Není tedy nijak překvapivé, že roušky ovládly i letošní pařížský fashion week. Celá módní událost se odehrála v již dost pandemickém atmosféře, proto nebyly originální pokrývky obličeje k vidění pouze na molech, ale i mezi návštěvníky. Například herečka Gwyneth Paltrow, příhodně známá mimo jiné ze Soderberghova filmu Nákaza (2011), už během cesty do Paříže zveřejnila na Instagramu selfie s respirátorem a výzvou k bezpečnému a odpovědnému chování. Asi nejvýrazněji pronikly roušky do nové kolekce francouzské návrhářky Marine Serre. Přehlídku, na níž se objevily jak praktické ochranné masky, tak pletené kukly nebo rurálně laděné krajkové látky zakrývající celou plochu obličeje, navíc podkresloval postapokalyptický soundtrack s voiceoverem vyprávějícím o možnostech přežití a změně způsobu lidské existence.
I na březnovém fashion weeku v New Yorku byl tento nový krizový doplněk vidět v různých podobách. Například The Blonds zařadili do své glamrockové kolekce hned několik modelů s blyštivými rouškami posetými drahými kameny. Návrháři Blancore zase v rámci přehlídky zahalili ústa jedné z modelek průsvitným éterickým závojem, který svým snovým vzezřením plně souzněl se subtilní estetikou značky. A ochranné masky byly vidět i na dalších významných společenských událostech: Billie Eilish dorazila na letošní předávání cen Grammy v černo-zeleném obleku od Gucciho a stejnobarevné roušce. Designové masky navíc začaly v posledních letech nabízet i luxusní značky jako Fendi nebo přední streetwearové firmy typu Supreme nebo Off-White.
Rouška se však ve světě módy neobjevuje jen v reakci na současnou virovou epidemii, ale často reflektuje i dlouhodobější problém environmentálního znečištění planety. Už zmíněná Marine Serre se například zajímá o životní prostředí dlouhodobě a její dvě předcházející kolekce (podzim/zima 2019, jaro/léto 2020) jsou doslova dystopickými vizemi budoucnosti. Pro obě navíc vznikla ve spolupráci s umělci Rickem Farrinem a Claire Cochran netradiční „sci-fi“ videa, která nesou stejné názvy jako přehlídky a vycházejí z konkrétních ekologických hrozeb: Radiation poukazuje, právě i skrze začlenění respirátorů, na nebezpečí spojené s radioaktivním odpadem a v Marré Noire (v překladu ropná skvrna) se digitální postavy procházejí v přehlídkových šatech mezi potrubím ropovodu nebo mezi planoucími ohni. Různé podoby ochranných roušek přitom zahrnují všechny tři poslední kolekce, některé z nich vytvořené ve spolupráci s francouzským výrobcem filtračních masek proti smogu R-PUR.
Serre své modely sama označuje jako „future-wear“, jelikož vznikají v reakci na budoucí krize, jimž bude lidstvo pravděpodobně teprve čelit. Tento vpád apokalypsy a reflexe společenského rozpadu na módní mola není v poslední době vůbec ojedinělý – můžeme zmínit například nedávno velmi diskutované propagační video značky Balenciaga pro kolekci jaro/léto 2020, které formou falešného televizního zpravodajství, skrze útržkovité slogany typu „Where Is All The Water Going?“ nebo „No More Traffic Jams!“, „informuje“ diváky o negativních dopadech konzumní kultury.
Designové masky nejsou tedy zdaleka jediným příkladem toho, jak módní průmysl čerpá ze současné krize. Zdá se, že dystopická imaginace je stále atraktivnější a pokud, jak kdysi slavně pronesla Coco Chanel, móda skutečně odráží svět, v němž žijeme, jedná se nepochybně o svět potýkající se se stále většími problémy. Vnucuje se však otázka, zda podobná estetizace katastrof může vůbec přinést něco pro jejich potenciální řešení. Již Walter Benjamin píše, že jako lidstvo jsme dospěli do bodu, kdy zakoušíme vlastní „sebezničení jako estetický požitek prvního řádu“. Pokud je však rouška slušivým zábleskem skomírajícího budoucího světa, jak jej známe z filmů Blade Runner či Mad Max, lze ji vůbec vnímat jinak než jako stylový symbol hrozby, který si nasazujeme s povrchním eschatologickým zadostiučiněním?
