životní ohrožení státní represí

Agresivita plánovaných změn je svým způsobem zarážející. Ano, stát vydává na dávky na bydlení velké objemy peněz. Na příspěvek a doplatek odešlo loni ze státní kasy téměř deset miliard korun. Jenže problém vyplácení dávek nesouvisí přímo s těmi, kdo o ně žádají. Fakt, že je u nás tolik lidí závislých na pomoci státu v jedné z nejzákladnějších oblastní lidského života, odkazuje hlavně k problematice nízkých mezd a nedostupného bydlení, ne k tomu, že v době nízké nezaměstnanosti jsou tu lidé, kteří z různých důvodů nechtějí pracovat tam, kde jim to Úřady práce určují. Nezřídka se navíc děje, že jsou ti nejohroženější posíláni do podhodnocených prací, že zaměstnavatelé na Úřady práce spoléhají a využívají je jako pracovní agentury na dohazování levné pracovní síly.

Namísto trestání už tak deklasovaných lidí by si měla posvítit na ty nahoře, kteří na tomto systému bohatnou, a k tomu prosazovat kvalitní dostupné bydlení, tlačit na rychlé navyšování minimální mzdy a mezd obecně, žádat lepší pracovní podmínky a také jednodušší oddlužení lidí v exekucích. Neochota části lidí pracovat totiž úzce souvisí především s těmito fenomény, a to žádná tvrdá penalizace nezlepší. Jana Maláčová to ale neví, protože realitu těch dole nezná a zjevně se o ni nezajímá. Mylně si myslí, že jí opravdu spravedlivá sociální politika nemůže přinést tolik chtěnou popularitu, a tak se radši – stejně jako ultrapravicoví politici – snaží těžit z rozdělování společnosti a prohlubování vzájemné nenávisti. Smutné je, že tím lidi, kteří jsou už teď v těžké situaci, dostává do životního ohrožení.

Apolena Rychlíková