Někdy stačí málo

Malé děti to mají nastavené jinak. Vstupují do pro ně zcela nového světa a radují se ze všeho, co vidí kolem sebe. Fascinuje je poletující včela, úsměv nebo profláklá dětská říkanka. Každý den objevují něco nového a jejich radost dávají (uznávám, že někdy až přehnaně) najevo.

Čím jsme ale starší, tím je tahle naše schopnost radovat se z maličkostí menší. Spousta věcí nám zevšední. Proč se radovat ze západu slunce, když zapadá každý den? Co na tom, že louka kvete, když se to opakuje jaro co jaro? Najednou přestáváme vidět to, co nám dřív dělalo radost. Vytváříme si v hlavě filtr, který nepropustí nic, co už zná.

Krásným příkladem toho, o čem mluvím, jsou nákupy. Dlouho si přejeme nový telefon, auto nebo kabelku. Představujeme si, jaké to bude, až si na ně jednou našetříme. Slibujeme si, že s nimi budeme zacházet v rukavičkách, že s námi zestárnou. A pak konečně dojdeme do bodu, kdy si je koupíme. Pár týdnů, možná měsíců se vezeme na vlně euforie, ale pak přijde zlom a z nálepky nové se stane běžné. Naše vysněná koupě se nám už nezdá tak úžasná, výkonná nebo nadčasová. Stane se z ní jen další položka na dlouhém seznamu věcí, které máme. A pomalu se začínáme poohlížet po něčem dalším.

To samé se dá vztáhnout i na nematerialistické věci. Nadšení z života v novém městě, které nás po pár týdnech opustí. Radost z nového bytu nebo zahrady, nový přítel. Zkrátka a dobře, všechno, o čem jsme si mysleli, že nás už konečně udělá šťastnými, nám zevšední. Bereme to jako samozřejmost a urputně hledáme, co nového nám pomůže ke štěstí. 

...nepřikládali jsme mu velkou váhu. Radovat se z maličkostí. Teprve až když jsme ztratili možnost zajít si po práci na skleničku, vysedávat v kavárnách, vídat se s přáteli, nám došlo, jak velkou zásluhu to má na našem životním štěstí.

Nebudu tvrdit, že nás koronakrize navždy změní. Že se z nás všech stanou altruistické bytosti, které budou děkovat za každý nový den. Zvykneme si. Tempo se zrychlí, práce bude víc a víc a většina z nás brzy zapomene na to, že spousta věcí, které jsme považovali za samozřejmost, tak úplně samozřejmost není.

Moc bych si ale přála, abychom si na tuhle zkušenost vzpomněli vždycky, když se budeme cítit pod psa. Protože, jakkoliv ezotericky to zní, vždycky je okolo nás něco, co nám může přinést radost. Buďme i v době pokaranténní vděční za to, že můžeme s kamarády do hospody nebo do kina. Sundejme ty dospělácké brýle a pozorujme svět zase dětskýma očima. Nehoňme se pořád za něčím novým a lepším a hledejme každodenní radosti v životě, který už máme.

Veronika Tázlerová