DNA

DNA není v lidské moči mnoho, ledaže by měl daný člověk zánět močové trubice. Ovšem zkoumaná DNA vlastně ani není přímo v moči, nýbrž v buňkách, které se uvolňují ze sliznice močové trubice a které DNA obsahují. Stejně tak třeba u slin není naprostá většina DNA ve skutečnosti ze slin, ale z buněk, jež se uvolnily ze sliznic tváře nebo dásní. A také bílých krvinek, takže člověk, který má paradentózu, bude mít obsah buněk pro testování mnohem vyšší. 

Naše DNA ulpívá úplně na všem, čeho se dotkneme. A je to velmi zajímavé. Někteří lidé jsou totiž lepší „trousiči“, protože se jim rychleji obnovuje pokožka, což znamená, že uvolňují z jejího povrchu více zrohovatělých buněk, které ulpívají na předmětech. A když má někdo vyloženě třeba dermatitidu nebo lupenku, mohou vznikat i kuriózní forenzní omyly, kdy se epitely tohoto člověka mohou dostat i na místo, kde sám nikdy nebyl. Klidně i na místo činu, protože kožní epitely zůstaly třeba na nějakých bankovkách. A pak jsou slabí „trousiči“, a tam hraje roli, jak dlouho a jak intenzivně daný předmět používají. 

Jak dlouho vydrží biologický materiál, aby z něho mohl genetik něco vyčíst?

Záleží na podmínkách. Stopy, které vznikají samovolně, jako jsou například kožní epitely nebo sliny, prostě to, co člověk trousí neustále kolem sebe, mohou teoreticky vydržet desítky let. Pokud tedy nejsou v nevhodných podmínkách, kdy je mohou zlikvidovat bakterie.

Kdyby bylo možné zobrazit, kde všude v zemi jsou uložené lidské ostatky, svítila by celá planeta. Jednak jako důsledek tisíců let zločinů, ale samozřejmě nejvíce v podobě dávno zapomenutých hrobů. Těl je všude spousta.

forenzní genetička Halina Šimková