeka - neustále se mění. Použijte svého Poradce pro dobrodružství, abyste se s těmito změnami dokázali smířit - postupně a pozvolna. Zůstaňte zvědaví, i když se všechno kazí. "Neselhal jsem," prohlásil Thomas Edison. "Přišel jsem jen na deset tisíc způsobů, jak to nejde udělat." Co se od vynalzce žárovky můžeme naučit? Ledacos. Edison nám připomíná že jedná-li se o inovací a o změnu, neúspěch není selháním - naopak, je to výsledek, který lze očekávat. Důležité je, abychom se z něj poučili a posunuli se dál.

Kdy jsem naposledy udělala něco jinak, kdy jsem se naposledy něco nového naučila? Až budu ležet na smrtelné posteli, bude vůbec něco, co bych mohla považovat za svůj životní úspěch, něco vzrušujícího, na co bych si mohla vzpomenout? Ještě pořád mám dost času, abych ve svém životě dokázala něco velkého a důležitého. Jenom si musím ujasnit, co by to tak mohlo být, a pak se do toho pustit.

Jak tedy Mary nakonec potřeby svého Poradce pro dobrodružství uspokojila? Odstěhovala se od manžela k muži, který miloval francouzské filmy a sushi? Ne, tak dramatické to zase nebylo. Pod vedením koučky Meg začala ve svém životě dělat malé, ale uspokojující změny. Nejprve si koupila čtečku a stáhla si do ní spoustu knih, které si vždycky chtěla přečíst. Pak si koupila nový kávovar. Po večeři v restauraci si totiž jednou dala espreso a náhle si vzpomněla, jak moc ho jako mladá milovala. A tak si teď čte a usrkává espreso. Čtení ji přivedlo do místní knihovny, což jí následně dovedlo ke čtenářskému kroužku místních žen. Do klubu chodilo i spoustu mladých maminek a Mary se s jednou z nich v rozhovoru náhodou dostala k tomu, že by ráda zlepšila svou kondici a zkusila někdy zajít do posilovny. "Zkoušelas někdy jógu?" zeptala se jí její nová kamarádka. "Nezkoušela," odpověděla Mary. Mladá žena jí řekla, že je lektorkou jógy a že ji moc ráda uvidí ve svém studiu.

Mary ve svém životě neudělala žádné radikální, náhlé změny; neunáhlila se, impulzivnost prostě nemá v povaze. V jednašedesáti letech má ovšem pocit, že znovu žije, a jelikož probudila svou vnitřní zvědavost, dostává se na zajímavá místa, která by jinak nikdy neobjevila.

Otázky, které si klademe se přitom nemusí týkat našeho fyzického stavu nebo našeho zdraví - můžeme přemýšlet nad svou prací, nad vztahy nebo nad čímkoli jiným. Pokud se však nestaneme zvědavými, neuspořádáme si Debatu a nepoložíme si zásadní otázky, nedostaneme se ze zajetí zažitých stereotypů. Nebudeme si uvědomovat, jakým způsobem jednotlivé části naší osobnosti ovlivňují naše chování.

Disciplíny a energie, jež vás každý rok přivedou na pravidelnou prohlídku k doktorovi, lze využít i jinak - investujte je do toho, abyste častěji cvičili nebo abyste víc spali.

V reálném životě nebude konflikt mezi Poradcem pro kreativitu a Výkonnostním poradcem tak vyostřený, stále se však může jednat o silný vnitřní rozpor. Jde pravděpodobně o jeden z nejčastějších a nejzávažnějších konfliktů, jež mohou v rámci Vnitřní rodiny nastat. Pro některé z nás je Výkonnostní poradce tím silnějším hlasem. Neurologové zjistili, že tato dílčí osobnost souvisí s řídícími funkcemi a že o ní lze uvažovat jako o "řídícím pracovníkovi mozku".

Pokud je pro nás Výkonnostní poradce jedním z dominantních členů Vnitřní rodiny, náš život je organizovanější, jasněji strukturovaný a lineárnější. Plánujeme si, co kdy budeme dělat ; nad problémy přemýšlíme. Zároveň nám může scházet hravost a impulzivnost volných asociací, můžeme mít málo spontaneity a nebýt inovativní - to vše totiž patří do sféry Poradce pro kreativitu.

Kreativita je schopnost přicházet s myšlenkami a produkty, které jsou nejen nové a originální, ale i užitečné a přizpůsobivé. Kreativita je jedním z důvodů, proč jsme jako druh tak úspěšní. Byla to právě kreativita... byla to naše vynalézavost.. co nám umožnilo přežít tak dlouho. Vynález kola, zkrocení ohně - tyto fantastické projevy vynalézavosti a kreativity měly na náš vývoj mnohem větší vliv než jeskynní malby nebo jakékoli jiné projevy naší kreativity. Doktorka Carsonová tvrdí, že lidé si sice kreativitu obvykle spojují s uměním, ale že kreativita může ve skutečnosti nabývat mnoha různých podob. Zmiňme například vědeckou kreativitu jež se točí kolem objevů a vynálezů, nebo improvizaci, kterou doktorka Carsonová nazývá "kreativitou za běhu" a která nám podle ní pomáhá problémy v našich životech řešit téměř automaticky.

Chirurg může improvizovat uprostřed náročné operace ; rodič může improvizovat, když se ho dítě zeptá na nějakou náročnou otázku nebo když chce, aby se cítilo lépe. Ti z nás, pro něž je Poradce pro kreativitu jedním z dominantních hlasů, mají často spoustu nápadů; může se však stát, že jsme příliš dezorganizovaní a nikdy žádný z nich nedotáhneme do konce. Pokud se Poradcem pro kreativitu necháme unášet, většinou nedojdeme tam, kam jsme chtěli - plánování je přece zbytečné, a když už si náhodou něco naplánujeme, nedodržíme to, protože plány jsou nuda. (Myslíte si, že se jedná o stereotyp? Ne tak docela. Doktorka Carsonová o tom v roce 2011 napsala článek do časopisu Scientific American, který pojmenovala "The Unleashed Mind: Why Creative People Are Eccentric". Ukazuje v něm, že mezi kreativitou a nekonvenční chováním existuje historická souvislost.

