Ani pro elity, ani pro lid

Podle posledního Digital News Report britského Reuters Institutu věří zpravodajství jen třiatřicet procent české populace. I když pokles důvěry v média je globální fenomén, Češi věří médiím podprůměrně v porovnání s ostatními zeměmi ze zmíněné studie. Je tomu tak nejen kvůli polarizaci společnosti a obecné nedůvěře v instituce, ale i kvůli koncentraci vlastnictví a politickým útokům na média, jež u nás mají dlouhou tradici.

Rituální zaklínání bulváru novináři je jedna věc, ale pokud „lidovou“ televizi považují Češi za cizorodou, až kulturně nepřátelskou, je to pro ni smrtící.

Divácký neúspěch nelze odvozovat pouze z faktu, že se CNN Prima News ještě nestihla dotáhnout na kvalitu České televize. Spíše hraje zásadní roli sama značka CNN a celkově cizorodý styl, který sotva může přilákat někoho, kdo se cítí být globalizovanými elitami přehlížen, či dokonce vykořisťován.

Spojení Primy se CNN českou komerční televizi odcizilo jádru vlastních diváků, ale nepomohlo přilákat liberální elity, jež by na respektovanou značku mohly slyšet. Pro ně je totiž Prima příliš bulvární.

Málo se připomíná, že když v roce 1980 podnikatel Ted Turner CNN založil, šlo o jeden z projevů nastupující vlny komercionalizace žurnalistiky. Spolu s MTV se stala symbolem americké popkultury 80. a 90. let a důležitou složkou kulturního exportu a posilování dominance amerických médií v mezinárodním prostředí.

Spektakulární program symbolizoval hospodářskou a kulturní převahu USA ve finální fázi studené války. Pro obyvatele východního bloku představoval svůdnost západního životního stylu, svobodnějšího, pestrobarevnějšího a modernějšího.

Popsané sentimenty nevyprchaly a ač CNN mimo profesionální novináře u nás dnes snad téměř nikdo nesleduje, značka pořád v liberální mytologii působí vzrušení stejně, jako Beavis and Butt-Head, Rocky Balboa nebo smrt Kurta Cobaina; pro novináře pak třeba i mnohem starší aféra Watergate. Takové romantické pocity byly dříve pochopitelné, dnes ale už jsou jen vyčpělou nostalgií po časech, které nám nebylo dáno prožít — a je otázka, nakolik je sdílí i část společnosti, jež s liberálními elitami nesedí u hostiny globalizace a spíše se proti západním ikonám obrací.

Nástup čtyřiadvacetihodinového zpravodajství proměnil tvář žurnalistiky. Od osmdesátých let se tak zvaný „CNN efekt“ stal synonymem vlivu médií, které nutí rozhodovat politické činitele velmi rychle a v zájmu svého mediálního obrazu. Namísto analýzy, reflexe a důsledné diskuze se i kvůli CNN stala v posledních desetiletích politika přehlídkou rychlých reakcí a populistických postojů tváří v tvář médii rozdmychávaným krizím.

Mezi ně bezesporu patří i současná globální pandemie. Zvláště v prvních měsících ji média celosvětově traktovala téměř jako konec světa — až se lidé unavili natolik, že se dnes scházejí na náměstích světových metropolí, strhávají si roušky a demonstrují proti v zásadě racionálním protiepidemickým opatřením.

Sotva lze dnes soutěžit s ČT24 ve stand-upech v reálném čase či v rychlosti získávání informací a vyjádření. Česká televize má kulturní a sociální kapitál, jehož nemůže dosáhnout ani TV Nova.

Zkušenosti redaktorů, vazby a přátelství, která za léta navázali, stejně jako bohatá síť spolupracovníků a různých kontaktů zprostředkovávajících prioritní přístup k událostem, umožňují České televizi být nejrychlejší a nejpřesnější. Těžko si představit, že by někdo mohl v nejbližších letech její dominanci v kontinuálním vysílání nějak zásadně narušit — a ani největší konkurent, TV Nova o to neusiluje.

Prima vsadila na značku a ekonomický kapitál. Oboje jí umožnilo do začátku draftovat několik zajímavých novinářských osobností, z nichž některé ale stanice hodila přes palubu, když bylo jasné, že se potápí.

Rozhodnutí je třeba číst tak, že vedení Primy na diváky ČT24 či kosmopolitního diváka už ani nehodlá útočit. Tím se však odsuzuje k naprosté bezvýznamnosti.

Mimo liberální elity nemá značka CNN význam a je otázka, nakolik se bude při sestavování programu stanice hodit přístup do globálního archivu televizní sítě. Nepokoje v USA či demonstrace v Bělorusku jsou příliš vzdálené těm, kteří by v televizi raději viděli odraz svého života na sociální periferii. Otázkou rovněž je, zda má smysl budovat „lidové“ kontinuální televizní zpravodajství, když sledování takového programu je spíše součástí životního stylu kosmopolitních tříd.

České televizi by totiž konkurence prospěla. Mohla by jí být „lidová“ televize, jež by přinášela kvalitní a angažované zpravodajství a publicistiku, srozumitelné těm, kteří dnes sledují Novu nebo Primu, promlouvala o jejich světě a problémech jejich jazykem.

Potřebujeme to navzdory hlasům z novinářské obce, že jde o nepřípustnou bulvarizaci médií. Novinařina nemá být elitářská či od společnosti odtržená. Vyváženost nesmí být omluvou za nedostatek sociální přesvědčivosti. Kdo bude dávat hlas bezhlasým? 

Jan Motal