pátek 28. srpna 2020

brána pekel alkoholu

Po letech závislosti na alkoholu a prášcích na spaní žije normální život.

Není nadšený, když se mluví o tom, co má za sebou: „Myslíte, že to lidi ještě zajímá?“ Jsem přesvědčená, že ano. Mám spoustu známých, kteří taky berou hromady prášků na uklidnění a večer co večer si otevírají láhev vína. I mě to zajímá. Někdy sama přemýšlím, kolik pití je ještě v normě, kolik už ne.

Víte, jak se vám to stalo? Plíživě, nebo přišlo něco, co vás srazilo?
Nenápadně. Osobní a pracovní vypětí se vršilo a já ho zapíjel a ignoroval tak dlouho, až si vybralo svou daň. V průběhu léčby jsem potkal spoustu lidí z různých společenských vrstev. Od manažerů, lékařů přes manuálně pracující dělníky až po bezdomovce. Za každou závislostí se skrývá osobní příběh. Často velmi bolestný. Pak vyústí v nemoc, která postihuje kohokoli. I když někdo je podle všech kritérií celoživotně regulérní alkoholik, a přesto se nikdy neposune do fáze, kdy začne ohrožovat sebe nebo své okolí. Neudělá nikdy nějakou blbost. Nechová se asociálně.

Když zjistíte, že vám k životu stačí tepláky, lžíce a postel, začnete svět vidět jinak. 

Nemám pracovat do roztrhání. Nemám si toho brát hodně.
Není lepší makat do úmoru, aby člověk neměl čas na nebezpečné myšlenky?
Naopak. Velké pracovní vypětí by mě mohlo vrátit. Vše se vším souvisí. Je třeba v životě najít rovnováhu, aby člověk mohl normálně fungovat. Rovnováha je nejlepší recept. 

Mám pocit, že mám kolem sebe v poslední době čím dál víc lidí, kteří se hroutí pod tíhou stresu, pijí, polykají prášky na kde co. To přece generace našich rodičů neznala...
Ale znala. Kdybyste věděla, kolik osobností prošlo Apolinářem.
Takže to bylo stejné, jen se o tom teď mnohem víc veřejně mluví, a nebyl bulvár. Ale je pravda, že lidé čím dál častěji hledají únik z reality a přitom se ztrácejí. Nejsou schopni uchopit sami sebe a zasadit se do toho puzzle života, jehož plocha se neustále zvětšuje a jehož obrazce jsou čím dál složitější.

Ale žijeme přece v době, ve které nejsou důvody se hroutit.
Nevím, kde se pohybujete, ale znám spoustu lidí, kteří si vyskakovat nemůžou. Například jsou rádi, když dostanou oblečení po našich dětech, protože si prostě nemůžou dovolit pořád kupovat nové věci. Jsou rádi, že mají na uživení a na nájem.

Myslela jsem to tak, že lidi, kteří prožili komunismus a válku, často říkají, že my teď roupama nevíme co by a kolabujeme z maličkostí.
Jistě, když to bereme ve střednědobém horizontu, máme se relativně dobře. Ale každá doba přináší jiné výzvy a ty se dají hodnotit až s odstupem. Hodně lidí žije pod tlakem. Ale každý má možnost volby.

Co to je zkreslená představa o léčbě? Co jste si představoval vy?
Šel jsem tam na začátku s představou, že přece žádný problém nemám. Že si to myslí jen moje okolí, které mě nutilo, abych s tím něco dělal. Naivně jsem si myslel, že pití nějak zmírním a budu mít nad ním kontrolu.

Jaký pak byl stav?
K.O. Nevíte, kolik je hodin, jaký je den.

A všechno to začalo příjemným popíjením vína?
Rád jsem chodil na plzínku. Víno jsem pil taky rád. Žena mi vyčítala, že ho piju jako pivo, že mám splávek. No a pak už ten účinek nestačil, tak přišla na řadu stopečka meruňkovice, hruškovice, slivovička. Pak zjistíte, že už i to je málo, že potřebujete víc.
Jednoduše se upíjíte k smrti. Naprosté zoufalství.

Hodně záleží na tom, co vás obklopuje. Nejhorší je, když je člověk sám. Na léčení nám sice říkali, že všechno děláme kvůli sobě, ne kvůli manželkám, dětem, rodičům. Že nemáme hledat vnější motivaci, protože jedinou motivací jsme my sami. Ale dělejte to, když nemáte pro koho, pro co. 







herec Martin Preiss



Žádné komentáře:

Okomentovat

Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc. Tudíž je dost ...