Jak moc vlastně ovlivňuje prostředí, ve kterém jako děti vyrůstáme, výběr partnera a celkově partnerský život?
Zcela jednoznačně do velké míry. Rodiče nám předávají jednak geny, které představují určité dispozice, a jednak vzorce chování, které od nich jako děti pozorujeme celé své dětství. Kombinace těchto vkladů pak rozhoduje o tom, jakým způsobem budeme v životě reagovat na různé situace. Třeba i na partnerské vztahy. Ukazuje se například, že schopnost být v životě šťastný je minimálně z padesáti procent „geneticky daná“. To znamená, že jestli jste měla rodiče, kteří byli veselí pohodáři, tak s největší pravděpodobností, i když půjdete velmi strastiplným životem, si tuto schopnost zachováte. Jestliže vaši rodiče byli spíše úzkostní, budete s tím bojovat po celý život a štěstí a spokojenosti budete dosahovat složitěji.
V současné době nevnímáme geny jako něco daného a neměnného. Ale jako něco, co je velmi variabilní a neustále interaguje s prostředím. Říkáme tomu epigenetika. Geny jsou sady dispozic, které se zapínají a vypínají v kontextu velmi složitých interakcí. Dlouho se například vědělo, že stres matky v těhotenství nemá příznivý vliv na vývoj plodu.
Dnes díky vědeckým studiím víme, že když je matka v psychickém napětí nejen v těhotenství, ale třeba i před početím, jsou u dítěte zapnuté geny pro zvýšenou sensitivitu na stres. Proto jsou tyto děti celoživotně vůči němu méně odolné. Zdraví a chování rodičů před početím pravděpodobně může ovlivnit vývoj dítěte mnohem více, než si myslíme.
Nyní máme na všechno dost času. Konzumní společnost vytvořila fikci nikdy nekončícího mládí s neomezenou možností volby. Mladí lidé propadají iluzi nekonečných možností seznamování, cestování, osobního rozvoje, kariérního růstu. Připadají si „forever young“. Je pak smutné pozorovat čtyřicátníky a čtyřicátnice, kteří pomalu procitají ze dvacet let trvající party, během které procestovali svět, vydělali hodně peněz, ale najednou jsou sami. Nemají o ně zájem zajímaví partneři a často ani zajímaví zaměstnavatelé.
Co to pro nás může znamenat z hlediska budoucího fungování ve vztazích?
Zapomínáme na to, že život není nekonečný. I na to, že dříve či později budeme konfrontovat sami sebe, co jsme se svým časem udělali. Během každého vývojového období v životě musíme nabýt určité vývojové kvality a dovednosti, které už v následných fázích nezískáme. Hlavním úkolem puberťáka je získat identitu. Vymezit se vůči ostatním a najít sám sebe. V návazném období mladé dospělosti je hlavním úkolem přijetí schopnosti intimity a prožívání vztahů s blízkou osobou. Naučit se opustit svoji těžce získanou identitu ve prospěch schopnosti žít s někým v blízkém vztahu. Toto je velmi složité.
Když v tomto období žijete super single život právě kvůli nekonečné možnosti volby, stane se jedna zásadní věc. Najednou vám potáhne na čtyřicet a vy nedokážete najít toho pravého partnera, někoho, s kým byste si prostě jen rozuměli. Budete hledat a hledat a nic. Začnete si říkat, že „žádní pořádní chlapi“ už nejsou. Jenže problém nemusí být v nabídce (i když také), ale v tom, že vy jste jiná. Máte své zvyky a rituály, vysoké nároky, víte, co chcete. Své partnery si budete podrobně testovat. Tohle mladí lidé ve dvaceti nedělají. Prostě skočí do vztahu a je to. Žádné rigidní návyky nemají, učí se jeden od druhého. A když jste tohle prošvihla, tak už se to nikdy nevrátí.
Protože i když nějaké partnery najdou, po čase si stejně řeknou: S tím se nedá vydržet. Nenaučily se totiž tu vývojovou dovednost žít v dlouhodobém vztahu. To okno se uzavře a je pozdě. Takže to je takový symptom dnešní doby. Chceme hned co nejvíc možností a co nejvíc si užít s tím, že věci, které mají větší hodnotu a které musejí dozrávat déle, odkládáme na později.
Jaký to může mít dopad?
Člověku není dobře samotnému. My se honíme za bludičkami požitků, kariéry a peněz a připravujeme se o to nejcennější a nejdůležitější, co máme. O blízké vztahy. Myslím, že to každému říká intuice, o které jsme mluvili na začátku. Ale potvrzují to i vědecké výzkumy. Jestli chcete zůstat zdraví, starejte se o své blízké. To pomáhá nejlépe. To ale chce čas a trpělivost.
Jako společnost padáme do jámy bludné představy nekonečného růstu ekonomiky a požitků. Nicméně vše v lidském vývoji potřebuje čas a věci, které jsou vypěstované rychle, obvykle nemají kvalitu jako ty, kterým čas dáme. To je něco, co můžeme pozorovat v přírodě obecně. Když se naučíte něco rychle, váš mozek bude mít tendenci pamatovat si to kratší dobu. Když si něco budete osvojovat pomalu a dlouho, třeba pomalu pracovat na vztazích, budou mít vždy větší kvalitu.
Je něco, co byste rád našim čtenářkám vzkázal nebo spíš poradil?
Bylo by hezké, kdyby si alespoň některá z nich po přečtení našeho rozhovoru zavřela oči a zamyslela se nad tím, kdo je v jejím životě nejdůležitější. Chvíli na něj /ni /ně myslela a pocítila vděčnost. Pak může jít a pro někoho udělat něco hezkého.
Radek Ptáček
Žádné komentáře:
Okomentovat