stručná historie samoty

Takže, stručná historie samoty:

Začněme zemědělskou revolucí. Lidé se stáhli ze světa, který se stal „přírodou“, aby se uzavřeli v obydlích prohlášených za „civilizaci“. Zatímco lovci žili uvnitř světa a museli být napojeni na jeho dynamiku, zemědělci se okolní prostředí snažili ovládnout. Křesťané přírodu definitivně zbavili posvátné blízkosti, když Boha transcendovali na nebesa, aby se pak dva tisíce let divili, že je neslyší. Později Descartes oddělil tělo a duši, takže člověk osiřel uvnitř odcizeného masa, orgánů a kostí. Moderní individualita dosáhla vrcholné fáze v politice identit, kdy se každý může svobodně uzavřít do jedinečné (a tedy nesdělitelné) totožnosti: zde halasí „bílý heterosexuální konzervativec“, tamhle osnuje názory „racionální nebinární vegan“, zatímco to opodál sleduje „středově liberální asexuální křesťan“. Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

Zatímco ve starých rituálech se luna vtělovala do lidského těla (ženám stačilo dotknout se vlastního lůna, jehož nitro je tvarované jako půlměsíc), dnes potřebujeme kosmické lodě, aby překonaly mlčící a černou propast vesmíru a vynesly vzhůru člověka, který položí na povrch Měsíce alespoň tlustou podrážku. A v přírodě – té cizí a neznámé krajině – se kumuluje vzduch do tvaru vyhynulých zvířat a rostlin. Samota je tlak všech nepřítomných bytostí…

Lukáš Senft