Poradce pro kreativitu má často nedůvěru k Výkonnostnímu poradci a naopak, někdy se tyto hlasy dokonce nesnášejí. Kreativní člověk obvykle nemá rád hierarchii a jasnou strukturu, protože mu to přijde nudné; člověk, u něhož je dominantním hlasem Výkonnostní poradce, zase často nenávidí hravou spontaneitu, s níž kreativci přistupují k životu. Považuje ji za ztrátu času a v těch, kteří ji projevují, vidí diletanty.

Kreativní lidé si myslí, že být organizovaný je nudné a nezajímavé, zatímco lidé se silným Výkonnostním poradcem mají dojem, že jsou jejich kreativní kolegové jako utržení ze řetězu.

Pokud je váš Poradce pro kreativitu jedním z dominantních hlasů, ale váš Výkonnostní poradce mlčí (nebo mu nenasloucháte), chodíte pravděpodobně pozdě na schůzky, nestíháte deadliny a jste chaotičtí a dezorganizovaní. Váš Výkonnostní poradce se na vás zlobí. 

I v tom nejkreativnějším člověku na světě je Výkonnostní poradce, který by si přál aby mělo auto plnou nádrž, aby děti někdo odvezl do školy, aby se složenky platily včas a aby byly klíče vždy tam, kde je člověk najde. Když se podřídíte hlasu Výkonnostního poradce, stihnete toho víc, budete produktivnější a dokážete se lépe vypořádat s různorodými povinnostmi. Výkonnostní poradce většinou není přísný a kárající hlas - to je spíš doména Poradce pro stanovování standardů - neztrácí ale čas a jde rovnou k věci.

Vážný Výkonnostní poradce potřebuje hravého Poradce pro kreativitu, který mu pomáhá přicházet s novými nápady a vymýšlet vynalézavá řešení, a to v pracovní i v osobní sféře. A je úplně jedno, jestli se naše práce dá popsat jako "kreativní", či nikoli. Poradce pro kreativitu je také dílčí osobností, díky níž se vyhýbáme stagnaci a nudě. Pokud mlčí nebo pokud ho ignorujeme, znamená to méně inovace, méně růstu a méně zdravých změn.

Kreativita není totožná s uměleckým nadáním, kreativita je v tom, že v nějaké oblasti svého života postupujete vynalézavě a originálně.

Potřebujete tedy obě tyto dílčí osobnosti. Poradce pro kreativitu vás zásobuje nápady a kreativním řešeními. Výkonnostní poradce hodnotí, dolaďuje, realizuje a uvádí do praxe. Čím víc nasloucháme tomu, kterého obvykle ignorujeme, tím lépe. Lehko se to řekne, těžko udělá. Tyto dvě dílčí osobnosti spolu často mají složitý vztah a mohou se spolu hádat. Výkonnostní poradce se bojí, že se od Poradce pro kreativitu nakazí chaosem a zmatkem. Poradce pro kreativitu přistupuje k Výkonnostnímu poradci opatrně a podezřívavě, protože je na něj příliš poslušný a přehledný.

Lidé, kteří prospívají, většinou oba tyto hlasy ctí a dokážou mezi nimi nastolit určitou rovnováhu - pokuste se o to také. Měli byste využívat všech schopností.

Šli jste na pracovní pohovor. Váš Výkonnostní poradce vás vhodně oblékl a trénoval s vámi, abyste věděli, co máte říct. Pomohl vám, abyste práci skutečně získali. Našli jste díky němu svůj první byt a propočítali jste si, kolik můžete za týden utratit. Výkonnostní poradce vás také hlídá, aby vaše bankovní konto nešlo do mínusu. V podstatě to byl hlavně on, kdo z vás udělal skutečně dospělého člověka, jen díky němu jste nyní zodpovědní a spolehliví. Za ty skvělé nápady, které vám v práci vynesly povýšení, však vděčíte Poradci pro kreativitu. Je možné, že měl lví podíl i na tom, že vás přijali - hodně se jim líbily vaše návrhy na vylepšení různých firemních procesů. Byl to právě Poradce pro kreativitu, kdo vymyslel nové rozestavení nábytku ve vašem bytě. Všichni vám ho teď tolik chválí!

Poradce pro kreativitu vás prostě baví, díky němu je váš život zábavnější a barevnější. Vždycky vás dokáže překvapit nějakým novým nápadem.

Pokud se v předchozích odstavcích vůbec nepoznáváte, nejspíš jste svého Poradce pro kreativitu někam zavřeli! Je čas vypustit ho z klece. Platí to i obráceně - pokud jste práci dostali, i když jste na pohovor přišli pozdě, nebo pokud v práci doslova sršíte nápady, ale jenom tehdy, když zvládnete přijít včas, měli byste se napojit na svého Výkonnostního poradce. Nechcete přece, abyste byli známí jenom svými dobrými nápady; je lepší, když budete známí i tím, že je dokážete proměnit ve skutečnost.

Tato rovnováha může připomínat pořádkumilovný chaos, nebo chaotický pořádek - záleží na tom, jestli se přikláníte k Poradci pro kreativitu, nebo k Výkonnostnímu poradci.

Výkonnostní poradce s sebou přináší lepší strukturu a organizaci, jasnější řazení priorit, odstraňování toho, co není podstatné, řazení věcí podle abecedy a zjednodušování.

Poradce pro kreativitu naopak miluje, když se Výkonnostní poradce vzdá svého řádu a odváží se pustit do něčeho nového. Jinými slovy - žádné plány, žádné cíle, impulzivnost, spontaneita a improvizace. Když mám chuť něco udělat, tak to udělám. Jen proto, že se mi do toho právě teď chce.