Zatímco pro Evropu je náhlá záplava roušek tak trochu vstupem do postapokalyptického sci-fi, v řadě východních zemí se dávno staly součástí každodenní reality. Především v Číně a Indii dosáhlo v posledních letech znečištění ovzduší alarmujících hodnot a v koncentrovaných metropolích, jako je Mumbai, Tokio nebo Peking, jsou dnes všemožné způsoby filtrace vzduchu takřka nutností.
Už v roce 2014 byl právě v Pekingu poprvé naměřen rekordní objem emisí a samotná čínská vláda upozornila na nízkou kvalitu vzduchu s doporučením omezit venkovní aktivity na minimum. Chvíli předtím také Světová zdravotnická organizace zveřejnila studii, podle které je více než sedm milionů předčasných úmrtí ročně bezprostředně spojených se znečištěním ovzduší. Na takzvanou „airpokalypsu“ tehdy reagoval i módní průmysl, když na pekingském fashion weeku představil návrhář Yin Peng řadu prakticky orientovaných respirátorů, s nimiž může člověk sportovat i ve smogem zamořeném prostředí. Další návrhářka čínského původu, Masha Ma, zase v návaznosti na diskuse o znečištění oblékla ve spolupráci se značkou Swarovski modelky do elegantních masek inspirovaných přírodními motivy průsvitných okvětních lístků či mořských perel.
Ačkoli upozorňovat na nedýchatelný vzduch a další environmentální problémy je nepochybně správné, v případě módního průmyslu, který tvoří až 10 % celkové uhlíkové stopy, se může lehce změnit v pokrytectví. Stejně jako ekologická „uvědomělost“ velkých módních domů reálně příliš nepomáhá zmírnit celkové environmentální dopady průmyslu, jsou i roušky na přehlídkových molech spíše vyprázdněnou estetizací. Marine Serre tak sice usiluje o udržitelnost své značky, ale její masky pohybující se v řádech několika set eur nám v současné situaci urgentního nedostatku příliš nepomohou. Podobně je dobré si uvědomit, že Balenciaga zná možná sama nejlépe odpověď na otázku „kam mizí všechna voda“ – je totiž součástí průmyslu, který jí spotřebuje (po zemědělství) hned druhé největší množství na světě.
Luxusní ochranné masky tento rozpor dokonale odrážejí, když svou identitu často staví právě na jisté atraktivitě „doomsday“ atmosféry, která v dnešní (populární) kultuře tak silně rezonuje. Většina důvodů, kvůli nimž se rouška stala tak „žádoucí“, přitom bezprostředně souvisí právě s globálním oteplováním a klimatickou krizí, k níž extrémně přispívá i přílišná cirkulace zboží a nadměrná spotřeba vody. Módní značky v tomto smyslu profitují na estetizaci ničivých výjevů, k nimž samy přispívají.
Právě nedostatek vody a globálně se zvyšující teploty patří mezi hlavní příčiny extrémního nárůstu počtu lesních požárů. Ten je patrný už několik let, ale do centra zájmu médií se výrazněji dostal teprve loni prostřednictvím ohromných ploch hořících na Sibiři, v Austrálii, a dokonce i v amazonském pralese. Teoretik T. J. Demos proto nedávno nazval současnou dobu „pyrocénem“. Jedná se o akutnější variaci termínu antropocén (tedy doby definované zásadním vlivem člověka na geologické procesy země), která zdůrazňuje souvislost znečišťování ovzduší a vysychání planety s narůstající hrozbou požárů. Plameny, které zachvátily Kalifornii nebo Austrálii, neproměnily jen krajinu ve spáleniště, ale znečistily ovzduší v širokém okolí daleko za hranici dýchatelnosti.
Mnoho lokálních značek proto začalo vyvíjet vlastní typy respirátorů, které by byly schopné odolávat zvýšeným hodnotám znečištění ovzduší a zároveň překračovaly estetické standardy jednorázových bílých masek. Australská společnost AusAir nebo kalifornská firma Vogmask vytvářejí funkční respirátory s přístupným „urban“ designem, od jednobarevných minimalistických variant po vzory inspirované glitch artem. Původně novozélandská značka Ao Air (dříve O2O2) naopak pracuje s extravagantní futuristickou estetikou – její průhledné masky připomínají spíše dýchací přístroje či vzduchové bubliny, které se až příliš dobře hodily do dystopické atmosféry australského hlavního města Sydney v době, kdy jej v důsledku požárů zahalila rudá obloha a všudypřítomné částečky popela.
