Třeba se to vyřeší samo...

U řady článků z poslední doby – svých i cizích – vidím podobnou strukturu. Do té míry, že mi přijdou jako jedna výpověď, liší se „jen“ tématem.

1. Je problém.

2. Vědělo se o něm roky a jen se čekalo, kdy se projeví. Nikdo se na něj ale nepřipravoval: Jak asi? Problém musí nejdřív být, aby se dal řešit. (Často se to svede na všemocný a špatný zákon.)

3. Je pravda, že jinde ten problém řeší, často docela šikovně. Jenže to jsou oni, ti pro to mají podmínky. To by u nás neprošlo.

4. Všechno jede setrvačností dál. Počká se, až jestli je to opravdový problém.

5. „Ne, data vám nedáme.“

6. Vrať se na 1.

Důvod, proč se české příběhy zdrcly do podobné struktury, je absence perspektivy. U zmíněných témat většinou chybí představa společné budoucnosti, směřování kamsi, vize. A bez vize je nejlogičtější čekat a udržovat stav, který nějak funguje – i kdyby reálně nefungoval.

Několikrát jsem v poslední době zachytil postřeh, že dnešní společnost začíná připomínat tu normalizační.

V něčem tuhle paralelu vnímám už déle, ostatně dnešní vládnoucí kádry – nejen v politice, ale i byznysu – jsou většinou pořád ti, které vytvarovala normalizace.

Neexistence sdílené budoucnosti mi připadá horší a pro normalizační pocit jadernější problém než „pouhé“ lži a bezpráví. Nějak se s ní musí vypořádat všichni a rozkládá všechno. Jak veřejný život, tak ten soukromý – hledat svou budoucnost ve společnosti, která na to sama rezignovala, nejde. Dnešní bezčasí proto musí připomínat osmdesátá léta. Šmrncnutá naoko samozřejmým devadesátkovým ideálem, že každý jsme pánem svého osudu. Doražená stále všudypřítomnějším pocitem, že civilizace spěje ke konci. A dokonce možná i kapitalismus.

Poslední návrat do osmdesátek se týká nedůvěry mezi státem a jeho lidmi, a ještě víc možná mezi úřady navzájem. To první znamená, že úřady mají stále častěji posvěcení schovat svou agendu před veřejností, to druhé přesun rozhodování blíž k centru.

Obojí nasvítil covid. 

Dnes už i rodina před televizí ví, že říkají nesmysl. A oni vědí, že veřejnost to ví. Přesto ho říkají. Umíte si představit něco víc normalizačního?

Není ale těžké prokouknout, že vyčkávací strategie nefunguje. Bez představy o budoucnosti nejste pro nikoho uvěřitelný partner. Jakmile přijdou potíže, budou se ptát, co dál. „Nějak bylo, nějak bude,“ odpovíte moudře. A kterékoliv společenství – v našem případě Evropská unie – si vás na mentální mapě odsune o kousek dál od těla.

V okamžiku, kdy společnou budoucnost řeší lidstvo jako takové, se dávno dospělé Česko vzpurně vrací do puberty, vyřešit si samo se sebou, na co tehdy zapomnělo. Není to ostuda, ostatně komu se to nikdy nestalo. Jen je důležité si v sebezpytu začít skládat novou vizi sebe sama. Ne se utopit v sebelítosti.

Jan Boček