Nová doba už dávno nastala...

Například reakce většiny zemí a vlád na virus byla spíš reakcí ve stávajících myšlenkových vzorcích a často byla regresí. Spadá mezi ně i návrat k národním egoismům, existenciální ohrožení Evropy, ale i spíš mechanická a tupá opatření k zamezení šíření viru: lockdown, který je sice nutný, ale ne v této formě; reakce spíše z 20. století na výzvu z 21. století.

Už srovnání, které je nyní často děláno, působí dichotomicky a špatně: jsou lidské životy důležitější než ekonomika? Kdo říká, že to jsou alternativy? O jakých lidských životech vůbec mluvíme? A o jakém hospodářství? Jde o nepřesnost v diskurzu, která se odráží v nepřesnosti jednání. A jedná se o neúmyslně zničující výpověď mocné pravdy o tomto systému: trh se v mnoha oblastech vyvinul v sílu, která je namířena proti člověku, místo aby mu sloužila a pomáhala.

Jak by mohla vypadat jiná reakce na virus, ukázal například Tchaj-wan, kde rozličnými opatřeními jako je včasné testování, velká výměna dat, bottom-up řešení, tedy široké zapojení civilní společnosti a občanů především prostřednictvím technologií vznikla jiná dynamika, která nevedla jen k precizním řešením, ale i jiná demokratická legitimizace potřebných kroků. Ukázka digitálního myšlení, pohledu společnosti na něco, co lze rozklíčovat a zlepšit pomocí dat, ale ne ve smyslu Silicon Valley, ale ve smyslu občanské společnosti. Technologie, a i to krize ukázala, nejsou jen algoritmy a big data, ale i jiný způsob myšlení a jednání.

I tato krize je, mimo jiné, souboj starého s novým, který se ani tak neprojevuje v podstatě krize, ale spíš v reakcích a perspektivách toho, co přijde po ní. Potenciál naděje tkví v řešeních a odpovědích, které změní status qou. Jiná, lepší budoucnost se najednou zdá možná. S větší mírou solidarity, zdrženlivosti, se zásadně nově definovanou společností. Ale strážci minulosti jsou tvrdohlaví.

Již zaznívají první požadavky po snížení daní a opuštění klimatických cílů. Ve stranických centrálách, lobbistických organizacích a průmyslových svazech se horečně vyjednává. Cílem je stabilizace systému, který z velké části sází na fosilní kapitalismus a na růst jako odpověď na sociální otázky. To ovšem v uplynulých letech vedlo v západních společnostech pouze k čím dál vyšší nerovnosti. To se projevuje i v současné koronakrizi, kdy jsou ti, kterým se už beztak nevede dobře, postiženi nejvíce.

Jak by tedy měla změna v této krizi vypadat? Existuje starší citát, který právě koluje a který současnou situaci výstižně popisuje: „Pouze krize – skutečná nebo vnímaná – vede ke skutečné změně. Pokud nastane krize, závisí reakce na ni na dostupných nápadech. Věřím, že to je naším zásadním úkolem: vyvíjet alternativy ke stávající politické praxi, aby byly živoucí a dostupné, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným.“

Revolucionář, který tato slova v r. 1982 vyslovil, byl muž, který je za tvář naší současnosti zodpovědný jako žádný jiný: Milton Friedman, vizionář neoliberalismu, formy kapitalismu „neviditelné ruky„, který chce tak málo státu, jak je to jen možné. Naomi Kleinová tuto větu popsala jako exemplární pro „šokovou doktrínu„, krizový kapitalismus, který může změnit podstatu společnosti – ale, a to je tentokrát naděje a účel, i k lepšímu.

Krize je v každém případě zde. A celkem nemilosrdně odhaluje slabiny systému, který Friedman pomohl stvořit. Rozhodující otázka pro dobu po koroně tedy zní: jaké ideje jsou k dispozici? A dále: jaké jsou ty alternativy, které pomohou prosadit „politickou nevyhnutelnost“? První vlaštovky uplynulých dní už ukázaly, kterým směrem bychom se ubírat neměli. Ve Friedmanově logice, pokud bychom ji měli obrátit proti němu, ukazují jen „stávající politickou praxi“. Snížení daní „pro všechny“, jak to například požaduje předseda bavorské vlády Markus Söder, nebo snížení klimatických cílů, jak by si přála automobilová lobby.

Překvapivé tyto požadavky nejsou, protože libovolnou krizi lze využít i k zacementování současného stavu nebo dokonce zvrátit pokrok zpět do minulosti. Podkopávají ovšem důvěru v zodpovědnou politiku zrovna v době, kdy je role státu a především občanské společnosti, pomocníků, pomáhajících struktur tak zřetelná, jako už dlouho ne. A ignorují zjevné spojení mezi krizí, která není žádnou „černou labutí“, ale která byla strukturálně předvídatelná, a systémovými předpoklady.

Na to například poukazuje Maja Göpelová v textu, který navrhuje rozsáhlou pozitivní vizi transformace pro dobu po koroně, „Social Green Deal„. Upozorňuje nejen na to, že jen systém, který stojí na růstu, může být tolik otřesen propadem růstu, nestabilita je tedy vlastně jeho nedílnou součástí. Vidí i souvislost mezi změnou klimatu, ničením přírody a koronou, jak je třeba popsána i v Guardianu: ničení životního prostoru fauny, třeba mýcením obrovských pralesů, vede ke zvýšenému riziku virové nákazy člověka. Důsledkem jsou přibývající pandemie.