Rouška je tak módním doplňkem pro dobu katastrof spjatých s riziky globálně propojené společnosti, ať už jde o šíření virové infekce, nebo o děsivé dopady zhoršující se environmentální krize. Zdá se, že dýchat je čím dál nebezpečnější a s spolu s tím se roušky stávají všudypřítomnými a nedostatkovými zároveň. Hrozba, již ochranná maska symbolizuje, může mít celou řadu podob, shodně však ukazuje na nepoměr ve finanční i logistické dostupnosti. T. J. Demos upozorňuje, že před ohněm ve skutečnosti nejsme všichni chráněni stejně, a podobně je i rouška žádaným artiklem, na němž dnes můžeme vidět, kdo (ne)bude vystaven nebezpečí.
Umělec Jonas Staal napsal v nedávném textu pro magazín e-flux, že koronavirová pandemie je do jisté míry „užitečná“, protože odhaluje doposud úspěšně skrývané problémy, a zviditelňuje tak slabá místa fungování naší společnosti. Jestliže je tedy rouška předmětem, v němž se zhmotňuje zásadní nerovnost ve zranitelnosti různých segmentů populace v krizových situacích, můžeme se možná pokusit ji začít vnímat nejen jako symbol hrozby, ale, v duchu Staalova komentáře, zároveň jako příležitost.
Právě u nás v České republice epidemie ukázala, že na pomoc státu se nemohou spolehnout nejen řadoví občané, ale dokonce ani lékařky, záchranáři nebo policistky. Tento zásadní nedostatek ochranných pomůcek zapříčiněný selháním oficiálních infrastruktur však probudil možná až nečekanou ochotu a schopnost vytvářet alternativní struktury jejich výroby a distribuce. Do šití roušek pro své okolí se pustila celá řada lidí. Mnoho českých designérek a designérů přerušilo vlastní aktivity a zaměřilo se právě na výrobu bavlněných ústenek pro své okolí i širší veřejnost. Módní návrhářky Anna Vácová, Bára Procházková, Dominika Kozáková, Mia Jadrná, Michaela Čapková nebo kolektiv Overall Office, oděvní ateliéry pražské UMPRUM či značky Leeda Store a Odivi a mnozí další využili svoje schopnosti k akutní pomoci se zásobením nemocnic, sociálních služeb, pečovatelských domů či bezpečnostních složek. Řada z nich navíc vytvořila jednoduché návody pro ostatní a například Lenka Vacková z prodejny Textile Mountain poskytla zdarma látky ze stoprocentní bavlny, která je pro výrobu roušek optimální. Na mnoha místech v Čechách navíc vyrostly tzv. „rouškovníky“ – stromy nebo kůly ověšené doma vyrobenými ústenkami k volnému rozebrání.
Obětavost v napravování chyb samozřejmě nemůže a nemá nahradit dlouhodobě udržitelná systémová řešení, ukazuje však, že rouška možná nemusí být jen ryze negativním symbolem evokujícím krizi, strach a odcizení. Pozitivně je ostatně vnímána i v Asii, kde je její nošení považováno za slušnost, gesto ohleduplnosti, péče o komunitu a občanskou uvědomělost. Maska zde neslouží jen k oddělení sebe od světa, ale ukazuje naopak zájem o ostatní a respekt k jejich možné zranitelnosti. Podobnými významy ji ostatně naplnily i protesty v Hongkongu, kde kolektivní zakrytí obličeje brání identifikaci jednotlivých protestujících, a zvyšuje tak jejich vzájemnou sounáležitost.
Ačkoli tedy rouška původně slouží k zakrytí tváře, zdá se, že v mnoha ohledech naopak disponuje nebývalou schopností odhalovat – nepřipravenost institucí, pokrytectví politického populismu nebo účelový „greenwashing“ vysoké módy, ale zároveň i nové možnosti kolektivní spolupráce, lokální soudržnosti a vzájemné péče. A pokud se pokusíme vzít tato odhalení jako příležitost, nemusí ani svět módy skrze roušku pouze zrcadlit rozklad současné společnosti, ale snad se i aktivně podílet na jejím spojování.
Noemi Purkrábková a Jiří Sirůček, studenti FF UK a členové umělecko-teoretického audiovizuálního kolektivu BCAAsystem
(Společně se zabývají především vztahem současných technologií, umění a ekologie.)
Žádné komentáře:
Okomentovat