Pokud jste také chronicky nedochvilní a pokud to je skutečně způsobeno vaší kreativitou, může to být signál, že máte víc závazků, než jste reálně schopni dodržet. Je možné, že jste zkrátka přecenili své síly. 

Každý potřebuje přestávky, kdy jeho mysl může jenom tak toulat a kdy může popustit uzdu svým impulzům, kdy se může protáhnout a uklidnit. Krátkou přestávkou obnovíte svou rovnováhu a podpoříte funkci mozku.

Psycholog John Mayer, na jehož výzkumu jsou založeny teorie v této knize používáme, tvrdí, že tyto dílčí osobnosti mají svůj názor nejen na sebe sama a na svou Vnitřní rodinu, ale i na druhé.

Ano, byly to malé změny. Ale právě ty vedou k těm větším a vytrvalejší. Jeanine s Kevinem se možná nikdy nepropracují ke zcela vyrovnaným Vnitřním rodinám a jejich odlišné dílčí osobnosti se v této oblasti nemusí nikdy zcela shodnout (což nakonec v rodinách, které spojila svatba, není nijak neobvyklé), oba se však mohou naučit, jak tyto hlasy upravovat a jak na ně lépe reagovat. To jim následně umožní, aby měli o něco harmoničtější vztah a o něco spokojenější a klidnější soužití, aniž by se jeden nebo druhý vzdal svých profesních cílů.

Vztahový poradce směřuje ke službě ostatním, k uspokojování potřeb druhých lidí. Vztahový poradce je jediný člen Vnitřní rodiny, který staví na první místo naše okolí. Je to ošetřovatel, pečovatel, rodič, vychovatel.

Přátelé, kolegové, učitelé, širší rodina, sousedé, to vše se počítá. Náš zubař, náš automechanik, náš osobní trenér. Každý z nás má celou řadu různých vztahů s celou řadou různých lidí. A ačkoli někteří z nich jsou v našich životech primárně kvůli naplnění nějaké naší potřeby, záleží nám na nich. Jak by řekl doktor Christopher Peterson, guru oboru pozitivní psychologie: "Na druhých záleží." Ta část naší osobnosti, které záleží na blahu ostatních - na jejich potřebách a na jejich fyzickém a psychickém stavu - se jmenuje Vztahový poradce. Vztahový poradce se zkrátka stará. Jeho péče se neomezuje jen na partnera, dítě nebo nejlepšího kamaráda. Může se týkat člověka, který sedí u vedlejšího stolku v kavárně, nebo někoho, o kom jsme slyšeli ve zprávách.

Zároveň je na světě spousta těch, kdo jsou spíše introvertní a v životě volí osamělejší cestu.

Výzkumy ukazují, že sociální vztahy určují, jak rychle stárneme a chátráme. Deník New York Times uveřejnil v roce 2012 článek s názvem "A Longer Life Is Lived with Company", jenž pojednával o závěrech studie, která proběhla na Kalifornské univerzitě v San Francisku. V rámci studie bylo zjištěno, že u starších lidí, kteří se cítili izolovaní a kteří nikoho neměli, bylo "riziko předčasného úmrtí o 48 procent vyšší než u lidí, kteří měli nějaké sociální vztahy".

Naším cílem je seznámit vás s devíti hlavními kořeny lidských potřeb a popudů, které jsou vyjádřený našimi pozitivními a negativními emocemi a myšlenkami a které jsou zdrojem neustálého vnitřního dialogu v našich myslích. Snažíme se prospívat a fungovat nejlépe, jak můžeme, a k tomu je třeba vnímat všech devět dílčích osobností, snažit se řešit jejich vzájemné spory a uspokojovat jejich potřeby. Jak jsme ale viděli, není to vždy snadné. Musíme řešit konflikty v sobě samých, "soudcovat" spory mezi jednotlivými částmi sebe sama; když přijdeme do styku s druhým člověkem, musíme navíc řešit, jak našich devět dílčích osobností interaguje s jeho devíti dílčími osobnostmi. Vlastně se jedná o osmnáct dílčích osobností v jediném vztahu; pokud si pořídíme dítě, stoupá počet těchto entit na sedmadvacet! Byli bychom velmi rádi, kdybychom vás na tomto místě mohli uklidnit a říct, že pokud si tohoto faktu budete vědomi a pokud o něm bude vědět i vaše žena, partner kamarád a podobně, budou díky tomu vaše vzájemné vztahy jednodušší. Bohužel je to naopak. Uspokojit své vlastní potřeby je dost těžké samo o sobě; uspokojit devět rozdílných potřeb někoho jiného je ještě těžší! I toto je jeden z důvodů, proč jsou vážné vztahy náročné. Pomůže nám ovšem, když budeme vědět, co se děje v naší hlavě. Pokud například víme, že u našeho partnera je dominantním hlasem Vztahový poradce nebo Poradce pro nezávislost, může nám to výrazně pomoct v řešení případných konfliktů. Dokážeme jej také lépe pochopit; naše komunikace bude díky tomu snadnější a efektivnější.

Podobná dynamika se může vyskytnout i ve Vaší Vnitřní rodině - může se to týkat například Vztahového poradce a Poradce pro nezávislost. Mezi těmito dvěma dílčími osobnostmi je totiž nevyhnutelné napětí, jež se promítá do všech oblastí našeho života - na jedné straně chceme využít našeho potenciálu a žít naplno, zároveň máme ovšem potřebu hlubokých vztahů, v nichž přesně k tomu samému pomáháme druhým.

Někdy se napětí mezi Vztahovým poradcen a Poradcem pro nezávislost může změnit v bitvu mezi zodpovědností a sobectvím.

Co se vám tím snažíme říct? Že život je o hledání rovnováhy mezi uspokojováním vlastních potřeb a potřeb ostatních. Umění žít je uměním udržovat tyto dvě věci v rovnováze.

Uvědomte si, že uspokojení vaší potreby nezávislosti není sobectvím. Platí to i obráceně - vaše přirozená potřeba uspokojovat potřeby ostatních a milovat by neměla být vnímána jako projev slabosti. Oba tyto půdy jsou v nás hluboce zakořeněné; měli bychom si je uvědomovat a naslouchat jim. Jsou tím, čím jsou, a oba náš život obohacují.

