Narcismus

Píšu to  přímo, že označení jako „narcistní“ jsou samolepicí – stačí trochu přitlačit a drží na každém, ne? Každý máme nějakou osobnost, každý máme co předvádět a co skrývat. Označit někoho za narcistního je často spíš strategie mluvčího, až příliš snadná, protože narcismus v době sociálních sítí prostě visí ve vzduchu. A když napíšete čtyři sta stran o svém vlastním životě, děláte ze sebe poměrně snadný terč. To nedokáže psát o ničem jiném? Myslí si, že na světě není nic zajímavějšího?

Jako by si dnes lidi neuměli představit jiný důvod než narcismus, proč se zabývat sám sebou. Ale v naší kultuře existuje také silná tradice introspekce, ať už novější psychoterapeutická, nebo starší spirituální. 

Příběh moderního individualismu je už poměrně dlouhý, začíná nejpozději s romantickým hnutím. Ale zatímco tehdy se vše týkalo pár hypersenzitivních jedinců, ve dvacátém století se touha demokratizovala. A kromě toho jsme se ocitli tak trochu v supermarketu identit. Je dost jasné, že jsme to přestřelili opačným směrem. Právem už se mluví třeba o identitární panice. Pokud totiž opravdu věříte, že můžete být čímkoli, je otázka, jestli se vůbec někdy stanete někým konkrétním. Žijeme čím dál méně ze svého středu a doháníme to právě narcismem. Pečujeme víc o svůj obraz než o sebe sama. Ale není se vlastně co divit, pokud jsme okolím obvykle posuzováni právě na základě toho obrazu.

Jan Němec, autor knihy Možnosti milostného románu