Opotřebování zaměstnanců, kteří si ničí zdraví prací v noci, v konečném důsledku nedopadá na zaměstnavatele. Ti si v případě, že jim zaměstnanec odpadne, najdou někoho jiného – nějaký jiný lidský zdroj. Náklady na léčbu, skutečně dlouhodobé nemoci a invalidní důchody prací zničených zaměstnanců pak neseme všichni jako společnost. Místo potřebné diskuze o vlivu práce na zdraví lidí pak neustále vymýšlíme, jak si došlápnout na simulanty, kterými jsou zřejmě všichni nemocní.
Různé pokusy ale ukázaly i to, že lidé jsou při kratší pracovní době efektivnější, dělají méně chyb, zaměstnanci jsou méně nemocní a cítí se šťastnější. V případě pokusu ve švédském domově důchodců se zkrácení pracovní doby promítlo i do lepší péče o klienty. Jen se tedy ukázalo, že je to příliš drahé, protože bylo potřeba najmout více personálu. Při promýšlení hranic možného je ale zřejmé, že důležité jsou priority. Ve světě stále unikajícího nezdaněného kapitálu nebude dostatek prostředků na kratší pracovní dobu.
Moje osobní zkušenost je totiž taková, že po šesti hodinách práce se v hlavě něco překlapne a člověk začne dělat víc chyb. Hodně silný vjem to je ve chvíli, kdy nemáte víc jak šest hodin ani krátkou pauzu, ale platí to i v okamžiku, kdy nějaké ty přestávky máte. Po šesti hodinách se to ve vás začne vařit, pípání kasy nebo hučení strojů začne víc pronikat do hlavy. I fyzická složka práce je na těle po šesti hodinách více cítit. Zima nebo vedro na pracovišti začnou být po šesti hodinách více nesnesitelné. Těch šest hodin cítíte na těle i v hlavě.
V Česku zřejmě zůstane zkracování pracovní doby ještě dlouho leda snem. Stačí se podívat na to, jak ve veřejném prostoru rezonuje skutečnost, že jsou zaměstnanci po zrušení karenční doby, které prosadila Jana Maláčová, více nemocní. Jistě, dřív to bylo mnohem lepší, když si kvůli nemoci brali dovolenou, anebo nemoc raději přecházeli. Srovnání s podnikateli, kteří jsou prý nemocní třikrát méně, je zcela scestné. Ať už jsou to skuteční podnikatelé, anebo zaměstnanci ve švarcsystému, bývají samozřejmě také nemocní stejně jako všichni ostatní. Jenže se jim vůbec nevyplatí být na nemocenské a většinou si ani neplatí nemocenské pojištění. Někteří se tak léčí sami, jiní jdou k doktorovi, ale neschopenku po něm nechtějí, často také pracují na počítači z postele, když jim to jejich profese umožňuje. Mnozí také nemoci přecházejí stejně, jako to dělali někteří zaměstnanci v době, kdy nedostávali za první tři dny žádné peníze. Jestli tu lékaři svévolně dávají lidem neschopenky, když jsou úplně zdraví, pak je potřeba to řešit, ale není možné finančně trestat lidi za to, že jsou nemocní.
Málo se mluví také o tom, kolik lidí tu je tu nedobrovolně ve švarcsystému a v případě dlouhodobé nemoci se dostane do velmi závažných problémů. Diskurz oslavující ty, kteří po nikom nic nechtějí, nemají žádné nároky, tvrdě pracují, ale když onemocní nebo zestárnou, ocitají se prakticky bez prostředků, je pozoruhodně krátkozraký. A je docela pochopitelné, že v zemi, kde se mnozí předhánějí v tom, jak moc jsou soběstační, jak jim jsou protivné nějaké ty požadavky na lepší pracovní podmínky nebo vyšší mzdy, se o skutečně progresivních levicových tématech jen tak mluvit nezačne.
Když se ale vrátíme zpátky na zem, kde žijí lidé, kteří mají děti, rodiče, přátele a potřebují jim věnovat svůj čas, jenže místo toho tráví nekonečné hodiny v práci, ztrácí se v tom celém nějaký hlubší smysl. Tedy smysl života. Proč vlastně bychom měli pracovat co nejvíce hodin? Proč si vlastně nemáme stěžovat? Proč jsme, když chceme lepší pracovní podmínky a peníze, označováni za lenochy a vyžírky? Smysl by to celé dávalo jedině, kdybychom jako životní cíl měli pracovat co nejdéle a pak hned rychle umřít, abychom hlavně nikoho neobtěžovali.
Saša Uhlová
Žádné komentáře:
Okomentovat