Zkuste alespoň jednou za týden pro někoho ve svém životě udělat něco pěkného. Nemusí to být dárek, nemusí se jednat o pugét růží; úplně postačí, když mu něco hezkého řekněte. A stejně tak si jednou za týden udělejte čas sami pro sebe. Zůstaňte sami doma a věnujte se jakémukoli koníčku nebo intelektuální činnosti, kterou máte rádi.

Někteří jsou prostě rádi, když můžou být sami, jiní jsou naopak rádi ve společnosti. Pokud patříte do první skupiny a míváte občas pocit že je s vámi něco v nepořádku, protože jste spíše samotáři, nemusíte se bát - není to tak.

Jedinci, jejichž potřeby uspokojujeme, mohou přitom být cizí lidé, které vůbec neznáme. Silný Vztahový poradce se často projevuje v podobě dobrovolnické práce nebo příspěvků na charitu. Když pomáháme v místní organizací starající se o bezdomovce nebo když své těžce vydělané peníze věnujeme na dobrou věc, máme z toho dobrý pocit - právě tak vypadá úsměv našeho Vztahového poradce.

Florence těmito plány uspokojovala mnoho potřeb naráz. Celý proces nepochybně odstartovaly starosti jejího syna Martina, většinu práce však odvedl její Vztahový poradce. Potřebovala být s někým v kontaktu, udržovat nějaké sociální vztahy. Nezáleželo na tom s kým ji tyto vztahy spojí - jestli se bude jednat o bývalé kolegy, mladší nebo starší přátele nebo příbuzné - hlavní bylo, že naplní svou lidskou potřebu hlubokých a oboustranně prospěšných vztahů. V její situaci bylo možné uspokojit několik potřeb naráz - jakmile se začala setkávat s více lidmi, jakmile se stali podstatnější součástí jejího každodenního života, naplnila potřebu nezávislosti, potřebu lidských vztahů i potřebu dobrodružství. A přitom stačilo tak málo - naslouchat svému Vztahovému poradci.

Občas si připadám jako stroj. I já mám ale rád lidi, a tak se snažím následovat řadu doktora Edwarda "Neda" Hallowella (jednoho z předních odborníků v oblasti hyperaktivity a nedostatku pozornosti), který doporučuje drobné kroky, díky nimž máme k ostatním blíž. Doktor Ned doporučuje abychom se lidem "dívali do očí a usmíval se na ně a alespoň desetkrát denně někoho pozdravili. Zlepší to naši náladu i naše zdraví." Zkoušel jsem to a opravdu to funguje, i s cizími lidmi. Když vidím své pacienty, můžu se samozřejmě snažit víc - nemusím se omezovat jen na prostý pozdrav.

I krátký okamžik porozumění je cenný.

Pokud toužíte po lepším zdraví a větší fyzické a psychické pohodě, nemusíte se toho snažit dosáhnout sami. Ginovi se dařilo nejlépe, když měl pocit, že si rozumí s těmi, kdo mu pomáhali. Zvažte, zda se nepřidat k nějaké větší skupině, nebo zda se při svých pokusech o lepší životosprávu nechcete navzájem podporovat s dalšími lidmi. Může vám to pomoct při hubnutí, při přechodu na aktivnější životní styl nebo při jakékoli jiné změně.

V jádru jsme všichni společenskými bytostmi. Navažte spojení s lidmi kolem sebe, abyste se necítili osamělí.

Většina lidí svůj smysl života nalézala ve výchově dětí, v péči o druhé, v řízení a ovlivňování ostatních. To v zásadě není až tak překvapivé.

Čekal jsem, že většina čtenářů mi napíše nějaké bombastické věci, že se jejich texty budou hemžit nabubřelými klišé, na něž jsme v naší kultuře zvyklí - velké sny, ambiciózní cíle, ovlivňování světa kolem sebe a podobně.

Překvapivě množství lidí však svůj smysl života objevilo opačným způsobem - mají svůj malý, šťastný život.  Jeden z přispěvatelů pak o svém eseji prohlásil toto: "Možná... Možná se v životě o nic velkého snažit nemusíme... Všude kolem nás jsou malé, zdánlivě bezvýznamné drobnosti? Když se na ně zaměříme, dáme svému životu smysl."

Poradce pro smysl života je že všech nejpokročilejší a nejsložitější. Některé hlasy sdílíme s jinými živými bytostmi, tento je však výlučně lidský. Nevíme o žádném jiném zvířeti, které by si uvědomovalo vlastní smrtelnost a které by přemýšlelo nad tím, co bude po smrti. Jak už naznačuje samotný název, Poradce pro smysl života je naše touha po vědění a po moudrosti; je to potřeba dát našemu životu nějaký smysl a cíl. Je to náš vnitřní filozof, rádce a kněz. V kontextu zbytku Vnitřní rodiny a schopnosti řešit konflikty ostatních dílčích osobností také často vystupuje jako diplomat. Můžeme o něm přemýšlet jako o stratégovi, jehož vždy zajímá celkový obrázek.

Tento hlas se zabývá transcendentálními tématy, smyslem a cílem našeho života, údivem a vděčností a harmonií.

Pomáhat klientům najít v jejich životě smysl ke koučování neodmyslitelně patří. Ptají se nás, na čem by měli právě teď pracovat, jak by svůj život měli změnit, jestli na jejich práci opravdu záleží a podobně. Často přemýšlejí nad tím, jak by se mohli stát lepšími lidmi, jak by po sobě mohli něco zanechat. Lidé za koučem většinou přicházejí tehdy, když nevědí, jak dál. A může se to týkat i těch největších životních otázek.

Je jasné, že pro ty, kdo svůj život zasvětili nějakému poslání, je Poradce pro smysl života významným členem Vnitřní rodiny. Dodejme, že tato dílčí osobnost se nemusí vztahovat jen k velkým otázkám lidské existence.

