klid a nadhled

„Vaše Svatosti, co Vám pomáhá udržet si za všech okolností klid a nadhled?“

Dalajlama se usmál, jak to umí jen on, a počal laskavě vyprávět starý indický příběh. Jeho hlavní postavou byl sádhu (asketa – žebravý poutník, který se vzdal světského života, aby dosáhl nejvyššího duchovního cíle).

Tento sádhu jednou o samotě nabyl velké okultní síly, a tedy i domýšlivosti, čeho všeho je schopen. Potkal ho sanjásin (mnich, který se nepoddal žádné náboženské ideologii a nalézá radost v samotném životním bytí) a povídá: „Pane, slyšel jsem, že jste nesmírně mocný člověk. Dokázal byste zabít tamtoho slona, když se Vám zachce?“

Domýšlivý sádhu se pohrdavě zasmál. Nabral do dlaně prach země a mrštil jej po slonovi. Ten okamžitě padl v agónii a zemřel.

Sanjásin uznale pokynul hlavou a zvolal: „Oh, jak podivuhodnou moc máte, pane! Jak snadno jste slona zabil! A – dovedl byste ho zase přivést k životu?“

Domýšlivý sádhu se zase povýšeně zasmál. Zase metl na slona hrst prachu, načež mrtvé zvíře oživlo a vstalo.

Sanjásin uznale pokýval hlavou: „Vaše moc je skutečně zázračná, pane! Ale chtěl bych od Vás jednu odpověď. Právě jste zabil slona a zase ho oživil. Co Vám to přineslo dobrého? Jakého zlepšení jste tím dosáhl?„

Dalajlama se odmlčel, upřeně na mě pohlédl a pravil: „Jakého zlepšení, pane, dosáhnete, když se necháte připravit o svůj klid, dobrou náladu, pokojnou mysl, spokojené srdce a šťastnou duši?“

Od toho dne jsem studoval myšlení mnoha inspirativních lidí a překvapilo mě, že všichni tohle věděli. Nobel, Eiffel, Einstein, ale i Baťa, Masaryk, Kafka. Víme to samozřejmě i my, jen na to v emočním vzplanutí rádi zapomínáme – nebo nám to přijde „příliš těžké“. Co?

Neříct žádné slovo. Vydržet to pouhých pět sekund, když v nás bobtnají emoce.

Pět sekund mnohdy stačí.

Zvenčí se může zdát, že neděláme vůbec nic. Přitom naše reakce může být mocnější než ubližující slova. Zevnitř nás vyztuží a navenek přesně vyjádří, kdo jsme, kým chceme být i jak si nás lidé jednou budou pamatovat. Ostatně, už Gándhí řekl: „Mlč, pokud Tvá slova nejsou lepší než ticho.“

Římský císař Marcus Aurelius už ve druhém století ve svých Hovorech k sobě zmiňoval, že byl často pod obrovským tlakem a sám. Přesto pochopil, že slovo, které neřekne, mu nikdy neublíží. Trvá totiž jen sekundu něco křiknout, ale už nikdy to nevezmeme zpátky. „Dělej všechno tak, jako by to byl Tvůj poslední čin v životě,“ naléhal císař.

Vím, že bychom mohli reagovat plni hněvu, zloby, agrese a necitlivosti. Dokonce bychom byli „v právu“. Dokonce kdekdo jiný by vybuchl, přeháněl, uhodil to dítě, ponížil tu osobu, něco by vzteky rozbil, jenže… Já jsem se přesvědčil, že kdykoli jsem využil příležitost k nejlepšímu nejplamennějšímu projevu svého života, po chvíli se dostavila moje lítost…

Protože Marcus Aurelius měl samozřejmě pravdu. Slovo je jako kámen. Můžeš ho na člověka mrštit jako do vody. Přesně tak lehké to je. Ale bohužel nikdy nevíš, jak hluboko ten kámen propadne a zda ho vůbec ten člověk někdy ze sebe vyjme.

On i já jsme jenom lidé a nic lidského není dokonalé. První emoční reakce už vůbec ne.

Miluju řeky, to přírodní memento. Balvany v nich mi připomínají slova, která jednou mrštíš, ale už nevytáhneš zpátky.

Po těch 5 sekundách…

Kdykoli jsem podlehl svým okamžitým emocím, přeháněl jsem. A přeháněním jsem nikdy nezískal nic pozitivního. Naopak vždy jsem hodně získal opakem: pochopením, laskavostí a empatií. Stačilo jen 5 sekund upouštět svou negativní páru a po těch 5 sekundách říct:

„To je v pořádku…“ vylekaným rodičům toho dítěte.

„Samozřejmě! S čím potřebujete pomoci?“ tomu sousedovi nebo komukoli „obtěžujícímu“, kdo svou žádostí vyjadřuje to úžasné – že má ke mně důvěru.

„Omlouvám se“ nebo „To by se mohlo stát i mně“ každému, koho by šlo pro jeho momentální bolest, slabost, chybu tak snadno ponížit…

Pokusme se být ne zběsilí, naopak klidní. Ne přecitlivělí, naopak soucitní. Pochopme, že každá situace nemusí skončit naší výhrou. Že dnešní den nemusí jít zrovna tou cestou, kterou jsme si ráno vysnili, a přesto to může být cesta, která nás posílí víc, než by nás napadlo. Naučme se neztrácet pozitivní energii, naopak si ji vytvářet vytvořit třeba tím, že se prostě v takové chvíli – usmějeme, povzneseme, zocelíme.

Petr Casanova