V rodném listě nemáme napsáno, že život bude snadný...

O svých pacientech říkáte, že jsou vašimi „dětmi“. Taková blízkost je v terapeutickém vztahu neobvyklá, nezatěžuje vás to?

Považuji je za své učitele. Díky nim každý den vidím, co v životě dělat i nedělat. Nepracuji s nimi jen s přihlédnutím k jejich aktuálnímu rozpoložení, ale i s myšlenkou na to, kam by se mohli dostat, kdyby znovu našli sílu naplno žít. Myslím, že s takovým cílem je terapeutická práce účinnější. Základem všeho je samozřejmě vzájemná důvěra. A neslibovat lidem věci, které není možné splnit – neumím nikoho udělat šťastným. Ale když se mi podaří být svému pacientovi dobrým rodičem, může být dobrým rodičem sám sobě. A pak i svým dětem.

Před pár lety jste řekla, že nikdy neodejdete do důchodu. Platí to pořád?

Samozřejmě. Já na důchod nevěřím. Když přestanete používat mozek, ztratíte nad ním vládu. A já chci mít své duševní kapacity pod kontrolou.

K vaší knize: psát ji a tím znovu prožít příběh, jako je ten váš, muselo být nesmírně náročné. Jak dlouho jste na knize pracovala?

Celý život mi trvalo, než jsem vůbec pocítila touhu po psaní a našla v sobě ochotu otevřeně čelit utrpení, které jsem zažila. Ale považuji to za skvělé rozhodnutí, protože díky tomu dnes můžu lidem nabídnout cestu, jak změnit vlastní život. Ukázat jim, že nemusejí žít uzavření ve své minulosti, že mají možnost žít svobodně. To nejlepší, co můžete v některých situacích udělat, je zvolit si bolest. Kdybyste o sobě psala knihu vy, zaručeně jí taky trochu prožijete. Ale když to uděláte, nakonec si prospějete. 

Vaše paměti mají 350 stran. Po dvou třetinách může čtenáře začít napadat, že už přece musí přijít chvíle, kdy největší těžkosti pominou a váš život se trochu uklidní. Přežila jste dva lágry, pochod smrti, boj o život čerstvě narozené dcery,

komunistický puč, urychlený odchod do exilu… Ale úleva ne a ne přijít. Krajní vypětí je z příběhu cítit ještě ve chvíli, kdy coby americká občanka bojujete o prestižní terapeutickou licenci. Tehdy vám bylo padesát. Oddechla jste si, když jste konečně zahájila svou terapeutickou kariéru?

Ne. Když se podíváte na svůj rodný list, všimnete si, že v něm není napsáno, že život je jednoduchý. Naopak. 

Mám za to, že vynaložená námaha mě zlepšila. Udělala ze mě lepší posluchačku. Dnes díky ní umím naslouchat lidem svým třetím uchem.

Jak to děláte?

Místo psaní poznámek se je snažím silně vnímat a pamatovat si, co mi říkají. A s tím, co mi během sezení povědí, pracuji ještě hlouběji, když odejdou. Během sezení dbám na oční kontakt. Skutečně platí, že většina toho, co říkáme, probíhá beze slov. Když si všimnu, že sebou pacient šije, odvrací oči, je mi jasné, že už se mnou není. Ale když jste se ptala na odchod do důchodu – doufám, že se dožiju věku, kdy nás opustil Kirk Douglas. Jemu bylo 103. Ne, žertuji, mně je 92 let, takže bude dobré, když se dožiju 95. Ale když říkám, že je mi 92, myslím tím, že jsem už 92 let mladá.

Tanec doporučuji párům, se kterými pracuji, aby se spolu naučily komunikovat. V Americe je zvykem rozvádět se při náznaku prvních potíží. Manželé to spolu chtějí mít jednoduché. Jejich děti očekávají, že jejich život bude jednoduchý. Lidé si neudělají čas, aby přišli na to, jak být svým dětem láskyplnými a pečujícími rodiči. Proto je mým životním tématem schopnost přistoupit k sobě samému s laskavostí a láskou. Ptám se lidí: máte se rádi? A pokud ne, jak chcete mít rádi někoho jiného? Máte k sobě samému úctu? To musíte – nikdy v životě už na světě nebude žít stejný člověk jako já nebo vy! Ta myšlenka se mi zdá hrozně vzrušující.