Musí tedy dojít k systémové změně uvažování. Krize ukazuje, že je změna nutná, protože prodloužení stávajícího stavu povede v budoucnu pouze k destrukci. Krize také ukazuje, že jsou možné změny, které doposud byly odmítány jako iluzorní. Diskutuje se o do velké míry nepodmíněném základním příjmu, fixace na spořivou a úspornou politiku najednou letí přes palubu, centrální pozice státu uprostřed tzv. tržního hospodářství je najednou zřejmá a dokonce plánovací, daňové a zestátňovací modely se stávají přijatelnými.

A skutečně jsou ideje a alternativy, o kterých abstraktně mluví Friedman (a s jiným politickým a ekonomickým záměrem), už dávno konkrétně přítomny. Plány jiné společnosti jsou tu: jde o jinou formu trhu, které už necílí na růst, jinou formu politiky, participace, zdrženlivosti, energie, konzumu, růstu, společnosti a pospolitosti. Jde o jiný pohled na sebe sama, na podstatu lidské bytosti.

Plán v temných dystopických časech

Např. v USA byl navržen plán „Green Stimulus„, který velmi přesně vyjmenovává, jak by mělo být ohromné množství peněz, které se nyní bude rozdělovat, použito k podpoře hospodářství a společnosti tak, aby to bylo zároveň ekologické a spravedlivé. Hospodářská krize, která bude následovat po zdravotnické krizi, bude pro mnoho zemí a společností existenciální. Je proto bezpodmínečně nutné překonat ideologie jako neoliberalismus a k řešením přistoupit pragmaticky a tak čelit odstředivým silám doby „po-koronové“.

V souhrnu se jedná o celkem konkrétní utopii, plán v temných, dystopických dobách. Současná krize přitom zostřuje pohled na možnosti nového – což neznamená, že budou i využity. Například reakce většiny zemí a vlád na virus byla spíš reakcí ve stávajících myšlenkových vzorcích a často byla regresí. Spadá mezi ně i návrat k národním egoismům, existenciální ohrožení Evropy, ale i spíš mechanická a tupá opatření k zamezení šíření viru: lockdown, který je sice nutný, ale ne v této formě; reakce spíše z 20. století na výzvu z 21. století.

Už srovnání, které je nyní často děláno, působí dichotomicky a špatně: jsou lidské životy důležitější než ekonomika? Kdo říká, že to jsou alternativy? O jakých lidských životech vůbec mluvíme? A o jakém hospodářství? Jde o nepřesnost v diskurzu, která se odráží v nepřesnosti jednání. A jedná se o neúmyslně zničující výpověď mocné pravdy o tomto systému: trh se v mnoha oblastech vyvinul v sílu, která je namířena proti člověku, místo aby mu sloužila a pomáhala.

Jak by mohla vypadat jiná reakce na virus, ukázal například Tchaj-wan, kde rozličnými opatřeními jako je včasné testování, velká výměna dat, bottom-up řešení, tedy široké zapojení civilní společnosti a občanů především prostřednictvím technologií vznikla jiná dynamika, která nevedla jen k precizním řešením, ale i jiná demokratická legitimizace potřebných kroků. Ukázka digitálního myšlení, pohledu společnosti na něco, co lze rozklíčovat a zlepšit pomocí dat, ale ne ve smyslu Silicon Valley, ale ve smyslu občanské společnosti. Technologie, a i to krize ukázala, nejsou jen algoritmy a big data, ale i jiný způsob myšlení a jednání.

Legitimizace současných opatření v Německu oproti tomu bude, jak se zdá, stále těžší. Sice panuje velká míra nezbytné disciplíny a vysoký souhlas s prohlášeními autorit. Ale lockdownu (plošné karanténě) odpovídá velmi decidovaný obraz člověka: nejsme schopni samostatně rozumně jednat. To je předpoklad, který je podstatou těchto opatření. Tato nedůvěra je možná oprávněná, jejím důsledkem ale jsou určité specifické důsledky.

Výsledkem je politický řád, ve kterém je stát nezbytný a silný, aby zaručil bezpečnost. Je to stát, který se projevuje svými autoritami, například policií, stát, který žije odděleně od občanů. V mnohém to je stát minulosti, neaktivní, ne bdělý a otevřený. Můžeme, i v tom tkví šance této krize, vytvořit nový stát, s novým rozložením moci. S novými technologickými možnostmi, větší důvěrou, decentralizací, transparentností, participiální, spravedlivý.

To odkazuje, jak upozornila novinářka Elizabeth Kolbertová, na jeden z původů moderního státu, na organizovanou zdravotní politiku, výsledek zkušeností s pandemií, v tomto případě s morem, který je nezbytným prostředkem k udržení moci a sociální kontroly. Zajištění zdraví se tak stává téměř nutně samoúčelné a spolu s možnostmi „nad vším dohlížejícího kapitalismu“, o kterém mluví ekonomka Shoshana Zuboffová, vzniká možný obraz zdravotně-bezpečnostní-dohledové dystopie, spojený s omezením svobod a další fixací na růst a ničení životního prostředí.

POLITIQ