Může to být přízemnější.

Do "revíru" Poradce pro smysl života patří i otázka "jak mám najít správné řešení tohoto problému?" Tuto dílčí osobnost mají věřící i ti, kteří víru odmítají.

Poradce pro smysl života ovšem mezi těchto devět dílčích osobností nepochybně patří, ačkoli je zdrženlivější a uvážlivější než ostatní? Když ho postavíme do protikladů k Vědomému já, můžeme o Poradci pro smysl života uvažovat jako o svém vyšším já - právě proto se při jeho bližším zkoumání dostáváme na území, které je obvykle vyhrazeno teologům a filozofům. Pravděpodobně jste si všimli, že při Debatě se Poradce pro smysl života dostane ke slovu jako poslední. To není náhoda, ale záměr. Tato dílčí osobnost se zamyslí nad vším, co řekli ostatní, pokusí se nějak "sladit" jejich potřeby, a nakonec nabídne nějaké kompromisní řešení.

Když jsme v nepohodě, je to právě tato dílčí osobnost, kdo nám poklepe na rameno a zjistí nás, ze to bude dobré.

Ve vašich vnitřních konfliktech může Poradce pro smysl života vystupovat jako mírotvorce a mediální. Řídí vnitřní rozhovor a zaznamenává a oceňuje přínosy jednotlivých dílčích osobností. A nakonec, pokud mu tedy dáme prostor, se pokusí navrhnout rozumné řešení.

Představme si, že jsme rozrušení a někteří členové naší Vnitřní rodiny jsou neklidní a hluční. Je to právě Poradce pro smysl života, kdo nám pomůže najít odpověď a utišit vnitřní napětí. Někdy dokáže věci zasadit do širšího kontextu, jindy dokáže jednotlivé hlasy a pohledy spojit do jednoho celku.

Tato část vaší osobnosti má svůj podíl na většině vašich rozhodnutí a když promluví až po ostatních členech Vnitřní rodiny, její přínos je o to větší.

Poradce pro smysl života upřednostňuje pomalý a cílevědomý proces před okamžitým a snadno získanými odpověďmi. Pokud neustále děláte rychlá, impulzivní rozhodnutí, nedáváte možná této dílčí osobnosti prostor, aby se projevila a poradila vám.

Pokud zjistíte, že se sami sebe ptáte na otázky, které přikládáme níže, váš Poradce pro smysl života právě teď tvrdě pracuje. Všimněte si, že tyto konkrétní otázky často vyvolávají další otázky, které jsou méně specifické a zasazují dané téma do širšího kontextu.

Tato část naší osobnosti otázku prohlubuje, dodává jí větší váhu. Pobízí nás, abychom zvážili širší souvislosti, možnosti a následky.

Když se sami sebe ptáme: "Dopadne toto manželství dobře?"

Zeptejte se potom: "Jaké poučení bych si mohl z manželských nesnází vzít? Jakým způsobem bych se mohl díky této zkušenosti stát lepším člověkem?"

Když se sami sebe ptáte: "Mám to místo vzít, je pro mě toto povolání to pravé?"

Zeptejte se potom: "Jak toto rozhodnutí ovlivní můj život? Když se podívám vpřed - jaké následky bude mít za pět let. Jaká nová dobrodružství to s sebou přinese, jaké nové obzory se přede mnou otevřou?"

Když se sami sebe ptáte: "Mám přestoupit na jiný obor?"

Zeptejte se potom: "Který obor mě právě teď nejvíc láká a zajímá? Který obor by výhledově mohl vést k nejlepším kariérním příležitostem? Jaké rozhodnutí by pro mě bylo právě teď nejlepší?

Když se sami sebe ptáte: "Mám se vrátit do školy a zkusit něco úplně jiného?"

Zeptejte se potom: "Kdybych se vrátil do školy a získal nějaké základní znalosti a sebedůvěru, mohl bych se věnovat jiné profesi? Uplatnil bych se v ní lépe, mohl bych lépe využít své schopnosti? Uspokojilo by to víc mých potřeb, než kolik jich uspokojuji teď? "

Budoucnost je nejistá. Rozhodnutí, která během svého života činíme, stejně jako život sám, jsou většinou nejednoznačná - nic není černobílé. Většinu svého života prožijeme se spoustou otázek, na něž neznáme odpověď. Poradce pro smysl života nám pomáhá, abychom si uvědomili, že to je v pořádku - můžeme růst, i když nemáme všechny odpovědi, a můžeme se rozhodovat i přesto, že správnost či špatnost těchto rozhodnutí bude možné objektivně zhodnotit až za dlouhou dobu (pokud vůbec) .

Dobří koučové lidem pomáhají naladit se na svého Poradce pro smysl života. Právě on je totiž naším vnitřním rádcem a zdrojem moudrosti. Je to vlastně takový vnitřní kouč!

Svou otevřenou myslí a tolerancí jiných pohledů na věc se podobá tomu, co Abraham Lincoln nazval "lepšími anděly lidské povahy". Když jsme dělali velké rozhodnutí, Poradce pro smysl života byl u toho. Po mnohých vnitřních zmatcích, frustraci a vzteku jste konečně dospělí k nějakému závěru a řekli jste si: "Dobře, udělám tohle." Tato chvíle rozhodnutí pravděpodobně přišla až poté, co se do rozhovoru vložil Poradce pro smysl života.

Řekněme, že jste přišli o práci. Jste v krizovém módu. Poradce pro smysl života vám může pomoct podívat se na celou záležitost z jiného úhlu pohledu - možná jste se dostali z prostředí v němž jste byli dlouhodobě nešťastní. Tato dílčí osobnost nám také umožňuje zasahovat vše do kontextu, vidět vše v souvislostech, nacházet na všem to dobré. Když jste se rozhodovali, co budete studovat, koho si vezměte, kde budete bydlet a co chcete v životě dělat, váš Poradce pro smysl života byl pravděpodobně u toho.

