bolesti zad

Špičkoví sportovci, pokud dělají sport odmalička, tak jejich tělo se tomu přizpůsobí.

My máme nejlepšího světového lezce Adama Ondru a na něm je strašně vidět jak ten trénink a zatížení formuje jeho anatomii.

Už jenom tím, že začal v šesti letech. Venkovní síly působily na rostoucí skelet a dokázaly ho zformovat, protože dětský skelet je ještě měkký a tvárný. Zdokonalí se páky, přenos sil, odolnost tkání, šlach, vazů a svalů, postavení a síla palce, volnost kyčelních kloubů. Dospělý člověk s hotovou anatomií už to nedokáže změnit.

V jejím podání to někdy vypadá, že nejede naplno, ale to je tím, že dělá všechno efektivně.

To se o některých sportovcích říká. Třeba tenista Roger Federer také někdy vypadá, že ani nemusí hrát naplno.

V tom je právě to kouzlo? Čím jednodušeji na oko ten pohyb vypadá, tím je efektivnější. Ale o to těžší je ho napodobit a snažit se mu přiblížit.

Co je k tomu potřeba, abyste měl tak ladné pohyby?

Koordinace, rutina, odhad. Zrovna tenis je těžký v tom, že musíte vyhodnocovat velké množství informací, je to takový multitasking. Vyhodnocujeme rychlost míče, odskok, vaši vzdálenost, pohyb soupeře, a ještě nějaký svůj vlastní záměr, který by navíc měl jít proti záměru protihráče. Kdo to nedělá intuitivně a příliš nad tím přemýšlí, tak si to kazí, projeví se to na pohybu, působí to těžkopádně.

Takže roli hrají sluch nebo zrak?

Ano, rozhodně, říká se tomu percepčně-gnostické funkce. Je to schopnost zpracovávat mnoho informací najednou. Ten vývoj ještě není na konci, u nás s tím hodně pracuje profesor Pavel Kolář a jedno z možných vysvětlení je přítomnost a využití zrcadlových neuronů, které navozují představu toho pohybu.

Ve stresu se zvýší svalové napětí, omezí to mobilitu páteře, a místo abych pohyb udělal nohama, udělám ho zády. Tím se zvýší přetížení.

Nepodceňujte se tato stránka věci?

Podceňuje. Na druhou stranu se nedá říct, že chronické bolesti zad rovná se velký stres. To určitě ne.

Na druhou stranu je velmi těžké odhalit svoje slabé stránky a pak je trénovat? Protože trénujete něco, co vám nejde, a nemáte z toho ten prožitek a radost.

Představují si, kolik chodí po světě lidí, kteří polykání prášky na bolest zad jenom kvůli tomu, že je nikdo nevyslechne.

Je to tak! Oni mi potom vyprávějí, kolik už absolvovali různých vyšetření, která nic neodhalila. Takže já si říkám, aha, tohle nikam nevedlo, musím hledat jiný přístup? Proto je poslouchám a oni vidí, že poslouchám a že se ptám na věci, na které se je ještě nikdo nezeptal.

Přijímají potom lidé lépe případnou léčbu?

No jistě! To přece říkal už Hippokrates, že abyste mohl dobře léčit, tak pacient vám musí věřit, že rozumíte jeho problémům.

fyzioterapeut Tomáš Dvořák, Klinika komplexní rehabilitace Monada