S ohledem na vaše životní zkušenosti je fascinující, že jste se rozhodla lidi učit lásce, a ne varovat je před tím, čeho je lidstvo schopné. Bylo to racionální rozhodnutí?

Je to spíš mým nastavením. Lidé o mně občas říkají, že jsem ženským protějškem vídeňského neurologa a psychiatra Viktora Frankla, který také přežil Auschwitz. Dodnes si vzpomínám, jak mi při našem prvním setkání vyprávěl, že když ho v koncentráku bili a týrali, zavřel oči a představoval si, jak má v jednom z věhlasných vídeňských sálů psychiatrickou přednášku. Já se v lágru ocitla v šestnácti, když jsem byla hrozně zamilovaná. Pamatuji se, že jsem před Josefem Mengelem taky zavírala oči a představovala si, jak tančím part z Romea a Julie a vznáším se přitom na scéně budapešťské opery. Já i Frankl jsme v nejhorších životních situacích instinktivně volili podobný přístup. Lidské utrpení je přitom univerzální a nezáleží na tom, jaký je jeho původ. Během let se v mé terapeutické praxi objevili lidé, kteří zažili znásilnění nebo přepadení. Když jistili, že jsem byla v Auschwitzu, měli pocit, že jejich bolest vedle té mojí nic neznamená. Nechtěli mi o něm vyprávět. Vysvětlila jsem jim, že já na rozdíl od nich aspoň věděla, kdo byl můj nepřítel. Oni byli ve svém zážitku často uvězněni víc než já, protože svého nepřítele nikdy neviděli. Mně v lágru denně připomínali, že se odtamtud nikdy nedostanu živá. Brali mi krev a posílali ji německým vojákům. Vždycky mě u toho aspoň napadlo: s touhle krví válku fakt nevyhrajete!

Vůle k životu, o které mluvíte, je nejspíš darem, který nemá každý. Vy jste kolem sebe vždycky dokázala najít něco, čím jste se dokázala potěšit. Může v sobě člověk takovou sílu pěstovat vědomě?

Náš mozek a limbický systém je nastavený tak, že z našich myšlenek vyvěrají naše emoce, nikoliv naopak. Je třeba nezapomínat na dvě věci: za prvé přemýšlet o myšlení. Za druhé musíte být pozorná k tomu, čemu věnujete pozornost. Zaměřováním se na špatné věci v sobě posilujeme reakce, kterých bychom se paradoxně nejradši zbavili. Lidé dokáží přijít s neuvěřitelně negativními proroctvími, která se pak naplní. Používají slova jako „nikdy“ nebo „vždycky“, mají absolutní jistotu ve věcech, o nichž nemohou mít ponětí, jak dopadnou. Své pacienty učím, aby místo „vždycky“ říkali „doteď“. Místo „nikdy“ říkali „v minulosti“. Postupně člověk uvědomí, že svou minulost nezmění, ale to, co bude, změnit může. Je také dobré být realista, ne idealista. Když idealista v životě nedostane, po čem prahne, může se z něj stát cynická a sarkastická osoba. 

Musím se zeptat ještě jednou: jak to, že po tom všem, co jste viděla, lidi před lidmi nevarujete?

