Přesčasy

Probudil jsem se do soboty odpočatej míň, než by člověk měl bejt, ale oproti normálu posledních dní jsem vlastně čilej. Včerejší směna skončila zázrakem. Když jsem se, počítáno hodinami, ocitnul někde u konce druhé půle šestého pracovního dne v pětidenním týdnu, bylo hotovo. Zvláštní zkušenost. Nevěřícně jsem zíral kolem s pocitem jakési nepatřičnosti. Jako by někdo zastavil perpetuum mobile.

„To jako fakt můžem vypadnout už teď?“ honilo se mi hlavou, a radši jsem se zeptal nahlas: „To jako fakt můžem vypadnout už teď?“

„Ne, je třicet jedna. Odchod ve tři čtvrtě.“ Kdosi ve firmě, kdo eviduje příchody a odchody skladníků, nejspíš nerad dělí šedesáti, takže odcházet je povoleno pouze ve čtvrthodinových intervalech, ani o minutu jinak. Bylo mi to výjimečně jedno.

Ptal se, jestli se podle mě přesčasy vzájemně sčítají a odčítají s běžnou pracovní dobou. A chvíli jsme spolu sčítali a odčítali na kousek počmáranýho papírku, úplně jinýho než ty dvě stránky. Řek jsem mu, že se mi to nezdá.

„Proč se ptáte?“

„Dneska máte skoro hotovo a moh bych vás pustit dřív, ale nevim.“

„Tak jako je to na vás, že jo, vy to tu řídíte. Podle mě bych tady měl bejt normálně do dvou, ale klidně pudu rád dřív. Každopádně tady nemusim bejt tenhle tejden dýl, což je pro mě podstatný, protože osm hodin nařízenýho přesčasu v tomhle tejdnu už mám za sebou.“

„Tak hele…“ a zase jsme chvíli sčítali a odčítali.

Můžu dokázat hned několika vysvědčeníma, že v matematice jsem byl vždycky příšernej, ale o tom, že osm mínus dva neni nula, jsem prostě pevně přesvědčenej. Navíc sčítat přesčasy a běžnou pracovní dobu do jednoho balíčku mi připadá tak trochu jako nesmysl. Možná to jde. Možná ne. Fakt nevim. Ale nadělat si celej jeden den v tejdnu navíc, abych za to pak dostal milostivý propuštění o hoďku dřív v pátek, to mi nepřipadá zrovna jako benefit roku.

„Vy tu prostě zacházíte s přesčasama, jako by to bylo něco normálního.“

„Už při nástupu jsem vám řikal, každýmu to řikám, že tady se pracuje tak, že někdy je toho víc a někdy míň.“

„A já jsem s tim souhlasil. Chápu to. Ale jsou nějaký limity. My jsme tady zavřený už měsíc nebo jak dlouho a furt nás tady jenom někdo prosí o víc a víc. Míň toho neni skoro nikdy. Některý z nás maj i osobní život, kterej potřebujou nějak stíhat.“

„Děláte hloučky. Já tu nemůžu mít hloučky.“

„Cože dělám?“

„Hloučky.“

„Jaký hloučky?“

„Lidi shlukujete.“

„Já shlukuju lidi?”

„Jo.“

„Jak to dělám?“

Nějak jsem si toho nebyl vědom. „Hele, pokud vim, tak se ozývám jenom při poradách. To, že za mnou někdo přijde a zeptá se na detaily, protože by taky rád občas domu jako člověk, to je snad jenom slušnost, že mu odpovim. Žádný hloučky nikde neorganizuju, o přestávkách řešíme stejný blbosti jako vždycky. Vy myslíte, že vám tu něco organizuju?“

„Já tady prostě nechci hloučky.“

„Takže když se mě někdo na něco zeptá, tak mám mlčet?“

„Nechci tady hloučky.“

„A to jste si ještě nevšim, že tyhlety hloučky nevznikaj kvůli někomu, ale kvůli vašemu přístupu k nám?“ A zmínil jsem dříve vyhozeného člověka, o kterém na poradě po jeho vyhazovu taky padlo sousloví „dělal hloučky“. „Tyhlety hloučky nikdo nedělá. Tyhlety hloučky prostě vznikaj. Lidi nejsou stroje. Vyhodíte mě, a za půl roku tu zas budete mít hloučky u někoho dalšího, kdo si nezvládne nechat dělat na hlavu do nekonečna.“ A jmenoval jsem dalšího člověka, kterej dělal hloučky...

Během týdne jsem si všimnul, že když se mě kolega zeptal, co se dělo, a já mu odpověděl, že musím držet hubu, že prej dělám hloučky, tak se začal blížit další kolega a málem vznikl hlouček.

Uskočil jsem včas, aby zárodek hloučku nepropukl naplno, s omluvou, že musim makat a mluvit mám zakázáno, jsem vrazil sluchátka do uší a po zbytek týdne se snažil s nikým nebavit. 

Josef Holáň