Když se za příhodného počasí projdete lesem, nemůžete přehlédnout svébytnou krásu hub různých velikostí, tvarů, barev a vůní. Kromě estetických a kulinářských aspektů však má tato rozmanitost i chemickou složku. Houby produkují pestrou paletu látek, které nazýváme sekundární metabolity.
Na rozdíl od primárních metabolitů, které jsou stejné pro většinu organismů a slouží k provozování základních funkcí buněk (např. D-glukóza), mají sekundární metabolity často funkci obrannou a bývají specifické pro jeden druh nebo úzkou skupinu druhů. Bývají mnohdy biologicky velmi účinné; mezi nejznámější houbové sekundární metabolity patří antibiotika, jejichž éra využití člověkem začala objevem penicilinu. Nicméně nejen mikroskopické houby jako plíseň Penicillium spp., ale i houby tvořící makroskopické plodnice, produkují velmi zajímavé a biologicky mimořádně účinné látky. Přibližme si několik hub, s nimiž se můžeme setkat v našich lesích a které nadchnou nejen mykologa či amatérského houbaře, ale i chemika.
Čirůvka mlženka (Clitocybe nebularis) je často sbíraná velmi hojná podzimní jedlá houba. Produkuje antibiotikum nebularin, které je pozoruhodné tím, že jde o příklad přírodně se vyskytujícího antimetabolitu.
Jako antimetabolit označujeme látku, která má podobnou strukturu jako nějaká významná, v buňce se běžně vyskytující molekula, takže zmate enzymy, které s takovou molekulou pracují, a případně je zablokuje (inhibuje). V tomto případě je nebularin antimetabolitem nukleosidu adenosinu, přirozené složky nukleových kyselin. Nebularin silně inhibuje enzym adenosindeaminázu, klíčový v metabolismu adenosinu, a tím vykazuje protirakovinné a protivirové účinky.
Ačkoliv samotný nebularin se v lékařské praxi neuplatnil, jeho syntetické deriváty (cladribin) se stejným mechanismem účinku se užívají při léčbě některých leukémií. Nebularin se jen velmi obtížně vstřebává z trávicího traktu, proto je čirůvka mlženka jedlá. Vesměs syntetických antimetabolitů nukleosidů je známo velmi mnoho a je mezi nimi řada velmi užitečných široce užívaných protinádorových a protivirových léčiv, v jejichž vývoji dosáhli světového věhlasu pracovníci Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR v čele s Antonínem Holým.
Slizečka porcelánová (Oudemansiella mucida) je u nás nepříliš hojná dřevokazná houba rostoucí na bucích, často vysoko v koruně. Vypadá jako z bělostného lesklého porcelánu, ale má i velkou vazbu na československý farmaceutický výzkum. Po 2. světové válce se díky objevu penicilinu prudce rozvíjelo studium antibiotik, jako tomu bývá po každém objevu přelomové technologické koncepce. Nová a nová antibiotika byla objevována v různých houbách.
Původním příspěvkem světové farmacii z tehdejšího Československa je mucidin, antibiotikum ze slizečky porcelánové, objevené v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Zůstává zatím jediným antibiotikem přírodního původu originálně vyvinutým v našich zemích, které se dostalo až do klinické praxe jako léčivo proti kožním mykózám (Mucidermin SPOFA, vyráběn 1956–1958). Slizečka porcelánová mucidinem potlačuje konkurenci jiných hub ve dřevě, na kterém roste. Mucidin u hub blokuje transport elektronů v mitochondriích, tedy organelách zodpovědných za buněčné dýchání.
Některé hřiby při rozříznutí modrají, např. hřib hnědý (Boletus badius) nebo hřib kovář (Neoboletus luridiformis). Tyto populární houby obsahují žlutá barviva – deriváty kyseliny pulvinové – a zároveň enzymy oxidázy, které na vzduchu při poranění plodnice tyto deriváty oxidují na modrá barviva. Proto je čerstvě rozkrojená dužina nažloutlá nebo žlutá a po poranění plodnice více či méně modrá. Jde o podobný efekt, jako když dužina jablka, obsahující polyfenoly a oxidázy, na vzduchu hnědne oxidací polyfenolů. Kyselina pulvinová a většina jejích derivátů nejsou významně jedovaté a jejich obsah v dužině modrajících hřibů je velmi malý. Předpokládá se však, že jejich afinita k cesiu včetně radioaktivního 137Cs je příčinou zvýšené akumulace tohoto radionuklidu v hřibech po jaderné havárii v Černobylu.
Martin Hrubý
Žádné komentáře:
Okomentovat