Pacient, který přijde do nemocnice a přirozeně nerozumí jejímu provozu a třeba ani tak úplně postupu léčby, si toho leckdy ani nemusí všimnout. Neví, jak často má přijít sestra, jak rychle má být dostupná, kdy je čas podat lék a kdy je to už se zpožděním. Dokonce ani netuší, že vlastně zůstává v dlouhých pauzách bez dozoru a že na jeho zoufalé mačkání tlačítka nemá občas kdo reagovat. I když může jít o život.
Neradostný vhled za tuto oponu nabízejí samotné zdravotní sestry v příspěvcích, které se shromáždily na facebookovém účtu zdravotnických odborů. Jde o profil Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče (OSZSP), kde sestry komunikují spíše mezi sebou než s veřejností.
„Lidi jsou naštvaní, nedocenění a unavení. Nevím, jak to skončí,“ píše zmiňovaná sestra z ARO.
„To, že nejsou sestry na JIP, končí tím, že tam pacienta ani nepřijmou nebo předčasně končí na standardním oddělení. Odtud ho zase předčasně propouštějí domů nebo odesílají na LDN. A tam už je to poddimenzované ve všech směrech,“ popisuje realitu sestra z fakultní nemocnice.
Sestry mívají i sedmnáct služeb měsíčně.
Pokračuje ovšem další citlivou poznámkou, která se týká důstojnosti sester i pacientů: „Jak máme být schopni zachovávat intimitu pacientů, když já sama mám během noční, kdy jsem na oddělení sama, problém zachovat tu vlastní? Přebaluju pacienty za pootevřenými dveřmi, abych slyšela zvonky, telefony, případné výkřiky a pády. A svoji vlastní potřebu vykonávám ve spěchu s dveřmi dokořán.“
"Tenhle týden mám celkem pět dvanáctihodinových služeb,“ začíná neradostně své vyprávění Jitka Boťánková z nemocnice v Novém Bydžově. Pracuje na revmatologickém oddělení pro péči o soběstačné pacienty. I ti by sami o sobě vydali sestrám na slušný zápřah, zvlášť když u nich máte sloužit dvanáctihodinové směny skoro celý týden.
Jenže kvůli „plnění obložnosti“ na oddělení leží celá třetina pacientů, kteří soběstační nejsou. Nikdo kvůli tomu ale třetinu sester na směnu nepřidá – zvládat to zkrátka musejí ty, co slouží. Starají se proto navíc třeba i o pacienty s demencí, kteří pochopitelně vyžadují složitější a časově náročnější práci. Pak se ovšem nedostává kvalitní péče všem...
"V tomto pracovním týdnu mám na sedm dní celkem pět dvanáctihodinových služeb. Pracuju na revmatologickém oddělení určeném k péči o soběstačné pacienty, kteří jsou většinou hospitalizovaní 21 dní. Ale v rámci plnění obložnosti tvoří jednu třetinu pacientů na našem oddělení pacienti nesoběstační, s demencí a podobně.
Když odcházím z domova na směnu, jsem nervózní a stresovaná, protože mám hrůzu, co mě ve službě čeká. Moji nervozitu pochopitelně odnáší rodina. Jsem ve stadiu, kdy mi vadí spolucestující ve vlaku."
Závěrem: Vyčerpané zdravotní sestry se syndromem vyhoření poskytují péči pacientům. Otázka zní – zaslouží si pacienti, zvláště ti bezmocní, péči zoufalé utahané sestry?
Představte si, že se vám v křečích opakovaně zhroutí několikaměsíční miminko. Děsíte se nejhoršího, nádoru nebo vážné nemoci, ale v nemocnici se dozvíte, že nejbližší volný termín na vyšetření je za tři měsíce. I to je aktuální příběh ze současného zdravotnictví.
Drsný příběh, který ilustruje zhoršující se zdravotní péči v Česku, vyplynul při setkání Krizového štábu s lékaři a sestrami v Nemocnici Tábor. Netýkal se této nemocnice - šlo dokonce o Prahu, kde je péče ještě stále lepší než v regionech. A zmínila ho Dagmar Žitníková, předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče (OSZSP).
Pro to děcko, pokud by mělo nádor nebo nějakou metabolickou poruchu, je to vyšetření životně důležité a ty tři měsíce mohou rozhodnout o jeho životě a smrti. Tohle se ve zdravotnictví přece nemůže dít!
Ten systém je zrůdný - čím více pacientů nemocnice ošetří, tím méně za ně dostane zaplaceno. Čím více udělají CT vyšetření, tím více jim pojišťovna vezme ve vyúčtování. Tohle chceme změnit. Chceme znovu do zdravotnictví vrátit lidský přístup a upozadit ekonomický problém, který žene nemocnice, aby lidi neošetřovali.
Všude se objevují stejné stesky a problémy - nejsou peníze, nejsou lidé, doktoři i sestry stárnou a nemá je kdo nahradit. Zbývající personál je přetěžován na hranici sil a dokonce za hranici zákona. Delší čekací doby na nutná vyšetření nebo zákroky jsou pak důsledkem tohoto stavu.
„Nemocnice už neměla ani na rohlíky pro pacienty a děly se tu takové věci, že zemřel muž, protože ho neměl kdo ošetřit. Je to první, ale zdaleka ne poslední příklad, jak u nás budou končit špitály v okrajových částech země, pokud nepřijdou změny,“ varoval v rozhovoru pro Info.cz právník Ondřej Dostál. Podle něj se kvůli nedostupné péči mohou objevit i první žaloby od lidí, kteří byli poškozeni.
Právník Dostál zmínil dva případy. V prvním byl muž s rakovinou kvůli nespádovosti odmítnut v Liberci a pak i v Ústí nad Labem. Když se konečně dostal k péči jinde, bylo už pozdě a zemřel. „Další případ je těhotná žena, kterou přivezla záchranka, neměla ale kam matku odvézt a plod zemřel,“ tvrdí Ondřej Dostál. Na čí hlavu v takovém případě padá vina? Podle právníka Dostála na stát. Nemocnice patří městu, ale její provoz a dluhy jsou objektivně nad finančními možnostmi skromné kasy radnice. Nemocnici navíc nechce převzít ani kraj.
Povinnost zajistit lidem zdravotní péči ovšem podle experta Dostála nemá ani město, ani kraj. Mají ji teoreticky zdravotní pojišťovny. „Ty ovšem u nás zároveň nesmí vlastnit zdravotnická zařízení, takže ony nemají jak naplnit zákonnou povinnost, i kdyby chtěly. V konečném důsledku padá odpovědnost za zajištění péče na stát,“ vysvětlil Ondřej Dostál.
Lepší podmínky si s pojišťovnami dokážou pochopitelně vyjednat velké nemocnice. Ty malé, odlehlé a regionální na celý systém doplácejí. Jednoduše řečeno, za stejnou operaci slepého střeva dostanou od pojišťoven méně peněz než třeba velká pražská nemocnice. Náklady přitom mají stejné, někdy dokonce vyšší.
Žádné komentáře:
Okomentovat