Ale já to dělám. Láska bez nenávisti neexistuje, ani život bez smrti. Hitler dřímá v každém z nás. Když se Hitler narodil, musel to být rozkošný chlapeček. Pak ho ale naučili nenávidět. Nedá se vyloučit, že kdybych se ve stejné době narodila třeba ve Stuttgartu, vyrostla by ze mě sladká a veselá nacistická holčička. Jenže já se narodila jinde a celý život jsem usilovala o to, abych jako přeživší holocaustu byla člověkem, který je užitečný druhým. To je síla, ke které má cenu se upínat. V lágru jsem viděla, jak někteří lidé doufali, že je na Vánoce osvobodí, a protože se to nestalo, druhý den zemřeli. Člověk by měl mít schopnost přestat si klást otázku „proč já?“, ale spíš „co teď“? Když dokážete žít v přítomném okamžiku, i v sebestrašnější situaci se naučíte najít něco dobrého. Na to jsem přišla v Auschwitzu. Měla jsem na výběr: buď dopustím, aby mnou okolnosti smýkaly, anebo se s nimi zkusím vypořádat tak, jak přicházejí. Pokud se lidé rozhodnou zůstat ve svém životě oběťmi, vždycky najdou někoho, kdo je zotročuje.

Proč si podle vás lidé volí roli oběti?

Když obviňujeme druhé, znamená to, že jsme se rozhodli zůstat dětmi. Je přitom rozdíl vybrat si „dětinskost“ - a zachovat si kvalitu, která se dá nazvat „dětskostí“. I Ježíš říkal, že maličcí přijdou do nebe. Mimochodem, myslím, že z „dětského“ nastavení mysli vychází dobrý sex. Člověk je hravý, zvídavý. Když se v manželství udělá ze sexu povinnost, nefunguje to.

Učím partnery, aby se vzájemně nevyslýchali a neudíleli si zbytečné rady. Od výslechů a rad je tu jiný vztah: dětí a rodičů. A nikdo nechce jít do postele s děckem nebo s vlastním rodičem, že? Tohle je mimochodem důvod, proč jsem se kdysi rozvedla se svým manželem Bélou. Když jsme se po válce brali poprvé, byla jsem šíleně osamělé, zraněné a hladové dítě. V Americe jsme se pak načas rozešli, potřebovala jsem zjistit, jestli bez něj obstojím, jaká jsem a co dokážu. Když jsem si ho brala podruhé, byla jsem už dospělou ženou, která vstupuje do vztahu s dospělým mužem. Jinak mě napadá, že začátky roku jsou dobré k tomu, aby si spolu partneři na chvíli sedli a učili se spolu znovu jednat. Jako kdyby se předtím neznali, anebo si viděli poprvé. Když si stejný bere stejnou, život je nuda. Ale když si vezmete někoho, s kým nemusíte soutěžit, s kým se dá spolupracovat, má to hluboký smysl. Spolupráce byla nenahraditelná i v Auschwitzu. Nakonec to jediné, co máme, je vztah k druhému člověku.

Jste opravdu pilná.

Láska není to, co člověk cítí, ale to, co dělá.

Jste šťastná?

Myslím, že „štěstí“ je na mě moc obecné slovo. Lidé o něm pořád mluví, zkoumají ho, ale mě by zajímalo, kdo může být doopravdy šťastný na světě, kde lidé hladoví, děti jsou oddělovány od rodičů a celé země právě v těchto dnech trápí koronavirus. Myslím, že ke mně se slovo „šťastná“ moc nehodí. Ráda bych svůj život zasvětila jinému cíli: aspoň o trochu zlepšit svět, ve kterém žiju. Snažím se, aby lidé kolem mě o kousíček posouvali hranice toho, co si myslí, že zvládnou. Abyste vy mohla být tím, kým jste, a já mohla být sama sebou. 

Edith Eger

(Dnes je jí 92 let a jako klinická psycholožka se řadí ke světové špičce v práci s válečnými veterány trpícími posttraumatickou stresovou poruchou. Její paměti Máme na vybranou (česky Práh, 2019) se před dvěma roky staly bestsellerem. Na podzim letošního roku na něj naváže knihou Dar (The Gift), v níž své poznatky rozšíří o doporučení z klinické praxe. Starost o ostatní a jejich chuť do života Edith Eger dodnes podle vlastních slov naplňuje ze všeho nejvíc.)