Útok na Světové obchodní centrum stál téměř tři tisíce životů. Jenže takové číslo počítá jen úmrtí, která bylo možné do medializovaných tabulek zařadit hned a jednoznačně, na základě přímé a přímočaré souvislosti. Mezi další oběti ale patří třeba lidé, kteří se po útocích báli létat – a zahynuli na silnici. Anebo ti, kterým kvůli zrušeným letům nic jiného než cesta vozem nezbylo. Úmrtí při dopravních nehodách po září 2001 přitom přibylo citelně. Po opravení údajů o další faktory, které ovlivňují počet lidí na silnicích, jako počasí, nezaměstnanost nebo cena ropy, stál jen ve Spojených státech nárůst dopravních nehod kvůli teroristickým útokům řádově vysoké stovky nebo nízké tisíce životů.
Bezprostředně po útocích samozřejmě nebylo možné odhadnout, jaká můžou být rizika letecké dopravy v dalších dnech. Jenže vzestup ježdění po silnicích trval aspoň rok – a minimálně ze zpětného pohledu byl chybnou, méně bezpečnou volbou. Lidé, kteří trpěli za volanty svých aut, aby se uchránili rizika leteckého neštěstí, se vystavovali zásadně vyšší hrozbě nehody v autě. Jejich pocit bezpečí byl falešný – a byl důsledkem fixace na jedno, navíc zanedbatelné riziko, které zastínilo daleko reálnější hrozby. A zdaleka nešlo jen o auta.
„Počet Američanů zabitých mezinárodním terorismem od roku 1960 (kdy je ministerstvo zahraničí začalo počítat) je i při započtení jedenáctého září zhruba stejný jako počet Američanů zabitých ve stejném období úderem blesku, nehodou způsobenou jelenem nebo silnou alergickou reakcí na arašídy,“ upozorňuje slavný politolog John Mueller. Pravděpodobnost úmrtí při (jednom) letu se po útocích samozřejmě statisticky zvýšila: roku 2004 odpovídala riziku ujetí 18 kilometrů autem. Jedenácté září by muselo nastat každý měsíc, aby se nebezpečí letecké a silniční dopravy srovnala. Takové riziko přitom logicky neodpovídá vynaložené pozornosti, panice a nákladům.
A právě na tuto neúměru Mueller poukazuje: závažnost hrozby terorismu nevyplývá z útoků samotných, ale z naší reakce na ně. „Politická řešení terorismu by se měla víc soustředit na snižování strachu a úzkosti tak levně, jak jen to je možné, než na objektivní snižování už tak omezeného nebezpečí, které terorismus ve skutečnosti představuje,“ shrnuje pak související akademickou studii.
Když pak přehnaná panika vyvolaná terorismem pomine, může ji vystřídat pocit falešného bezpečí, jehož podstatou je vytěsnění všech dalších problémů. Stejné je to i u virové nákazy. Virus se samozřejmě od terorismu liší: není skupinou zlounů, ale docela neutrálním shlukem molekul, který obývá Zemi stejně jako my a všechny další organismy. Naší reakci na něj ovšem chybí diskuze o stejných tématech, na která upozorňoval už Mueller v souvislosti s terorismem:
Co jsme ochotní investovat do malého snížení už tak nízkého rizika?
Co jsme ochotni zaplatit za opatření, jejichž primárním cílem je uklidnit veřejnost spíš než ovlivnit skutečná rizika?
Jak můžou oblasti, jejichž posílení přináší nesrovnatelně vyšší užitek – třeba zlepšení veřejného zdravotnictví – získat pozornost, kterou si zasluhují?
Vojtěch Pišl
Žádné komentáře:
Okomentovat