Dlužní úpis – ony slavné hliněné tabulky ze starobylé Mezopotámie – se začal jako platidlo používat někdy kolem roku 3500 př. n. l. (tedy skoro tři tisíce let před vynálezem mincí). Majitel tabulky s dlužním úpisem (například za pronájem půdy) měl nárok nejen na onu půdu, ale mohl žádat i její ekvivalent v podobě stříbra, dobytka nebo pytlů obilí. Tabulky kolovaly z ruky do ruky a fungovaly jako oběživo, ovšem za dvou předpokladů: že věřitelé a dlužníci jsou důvěryhodní a že dluhy nebudou splaceny – splacením původního dluhu totiž byla tabulka zničena. Jinými slovy, dluh byl motorem ekonomiky už dávno před vznikem peněz. A lidé také důvěrně znali problém, jímž byl bludný kruh zadlužení.
Dlužníci měli často těžký život a občas propadli takovému zoufalství, že se organizovali do nebezpečných hord. Rolníci, kteří kvůli neúrodě nedokázali vrátit dluh za osivo nebo pronájem půdy, jej spláceli svým dobytkem, pak svými dětmi („jedna z tvých tří dcer jako záruka za půjčku sto padesáti pytlů zrní“, jak se píše v jedné tabulce), jež se stávaly otroky věřitele, v otroctví posléze mnohdy končily i celé rodiny. Hrozba takového osudu vyháněla tyto ubožáky z měst do stepí, kde se spojili s divokými hordami nomádů, dobývali pak města a plenili je. Násilí se šířilo jako požár a ohrožovalo celou říši.
Jedním z prvních vládců, který pochopil, že rozumnější a levnější než bojovat s hordami je osvobodit dlužníky, byl sumerský král En-metena. Někdy kolem roku 2400 před n. l. vydal první edikt rušící dluhy. Použil k tomu slovo amargi – v překladu svoboda – a byl prvním, kdo tento pojem uvedl v politickém dokumentu. V té době se totiž oddlužení a svoboda chápaly jako jedno a totéž.
Tato praxe periodického rušení dluhů se pak stala pravidlem ve jménu „spravedlnosti, ochrany vdov a sirotků“, nebo, slovy babylonského krále Chammurapiho z roku 1761 př. n. l., aby „silní nemohli utlačovat slabé“. Zavedly se rituály jako „lámání tabulek“, dlužníci byli propuštěni z vězení či otroctví ke svým rodinám a byla jim vrácena půda.
Proč tedy, když odpouštění dluhů provází celé naše dějiny a pomáhalo udržovat stabilitu systémů, tak úzkostně trváme na tom, že dnes to nejde? Protože naše myšlení se změnilo, když vznikly peníze. První mince byly zřejmě vyraženy kolem roku 600 př. n. l. v království Lýdie v západní Anatólii (dnešní Turecko). Graeber však upozorňuje na jednu důležitou souvislost: peníze se zrodily proto, aby zadlužené vlády řeckých městských států mohly uživit svoje stále vyspělejší armády žoldnéřů. Byl to vlastně geniální nápad: vládce dal vyrazit stříbrné mince a přinutil obyvatele, aby je používali jako platidlo a aby mu je pak zpátky odváděli ve formě daní. Z těchto peněz následně živil armádu a platil žold.
Příběh peněz z pohledu antropologa Graebera nepřináší lidstvu jen dramaticky zrychlený vývoj civilizace, ale také utrpení nevídaných rozměrů. Masovým fenoménem se stalo otroctví, protože pomocí peněz se dala přesně vypočítat cena zboží – včetně ceny člověka. „Hodnota peněz je v konečném důsledku hodnotou moci, která jiné lidi proměňuje v peníze,“ píše Graeber.
Peníze a jejich vliv na „dehumanizaci ekonomiky“ však měly ještě jednu nevýhodu: neumožňovaly pravidelné rituální oddlužování jako v dávné Mezopotámii. Čím dál více dlužníků se tak propadalo do otroctví a ke konci římské říše byl téměř celý venkov jednou obrovskou kolonií otroků. V důsledku toho neměli Římané dost vojáků – protože ty nejčastěji získávali z prostředí svobodných rolníků. Germánští barbaři pak už lehce srazili na kolena rozpadající se říši plnou dlužníků.
Středověk, v němž se Evropa vrátila k různým formám dlužních úpisů a peníze téměř přestaly existovat (a Graeber tvrdí, že to vůbec nebylo na škodu), byl koncem jedné éry globalizace. Nová éra nastává s příchodem kapitalismu a vznikem papírových peněz v roce 1694.
Ty se však objevily na scéně ze stejných důvodů jako kdysi mince v antickém Řecku. Anglický král byl zadlužen a potřeboval peníze pro válku proti Francii. Výměnou za masivní půjčku 1,2 milionu liber od konsorcia britských bankéřů jim dal právo tisknout peníze (tak vznikla první centrální banka). Finanční trhy pak vznikly jako vedlejší efekt vzniku peněz, na němž byla podobizna krále. Zajímavé však je, že král (či královna) tento dluh britským bankéřům dodnes nesplatil. Kdyby to totiž udělal, „celý monetární systém Velké Británie by přestal existovat“, píše autor. Je to podobné jako s oněmi tabulkami v Mezopotámii – také fungovaly jen proto, že dluh nebyl splacen.
Dluh, na němž stojí celá lidská ekonomika bez ohledu na to, zda s penězi nebo bez nich, není nic jiného než „výměna, která nebyla dokončena“. Problém je, že dnes jsme v situaci, kdy nám dluhy přerostly přes hlavu. Finanční trhy je vymáhají od států a ty zase od svých občanů, paradox ale je, že tyto finanční trhy jsou se státy spojeny pupeční šňůrou peněz – existují totiž jen díky papírům, které tisknou tyto státy.
Ocitli jsme se tedy v bludném kruhu a nastal čas aspoň částečného odpouštění dluhů. Koneckonců, současné peníze – nekryté zlatem – jsou už jen „virtuální“ a pozoruhodně se začínají opět podobat dlužním úpisům, jimiž se platilo v Mezopotámii. To možná otevírá cestu k tomu, co kdysi udělal král En-metena, který viděl jasnou spojitost mezi oddlužením a amargi – svobodou.
Neříká to jen Graeber, jak by se dalo vzhledem k jeho levicovým názorům očekávat, ale stále častěji i ekonomové mainstreamu, jako třeba Marcus Miller a Robert Skidelsky v článku ve Financial Times, v němž upozorňují, že to byly „deflace a velká hospodářská krize, které přivedly Hitlera k moci v roce 1933“. Finanční experti z celého světa by měli vložit svůj talent do služeb vlád a pomoci jim najít způsob, jak „redukovat dluh bez úsporných opatření“.
Historické paralely jsou zjevné, píše i Martin Sandbu ve FT, který Graeberovu knihu s uznáním zmiňuje: „Země postižené nezaměstnaností a recesí v důsledku rostoucích dluhů prožívají reálné omezení svobody.“ Řekové vědí, o čem mluví.
Žádné komentáře:
Okomentovat