U cizích lidí jde říkat „ne“ snadněji. Tam je to obvykle ještě lehčí než u sebe. Nejtěžší je to v rodině, kde máme silné emoční pouto.
Ve vašem případě tedy manželovi a dětem...
Ano. Tam je moje pomoc přirozeně očekávána. V rodině jste asi oprávněně přesvědčen, že i ten druhý by pro vás něco udělal, kdyby na to přišlo. Rodiče, partner, děti... Tam je vnitřní tlak na to vyhovět největší. Máme naučené, že musíme pomáhat svému okolí. Je to určitě dobře, ale když už to jde do vlastních ztrát, nemáme na to třeba energii, musíme se tím „ne“ umět ochránit. A umět ho občas říct i svým nejbližším. I proto, aby si nezvykli na naše „ano“ a nebrali ho pak jako samozřejmost.
Můžete mít pocit, že jste tlačeni do něčeho, co nechcete.
S tím jsou spojené i psychosomatické příznaky: bušení srdce, únava, bolest hlavy, zpocené ruce. Tělo nás takhle varuje...
První krok je sebeuvědomění.
Automatická reakce na prosbu je totiž jasné „ano“. Až pak obvykle řešíme, co pro nás slib bude znamenat.
Je dobré dát na váhu následky svého případného „ano“ i „ne“.Určitě není dobré řešení druhý extrém – automatická odpověď „ne“. Když ale vyhodnotím, že moje „ano“ bude na úkor mých potřeb, je třeba to co nejzdvořileji zamítnout. Svým klientům radím vzít si čas na rozmyšlenou, pořádně to zvážit a poslouchat svoje tělo. Nekývat automaticky, nejet na autopilota a všechno hned odsouhlasit. A zároveň být empatický a odmítnout slušně. Dát najevo, že toho druhého chápete, ale že tentokrát mu vyjít vstříc nemůžete.
Jak to, že dost často se jako odmítající cítíme mnohem hůře a trapněji než ten, který je odmítnut?
Velkou roli tam hraje pocit viny. Už od dětství máme vštípené, že pomáhat se musí a že máme brát ohled na ostatní. A je to správně. Existuje ale riziko, že se budeme snažit vyhovět za každou cenu. Když pomoci nemůžeme, dost často si to vyčítáme. Určitě tam je i strach z toho, že když nebudeme hodní, budeme zavrženi nebo že toho druhého zklameme. Skoro každý v sobě máme potřebu zalíbit se ostatním, být pochválen.
Podle mě máme tendenci být vstřícní a řešíme, jak nás berou ostatní. Dřív člověk žil v tlupě, s ostatními musel mít dobré vztahy, protože jinak by mohl být z komunity vyloučen a sám by nepřežil. Myslím, že je naše přirozenost druhým pomáhat. Máme z toho i dobrý pocit. Když druhému uděláme radost, je to odměna i pro nás. Ale schopnost říkat „ne“ je velmi důležitá! Je součástí celého komplexu budování vlastního sebevědomí. Patří sem i schopnost říct si o pomoc. To se začínáme učit ve věku batolete. Když zjistíme, že se občas musíme spolehnout na druhé, podvědomě chápeme, že je pomoc očekávána i od nás. Ale je třeba stanovit nějaké hranice, bránit si vlastní prostor.
Základní pravidlo je mít rád sám sebe jako ostatní. Při pomáhání druhým nejít do rezerv a vlastních ztrát. Proto se potřebujeme naučit říkat „ne“. Učíme se to nevědomky od dětství, vrcholí to v pubertě, kdy se vymezujeme vůči rodičům. To je zdravé a potřebné. Když nedojde k té revoltě, dost často pak mají hlavně muži problémy ve vztazích. Nechtějí se vázat, protože se bojí, že budou zase manipulováni. Že když budou mít vedle sebe někoho blízkého, zase pro ně nastane období nesvobody. To je problém synů manipulativních matek, které mají sklony k citovému vydírání. Nebo mužů, kteří byli vychováváni bez mužského vzoru. Když chlapec po rozvodu rodičů tráví veškerý čas s matkou, přebírá spíš ty ženské vzorce. Stává se to tím spíš, když matka třeba v jeho pubertě nectí hranice a soukromí, leze mu do věcí nebo do jeho pokoje klidně vejde bez zaklepání. Vrtá se mu ve vztazích s kamarády a později s dívkami.