Neomezuje se však jen na tyto zásadní okamžiky - pokud ho necháte, může vám radit se spoustou každodenních věcí.

Pomáhá vám utišit vnitřní chaos a neklid.

Když je náš život chaotický a neuspořádaný, Poradce pro smysl života do něj může vnést trochu pořádku a světla.

Koučka Meg pracovala s ambiciózním podnikatelem, který si na sobě nejvíc cenil inciativy a schopnosti rychle zareagovat na jakoukoli neočekávanou situaci. Uměl se velice rychle rozhodovat a vyhledávat nové obchodní příležitosti - v tom byl skutečný přeborník. Na druhé straně byl velmi frustrovaný a netrpělivý - měl pocit, že zbytek světa je pomalejší než on, a tak jeho firma nerostla tak rychle, jak by si vzhledem k vynaloženému úsilí zasloužil. Jakmile mu koučka Meg vysvětlila, jak naslouchat Poradci pro smysl života, začal se s ním každé ráno radit. Postupně se stal klidnějším a pochopil, že některé věci ovlivnit nelze. Jeho Poradce pro smysl života mu pomohl nalézt trpělivost a vyrovnanost, pomohl mu přijmout, že něco zkrátka nelze uspěchat. Jeho vnitřní neklid a frustraci tak brzy nahradil klid a rovnováha, což mu umožnilo, aby svou emoční energii věnoval jiným věcem. Každé ráno si říkal jednoduchou modlitbičku, díky níž byl jeho život daleko klidnější. Dnes je úspěšným a vyrovnaným obchodníkem. Jak ta modlitbička zněla? Změň, co změnit můžeš, přijmi, co změnit nemůžeš, a podívej se do svého nitra, abys to od sebe rozpoznal.

Většina lidí svého Poradce pro smysl života využívá jen výjimečně. Koučka Meg si myslí, že právě to je jedním z důvodů, proč mohou být vnitřní dialogy tak vášnivé a vyhrocené a proč je na světě tolik lidí, kteří mají dojem, že jejich životy jsou chaotické a neuspořádané. Nevyužívají všech možností, které se jim nabízejí, neposlouchají hlas, jenž by jim mohl pomoct. Proč? Protože naladit se na něj není jednoduché. Chvíli to trvá, chce to trochu trpělivosti. Poradce pro trpělivost obvykle nepatří mezi ty nejhlasitější dílčí osobnosti; rychlá a asertivní řešení nejsou tím, v čem by vynikal. Na tento hlas se nejsnáze naladíme na tichých a klidných místech, kde nás nic nerozptyluje a kde se můžeme zastavit a naslouchat. Všimli jste si někdy, kolik lidí se po návratu z dovolené rozhodne, že chce ve svém životě udělat zásadní změny? Částečně je to dáno tím, že si mohli odpočinout, pramení to však i z toho, že když se na chvíli dostaneme z každodenní rutiny svého pracovního života (a věcí, co nás stresují), máme čas naladit se na Poradce pro smysl života.

K tomu, abychom se na tuto dílčí osobnost dokázali naladit, však není potřeba jezdit na dovolenou - nemusíte jezdit vůbec nikam. Běžci, chodci, turisti, cyklisti - lidé, kteří jsou sami v parku nebo v přírodě, kteří se oddávají rytmickému cvičení, na něž se nemusí soustředit, a kteří tak mohou nechat své myšlenky, aby se jen tak toulaly - se na svého Poradce pro smysl života dokážou naladit snadno, a ještě přitom posilují svůj kardiovaskulární systém. To stejné můžete dokázat i tichou meditací, sezením v kostelní lavici nebo odpočinkem na svém gauči.

Co bych mohl udělat pro to, abych potřeby Poradce pro smysl života uspokojoval lépe?

Musíte zmáčknout tlačítko STOP. Zastavte na pár vteřin svůj život a pokuste se svou mysl oprostit od veškerého vnitřního i vnějšího hluku, ztlumte neustálý vnitřní dialog a různá vyrušení a pokuste se přidat na hlasitosti Poradce pro smysl života. Jak jsme si už řekli, nezáleží na tom, kde jsme nebo co děláme - jde to vleže na pláži, při chůzi po turistické značce, při klečení v kostele nebo při sezení na gauči v obývacím pokoji. Stačí zhluboka dýchat a soustředit se. Když si najdeme chvilku, abychom přestali vnímat vnitřní i vnější vyrušení, dokážeme naslouchat Poradci pro smysl života, jenž pro nás často má klidné, rozumné a moudré rady, které právě teď potřebujeme. Máme-li problém, Poradce pro smysl života nám s ním často dokáže poradit. Je důležité uvědomit si, že tato dílčí osobnost je částí nás samých - řešení, které nám poradí, tedy nepochází z nějakého jiného světa, nýbrž z nás. Je to kompromis mezi názory, jež vyjadřují naše vnitřní hlasy a jež často vedou k bouřlivým vnitřním dialogům. Logický a klidný pohled na věc, který nám tato součást naší osobnosti nabízí, je často posledním názorem, který v debatě zazní. Možná teď přemýšlíte, jak je potom možné, že tolik lidí své problémy nedokáže vyřešit, proč se tolik z nás rozhoduje nelogicky a špatně? Protože si nedopřejeme čas a nezmáčkneme tlačítko STOP. Je možné, že vůbec nevíme, kde ho hledat.

Každá z případových studií zahrnovala Debatu, v níž se každá dílčí osobnost mohla projevit a říct svůj názor. Všimli jste si, že Poradce pro smysl života se ke slovu vždycky dostal jako poslední? To nebylo nedopatření ani náhoda ; bylo to záměrné. Ostatní dílčí osobnosti se neuklidní, dokud si neposlechneme, co mají na srdci. Poradce pro smysl života je jiný. Jeho moudrou radu si můžeme vyslechnout teprve tehdy, když se projevili všichni ostatní členové Vnitřní rodiny a když jsme vzali na vědomí všechny potřeby a emoce.

