Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je naše nejjedovatější houba (ke smrtelné otravě stačí cca 50 g čerstvé houby). Vypadá vcelku nevinně a podle vyprávění lidí, kteří otravu přežili, je údajně i velmi chutná. Otrava je charakterizována především těžkým poškozením vnitřních orgánů, zejména jater, v menší míře ledvin. U smrtelných otrav dojde k takovému poškození a masovému odumření jaterních buněk (hepatocytů), že se játra (jak typicky odhaluje následná pitva) rozpadnou prakticky na kaši.
Otrava probíhá s časovým zpožděním. Několik hodin až několik desítek hodin po požití se objevuje nevolnost, únava a pocit chladu, následovaný zvracením a průjmy. U slabších otrav dojde k postupnému uzdravení, u silnějších přichází po několika dalších dnech zhoršení zdravotního stavu následované bezvědomím, rozšířením zornic, poklesem krevního tlaku a smrtí. Otrava je velmi špatně léčitelná, k čemuž přispívá i pozdní nástup příznaků po požití. Smrtelná je přibližně v 50 % případů i s adekvátní léčbou hepatoprotektivy. Někdy se pacienta podaří zachránit jen urgentní transplantací jater se všemi nežádoucími efekty s tím spojenými.
Muchomůrka zelená obsahuje dvě skupiny strukturně podobných, ale mechanismem účinku velmi odlišných toxinů – cyklických peptidů – amanitinů a faloidinů. Pokud jde o míru jedovatosti, amanitiny jednoznačně vítězí. Blokují přepis DNA na RNA (transkripci). Játra jsou nejpoškozenějším orgánem, protože obnova enzymů, pro které je transkripce nezbytná, je v hepatocytech nejrychlejší. Faloidiny se vážou na aktinová vlákna, tím blokují přeskupování cytoskeletu a způsobují jeho „zamrznutí“. Jsou zodpovědné za poškození ledvin.
Stejné jedy jako muchomůrka zelená obsahují i některé jiné u nás rostoucí houby, například čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) a některé druhy bedel.
Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je krásnou ozdobou našich letních a podzimních lesů. Pro svou vizuální atraktivitu se stala „prototypem učebnicové jedovaté houby“, ačkoliv existují, pokud jde o ohrožení života, podstatně nebezpečnější druhy. Hlavními toxiny muchomůrky červené jsou kyselina ibotenová a muscimol (který vzniká dekarboxylací – odštěpením oxidu uhličitého – z kyseliny ibotenové během metabolizace v organismu). Insekticidní použití této houby (moří – hubí mouchy) dalo celému rodu české i slovenské (muchotrávka) jméno.
Ačkoliv jsou kyselina ibotenová a muscimol strukturně velmi příbuzné, mají výrazně jiné účinky na lidský organismus. Muscimol je silný halucinogen působící přes receptor kyseliny γ-aminomáselné (GABA) a je zodpovědný za všeobecně známé psychotropní účinky této houby.
Kyselina ibotenová, ze které muscimol v organismu vzniká, není psychotropní a má molekulu podobnou glutamátu. Glutamát má v lidském organismu mnoho rolí. Mimo jiné jde o přenašeč nervových vzruchů – neurotransmiter. Při poranění nebo například mrtvici mozku dojde k vylití glutamátu z poškozených a mrtvých buněk do okolí, což předráždí okolní neurony k smrti a podstatně zhorší primární poškození. Použití kyseliny ibotenové, která se v mozku chová jako glutamát, je proto jedním ze způsobů, jak se při pokusech na zvířatech vyvolává poškození mozku.
Lze tedy říci, že v prastarých kulturách, kde byla k rituálním účelům jako halucinogen pojídána muchomůrka červená, na tom byli zdravotně hůře bohatší, kteří pojídali muchomůrky, než chudší, kteří pili jejich moč obsahující muscimol, ale už jen minimum kyseliny ibotenové.
Dalším sekundárním metabolitem muchomůrky je muskarin, pojmenovaný podle latinského jména muchomůrky červené, ze které byl poprvé izolován. To je zajímavé především proto, že (jinak velmi jedovatého) muskarinu je v muchomůrce červené velmi málo (typicky kolem 0,0003 %), a tento strukturní analog neurotransmiteru acetylcholinu se proto na jedovatosti muchomůrky červené téměř nepodílí. Jiné houby, třeba smrtelně jedovatá vláknice začervenalá (Inocybe erubescens), obsahují muskarinu řádově více (i přes 1 %).
Muchomůrka červená má dále specifické chutě, pokud jde o kovy – silně akumuluje vanad. Produkuje totiž amavadin, který je velmi silným chelatačním činidlem pro ionty tohoto kovu.
Existují však i vyloženě zákeřně jedovaté houby. Takovým zákeřníkem je například pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus), celkem nenápadná houba a u nás poměrně vzácná houba, která je ve starších atlasech uváděna jako jedlá. Ale poté se jí v Polsku, kde je dosti rozšířená, v roce 1952 otrávilo přes sto lidí. Tím se zjistilo, že je smrtelně jedovatá.
Důvodem tohoto pozdního zjištění je mimořádně dlouhá inkubační doba od požití do prvních příznaků, typicky 2–14 dnů, kdy už otrava není spojována s požitím houby a toxin není v krvi přítomen. Navíc otrava, projevující se selháním ledvin, není na první pohled odlišitelná od ledvinového selhání z jiných příčin, takže je možné, že nepoznaných otrav je i v současné době podstatně víc než těch, které figurují v lékařských statistikách. Biopsie ledvin s následným stanovením toxinu (v ledvinách je dokazatelný i po šesti měsících) se normálně nedělá.
Toxinem pavučince je orellanin – bezbarvá, ale v UV světle modře fluoreskující látka komplexující hliník, která je jako jedna z mála přírodních látek houbového původu v čistém stavu výbušná. Mechanismus biologického účinku orellaninu není zcela jasný, pravděpodobně jde o indukci oxidativního stresu kyslíkovými radikály. Je zajímavé, že orellanin byl navržen jako terapeutikum jednoho druhu rakoviny pocházející z proximálních tubulů (součást ledvin, která je orellaninem selektivně poškozována), ovšem potřebná dávka by vedla ke kompletní destrukci pacientových ledvin.
Martin Hrubý
Žádné komentáře:
Okomentovat