intimita

V různých fázích života máme různé potřeby. Mění se i jejich intenzita. Některé jsou uspokojovány tak nějak přirozeně, mimochodem, nebo si o jejich nasycení dovedeme snadno říct. Asi málokdo se stydí za to, že má hlad nebo je mu zima. Hodně z nás už dokáže říct, kdy potřebuje obejmout a kdy naopak zůstat zase o samotě.

Čím blíž si s druhými ale jsme, tím obtížnější může být některá přání vyslovit. Se vztahem se totiž mění i hloubka našich tužeb. Na prvním rande většinou toužíme po lichotkách a příslibu dalších dní. Po roce vztahu by to však bylo málo. Po dvou už očekáváme a potřebujeme oporu, jistotu, vazbu, důvěru.

Čím jsou naše vztahy hlubší, zvyšuje se šance, že dostaneme, co potřebujeme. Naše potřeby pak ale zasahují i hlouběji do naší osobnosti. Dotýkají se citlivějších míst uvnitř nás. Od kolegy nám stačí poplácání po rameni, když zvládneme práci ve vražedně krátkém termínu. Ale od partnera už chceme větší angažovanost a emoční zapojení. Pohlazení od něj totiž bude mít silnější náboj než od kolegy.

S intimitou však přímo úměrně roste i riziko zranění, protože abychom si byli blíž, musíme se otevřít. (Kolega na rozdíl od partnera neví, že jsme x nocí nespali a střídavě brečeli a rozbíjeli věci, jen abychom zvládli práci v termínu.) Otevřít se ale znamená čelit vlastnímu strachu a studu, který je zakořeněn hlouběji, než si dovedeme představit. Jak už jsem zmínila, povrchová zranění nějak ustojíme. Ta, která nám (často jen domněle) hrozí v blízkém vztahu, ale můžou být pro naše nitro doslova devastační.

V izolaci od druhých je riziko emočního zranění prakticky nulové. Stejně tak i pravděpodobnost nasycení našich potřeb.

Vykročíme-li z ní, můžeme objevit radost z drobných rituálů, jako je například ranní káva a „small talk“ s kolegy nebo tři věty o počasí se sousedem, kterého pravidelně potkáváte při venčení psa. V těchto situacích není třeba se příliš duševně odhalovat a můžeme získat drobná pohlazení ve formě pozornosti, úsměvu či souhlasného přitakání. Pro život je to však málo.

A tak můžeme jít dál a vyhledávat zábavu s kolegy či známými. Návštěva kina, rozhovory o hudbě, posezení u piva. Při těchto aktivitách můžeme už načerpat zajímavé množství pohlazení. Třeba pochvalné poplácání po zádech může znamenat hodně. Sdílíme svůj vkus, názor, a dokonce už i některé potřeby (chci jít na pizzu, dám si pivo, tenhle film chci vidět, práce mě štve, kolega je zmetek), za které můžeme sklidit uznání či souhlas. Stále máme dost prostoru pro manévrování a není třeba se příliš odhalovat. Nesouhlas nebo kritiku uneseme, případně nepohodlného jedince vyměníme a ztrátu oželíme. Zas tak blízcí si totiž nejsme.

Časem se odvážíme ještě dál. Jdeme do aktivit, které vyžadují naši větší otevřenost. Vyrazíme na výlet, pracujeme na společném projektu, mluvíme o některých svých obavách a přáních. Na této úrovni už druhé považujeme často za přátele a zde také navazujeme partnerské vztahy. Riziko zranění už je poměrně veliké. Hádky, nedorozumění, nenaplněná očekávání bolí. To nejzranitelnější a nejtemnější máme ale stále hluboko ukryté. Potenciál pohlazení je zde dost vysoký a rizika ještě snesitelná. 

Iveta Hrotková