Každou případovou studii jsme zakončili tím, že jsme vám řekli, jak daný člověk svůj problém vyřešil. Ta řešení nemusela být ideální nebo dokonalá - často se jednalo o kompromisy. "Byla však rozumná a proveditelná," říká Koučka Meg. "A ti lidé byli ve většině případů spokojeni." Občas třeba trošku pomohla, občas někoho navedla správným směrem, to hlavní však pokaždé přišlo od toho, kdo za ní přišel. Veškerá řešení a veškeré odpovědi se vzdya zrodily v nitru klientů, kteří se naladili na svého Poradce pro smysl života.

Poradce pro smysl života se obrátil k Poradci pro dobrodružství a řekl mu: "Víš, je skvělé, že máš tolik energie, a vyhledávat nové zkušenosti je určitě dobře. Ale když se nad tím zamyslíš líp, uvidíš, že na takovou drastickou změnu možná není ta pravá chvíle. Zkusme přijít na jiná dobrodružství, jimiž by se dala touha po nových zkušenostech uspokojit."

Vzpomeňme si na to, že v každém z těchto hlasů můžeme vidět projev našich emocí a potřeb. Poradce pro smysl života je o něco výš - respektuje, poslouchá, a nakonec dobře poradí.

Jednadvacetiletý Jason přišel za koučkou Meg se svou matkou, dvaapadesátiletou Elizabeth. Elizabeth byla úspěšná právnička a přála si, aby ji Jason následoval a přihlásil se na práva (otec byl také právník) . Jasonova Debata však byla jednoznačná - žádný z hlasů si to nepřál. Jason se chtěl stát učitelem, chtěl vzdělávat mladé lidi a pomáhat jim na cestě životem. Opravdu po tom toužil. "Jsem jiný než ona, a tak mám jiné cíle," prohlásil jeho Poradce pro nezávislost. Jelikož byl Jason dost mladý, bylo s podivem, jak jednoznačně si jeho vnitřní hlasy stály za svým; naznačovalo to, že jeho Poradce pro smysl život je vzhledem k jeho věku nebývale moudrý.

Když si budete vědomi své skutečné, hluboké motivace, bude pro vás jakýkoli čin nebo změna snazší. Povrchní důvody povedou k povrchním výsledkům, skutečné důvody však mohou vést k trvalým změnám.

Poradce pro smysl života nám může pomoct s odhalením opravdových cílů a důvodů, jež stojí za daným činem nebo změnou, což nám následně pomůže, aby se do tohoto úsilí zapojil i zbytek Vnitřní rodiny, a možná dokonce i další lidé, jež nás budou podporovat. Přijetí a udržení jakékoli významné změny pak bude snazší.

Můj Poradce pro nezávislost se mě ptá, kdy jsem naposledy udělal něco, co jsem opravdu udělat chtěl.

Skupiny lidí, organizace, firmy a země mohou podepisovat dohody a smlouvy a s naším litrem je to stejně - máme moc nastolit mezi jednotlivými částmi své osobnosti určitý řád, zavést určitý pořádek. Ne navždy a ne vždy. Dokážeme to však alespoň tak často a na takovou dobu, aby byl náš život klidnější a spokojenější.

Jestliže se na sebe máte začít dívat jako na bytost s mnohočetnou myslí, měli byste vědět, jak s tímto novým sebepojetím žít.

Naše potřeba řádu (Výkonnostní poradce) a rutiny (Poradce pro správu těla) bude do určité míry vždy soupeřit s potřebou vzrušení a změny (Poradce pro dobrodružství).

Někdy může být velmi intenzivní, jindy téměř neznatelné, úplně však nezmizí nikdy. Přijetí všeho, co z vás dělá... váš, je klíčovým krokem na cestě k lepšímu zvládání vnitřního dialogu.

Také jsme si vysvětlili, že když tyto dílčí osobnosti udržíte v harmonii a v rovnováze, budete prospívat. Když jsou ve sporu, můžou nám život pořádně zkomplikovat. V různých případových studiích jsme si ukázali i to, že když si postupně každou dílčí osobnost poslechneme, můžeme často najít kompromis, za nějž se dokáže postavit celá Vnitřní rodina.

Vaše emoční předpověď je stejně proměnlivá jako předpověď počasí. Nemluvíme nyní o "náladovosti", nýbrž o neustálém přehodnocování toho, jak ve víru velkých životních události naplňujeme své potřeby.

Můžete svou emoční předpověď důkladně rozebrat a rozšiřovat jakoukoli směsici pocitů - lépe tak porozumíte sami sobě a budete vždy vědět, proč se právě nyní cítíte tak, jak se cítíte. Je to zároveň i cesta, jak své vnitřní "počasí" zlepšit. A trvá to jen pár chvil.

Neměli bychom se nechat strhnout jedním hlasem nebo jednou potřebou, jež by nás přiměla vidět život černěji, než tomu ve skutečnosti je. Zároveň bychom si také měli uvědomovat, že pokud bude naše Vnitřní rodina táhnout za jeden provaz a pokud budou všechny dílčí osobnosti pracovat jako členové jednoho týmu, zbavíme se neshod a pochyb a budeme mít v rukou velmi mocný nástroj.

PORADCE PRO NEZÁVISLOST

"Vím, co je pro mě nejlepší. "

"Jsem svým vlastním pánem."

"Nesrovnávej mě s ním (nebo s ním)!

Řídím se podle sebe.

Lidé mě přijímají takového, jaký jsem. 

Musím se o sebe postarat sám, nikdo jiný to za mě neudělá.

Řídím svůj život, určuji si svou cestu životem.

Nežiju proto, abych dělal radost druhým.

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Poradce pro nezávislost silným hlasem:

- je svůj

- spoléhá se sám na sebe

- je iniciativní, není třeba ho pobízet dvakrát

- je rád sám, rád pracuje sám

PORADCE PRO SPRÁVU TĚLA

"Musím se o sebe dobře starat."