Když se muž nechá dotlačit až příliš do femininní polohy, ženy nebude přitahovat. A budou pak nespokojení všichni. Ženy každopádně už nikdy nebudou v západní civilizaci tak submisivní, jako byly před sto lety.
Vybírají si ženy se syndromem poslušné holčičky podvědomě manipulativní partnery? Nebo ti to naopak vycítí a takové ženy si hledají sami?
Děje se obojí. Tyto ženy možná vyhledávají to vedení, které měly od rodičů. Anebo si vybírají nestabilní jedince, kteří jsou chvilku chladní a pak zase dávají silně najevo své city. Ony se často spokojí s tím, když je na ně partner chvilku milý. Berou to jako projev lásky. Tyto ženy mají většinou problém stanovit hranice ve vztahu. I kdyby jejich partner nebyl manipulátor, neví kvůli tomu, kam může zajít, a proto jde pořád dál, jak žena před ním ustupuje a pořád říká „ano“. Kolikrát ani neví, na čem je. I pro něj takový vztah může být vyčerpávající. Ale manipulátoři samozřejmě vycítí slabou kořist a často takové partnery vyhledávají. Platí, že „ne“ se nejhůř říká právě manipulativním osobám.
Co na manipulátora platí?
Základem už je neverbální projev – pozice těla, klidná gesta, tón hlasu. To vše se dá nacvičit, když se na to můžete připravit. Bohužel manipulátor obvykle těží z momentu překvapení, to on je na situaci připraven, protože on ví, co chce, na rozdíl od nás. Proto je dobré vzít si čas na rozmyšlenou, neodpovídat na jeho žádost hned. Tato metoda je vhodná, i když třeba víte, že nakonec budete souhlasit. Když váháte, pak si vašeho „ano“ okolí víc váží.
Je vhodné působit sebejistě, ale zároveň to říkat laskavě, mile se usmívat.
Kolikrát lidem to „ne“ stačí, oni nechtějí poslouchat výmluvy. Oni reálně chtějí vědět, jestli ano nebo ne.
že jsem se do něčeho nechala vmanipulovat. Klienty nabádáme říkat „ne“, když to tak opravdu myslí a cítí. Tím jsme k okolí čestnější, nenecháváme prostor pro domněnky. Takto si to naše „ne“ můžeme ospravedlnit. Když řeknu pětkrát „ne“, budu mít čas a energii říct „ano“, když je to důležité. Když třeba můžu udělat něco pro své blízké, kteří to ocení nejvíc. Každý souhlas směrem ven znamená „ne“ sobě. Každý souhlas, který nám nevyhovuje, je „ne“ vlastnímu tělu. Dá se říct, že to je vlastně forma sebepoškozování. Pak zanedbávám sebe a své blízké, protože na ně nemám čas. Jen proto, že nedokážu racionálně odmítnout žádosti.
„Ne“ je manifestací zodpovědnosti vůči sobě. Odrazový můstek k budování sebevědomí. Neschopnost říkat „ne“ spojuje skoro všechny klienty, kteří za námi přijdou s nějakou duševní poruchou. Častěji pracujeme s tím každodenním „ne“, to je lidem bližší. Může být bolestné zjistit, že za vaše problémy může nepřijetí z rodiny. Ale je třeba vzápětí dodat, že teď už jsou ti lidé zodpovědní sami za sebe, nehledě na to, co se stalo. Nemůžeme všechno házet na rodiče.
....Pokud neovládá umění říct si o pomoc ostatním, doporučuji vyhledat psychologickou a terapeutickou pomoc jako prevenci před vyhořením. Musí si zajistit taky prostor pro sebe, aby nežila jen pro druhé a aby sama odpočívala.
Matka se musí smířit s tím, že za své děti nemůže prožívat úplně všechno a úplně ve všem jim nemůže pomoct, i kdyby si to přála sebevíc.
Lidem, kteří se snaží všem vyhovět, připomínáme, že i oni mají své hranice. Pak přijde stopadesátá žádost a oni už nebudou mít sílu vyhovět, budou muset odmítnout. Ať to udělají raději dřív, než se zhroutí. Člověk je v prvé řadě zodpovědný sám za sebe!
Žádné komentáře:
Okomentovat