Optimismus versus pesimismus

Optimismus neznamená doufání v nemožné, ale víru v nejlepší ze všech možných variant. Pesimismus je přesně opačnou stranou téže mince. Jeho hlavním znakem je bezmoc - negativní pocit předcházející v negativní vnitřní přesvědčení, že nemůžeme nijak ovlivnit to, co se nám děje nebo stane.

Jako novorozenci jsme poznali absolutní bezmoc. Nebyli jsme schopni se o sebe nijak postarat, jednali jsme pouze reflexivně. Plakali jsme - a přišla máma. Ne proto, že bychom ji tak ovládali. Pláčem jsme jen reflexivně reagovali na vlastní nepohodlí nebo bolest.

Postupně jsme získali moc dokonce i nad pláčem. Ale nad vším zdaleka ne. Například nad mnoha událostmi a okolnostmi, které nám vstoupí do životní cesty. Nedokážeme nic dělat s barvou očí a pleti, povodněmi nebo suchém. A tady se láme náš přístup.

Kdykoli přeceníme svou bezmoc, není to tak, že se nestane nic. Práce se ujmou jiné síly a budou utvářet budoucnost našeho potomstva, potažmo naši.

Zrod deprese

Když člověk nemá svobodu se rozhodnout, má svým způsobem klid. Za svou situaci nenese odpovědnost. 

Když ovšem náhle dostane svobodu rozhodování, jako by mu bylo sděleno:"Samozřejmě, rozhodni se, jak chceš. Ale za následky můžeš Ty."

Kde je tedy svoboda, tam je přirozeně i strach z této svobody. Z tohoto strachu plyne nedostatečné využívání svobody, a hlavně negativní pocit z vlastního špatného rozhodnutí, respektive ze zjevně horšího, než učinili jiní.

Lidská logika v novém psychologickém nastavení vypadá takto: Jestliže je někdo šťastnější nebo úspěšnější než my, je to jeho zásluha a naše chyba. Tato logika moderního člověka s sebou přinesla nový fenomén - depresi.

V době sociálních sítí, hlavně Instagramu, jsou na antidepresivech už školáci. Upnutí na displej, fotografie a videa se přou, kdo se má lépe, kdo je svobodnější, silnější - což vychází z potřeby zakrýt opačné vnitřní pocity.

Problém epidemie je bohužel v samotné podstatě nemoci. Biologičtí psychologové zprvu přispěchali s opravou definice: Vinen podle nich není pacient, protože deprese je nemoc těla. Dokonce formulovali, že vychází ze zdědění biochemického defektu (pro puntičkáře: situovaného do ramene chromozomu 11), který vytváří nerovnováhu chemických látek v mozku.

1. Vinen není pacient, ale předkové.

2. Půjde to řešit.

Nerovnováhu chemických látek lze totiž vybalancovat přímo i nepřímo. Proto lékaři začali na depresi předepisovat jednak léky (dodají přímo to, co mozku chybí), a jednak elektrokonvulzivní terapii neboli elektrošoky (nepřímo vyvolají vytvoření těch látek, které mozku chybějí).

Biologická psychologie uznala, že ne všechny deprese jsou výsledkem špatné funkce mozku a dědičné, to znamená, že není možné je řešit léky. 

Z těch pacientů, na které podávané medikamenty i elektřina zaúčinkovaly pozitivně, se vyráběli lidé závislí na vnějších silách.

A tak si psychoanalytici raději položili pět stěžejních otázek:

Co když deprese není něco co si člověk sám přivodí, nýbrž co jej prostě přepadne?

Co když není vězněn minulých konfliktů, ale stávajících potíží?

Co když se deprese postupně vytváří ze špatných závěrů, které děláme z tragédií a nepříjemností, jež nás v životě potkávají?

Co když ji přivolávají pesimistická domněnky o příčinách nebo následcích těžkostí?

Co když se pesimismus dá odnaučit a nahradit schopnosti dívat se na mrzutosti optimisticky?

Firstclass 2/2019