"Ne, raději tu televizi už vypnu. Je důležité, abych měl dostatek spánku. "

"Vstávej! Už před tím počítačem sedíme hodiny. Četl jsem, že pokud člověk moc sedí, není to zdravé."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Poradce pro správu těla silným hlasem:

- každý den udělá něco zdravého

- téměř každý den jí zdravě

- rád cvičí

- je opatrný v oblasti financí

- často odpočívá a "dobíjí baterky"

- je opatrný

PORADCE PRO SEBEDŮVĚRU

"Dokážu si poradit se vším, co mi osud nachystá."

"To, co dělám, dělám dobře."

"Jsem si jistý, že dokážu..."

"Ten nový operační systém, který mi právě nainstalovali do firemního počítače? Přečtu si manuál, abych s ním dokázal lépe pracovat."

"Vím, v čem jsem dobrý, a snažím se svých silných stránek využívat v tom, co dělám."

"Myslím, že svými schopnostmi dokážu pomoct druhým."

"Když se ohlédnu, vidím, jak během mého života rostla moje kompetence i moje sebedůvěra."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Poradce pro sebedůvěru silným hlasem:

- stojí rovně a hrdě (a také se tak chová) , má výrazný hlas

- rád se věnuje novým věcem, aby zvyšoval svou kompetenci

- má rád rozumnou míru soutěživosti

- hledá cesty, jak smysluplně uplatnit své schopnosti a své silné stránky

PORADCE PRO KREATIVITU

"Na tento problém se dá podívat i jinak. Řešení existuje, musíme na něj jen přijít."

"Rád přicházím s novými nápady."

"Na zábavu a spontaneitu si musíš čas udělat vždycky."

"Ano, jsem trochu snílek. Rád nechávám svou mysl, aby se toulala."

"Zbožňuji kreativní projekty, do kterých se můžu ponořit a zapomenout na svět kolem."

Charakteristické rysy člověka u něhož je Poradce pro kreativitu silným hlasem:

- miluje humor a zábavu

- nechává spontaneitu, aby ovlivňovala jeho chování

- má rád jakýkoli druh kreativního procesu

- chce přicházet s novými myšlenkami a originálními řešeními

- dává přednost nelineárnímu myšlení a činnostem 

PORADCE PRO DOBRODRUŽSTVÍ

"Svět je fascinující místo. Ani chvilku se tu nenudím."

"Zkusme tu druhou cestu tou jsme ještě nikdy nešli."

"Zajímalo by mě, jaké to asi je, když...?"

"S tímhle končím, hned. Rutina mě zabíjí."

"Už nechci dělat pořád dokola to samé. Pojďme zkusit něco nového."

"Nová restaurace? Jdu taky! Pojďme jí vyzkoušet."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Poradce pro dobrodružství silným hlasem:

- chce zkoušet nové věci, chce získávat nové zkušenosti a pouštět se do nových projektů

- je otevřený novým myšlenkám a zkušenostem

- je rád zvědavý

- je nadšený, když se dozví o nových možnostech a příležitostech

VÝKONNOSTNÍ PORADCE

"Svůj čas trávím plánováním a plněním to-do listů. "

"Každý den se snažím o splnění všech důležitých věcí. "

"Hlavní oblasti svého života mám dobře zorganizované a uspořádané. "

"Když o něčem přemýšlím, jde mi o přehlednost a srozumitelnost."

"Posun od detailů ke strategickém myšlení je pro mě snadný."

"Mám sám sebe pod kontrolou. Ovládám své impulzy a nenechává se ovlivnit podružnostmi. Soustředím se na to, co je důležité."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Výkonnostní poradce silným hlasem:

- miluje pořádek a řád

- dokáže v chaosu najít řád

- má vše dobře uspořádané a zorganizované

- vše pečlivě plánuje, na vše se připravuje

VZTAHOVÝ PORADCE

"Záleží mi na druhých a na tom, aby byly jejich potřeby naplňování. Někdy jim dokonce dávám přednost před svými potřebami."

"Když druzí trpí, soucítím s nimi."

"Když prožívám negativní emoce, mám se sebou samým soucit."

"Jsem loajální ke své rodině, přátelům a blízkým kolegům."

"Potřebuji láskyplné vztahy a věnuji úsilí jejich navazování a udržování."

"Jsem rád ve společnosti, rád se dozvídám podrobnosti ze života druhých."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Vztahový poradce silným hlasem:

- je empatický, má starost o svou rodinu, přátele a další blízké lidi

- pracuje jako ošetřovatel

- je štědrý, často přispívá na charitu

- je důvěřivý a loajální

PORADCE PRO STANOVOVÁNÍ STANDARDŮ

"Chci v životě dosáhnout velkých věcí. "

"Mám na sebe i na druhé vysoké nároky."

"Chci, aby mě druzí respektovali a aby ke mně byli spravedliví."

"Chci, aby byly moje úspěchy po zásluze oceněny."

"Chci na druhé udělat dojem."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Poradce pro stanovování standardů silným hlasem:

- je velmi schopný

- má na sebe vysoké nároky (Pokud před něj postavíme těžký úkol, je trdohlavý a odmítá se vzdát. )

- alespoň trochu mu záleží na vzhledu, slávě a sociálním statusu

PORADCE PRO SMYSL ŽIVOTA

"Proč jsem na světě? "

"Většinou alespoň jednou za den přemýšlím o věcech mezi nebem a zemí. "

"Často si říkám, co se se mnou stane, až umřu. "

"Někdy přemýšlím, jestli to má všechno nějaký smysl."

"Jsem vděčný za to, co mám."

"Jsem unešený životem."

Charakteristické rysy člověka, u něhož je Poradce pro smysl života silným hlasem:

- je schopen vidět situace v širším kontextu

- v životě hledá moudrost a poznání

- chce, aby měl jeho život smysl, aby za sebou něco zanechal

- je vděčný za vše, co mu život dá

- uvědomuje si, že nesnáze jsou příležitostí k tomu, aby se něco naučil. Je si vědom svého osobního růstu.