Zamilovala se jednou malá rybka do pulce. To bylo slávy v rybníku! Takové spřízněné duše – na první pohled!
Po čase však pulci začaly narůstat nožky. „Něco mě táhne na souš,“ pravil pulec, měnící se v žábu.
Rybka se rozechvěla neštěstím: „Ale já s Tebou na pevninu nemohu. Co mé žábry a ploutve? Vždyť na souši bych zahynula!“
„To je prosté,“ kváknul pulec. „Miluješ mě, nebo ne?“
„To víš, že Tě miluji, ale…,“ stačila zvolat rybka.
„Tak jdem, ne?“
Co myslíte? Měla by jít, když už vztahu obětovala tolik času? Nebo si uvědomit, že oni dva jsou prostě nekompatibilní a s rozchodem jejich cest by se měli rozejít i oni, pokud jim je život milý? Anebo by měli najít řešení, scházet se „na půli cesty“ – v mělčinách rybníka, kam dosáhne rybka a může se vnořit i žabák?
Když je to náročné pro všechny, o to více si uvědomujeme, co vydržíme nejen my, ale i člověk po našem boku.
Je to užitečné poznání pro celý další život. Pro odhalení charakteru člověka.
Někteří lidé jsou totiž bohužel tak posedlí potřebou šťastných konců, že přehlížejí celou cestu, která k happyendům vede. I to, co všechno cestou ztrácejí a obětují. Mohou se projevovat velmi sobecky a jednostranně (zaměřeni na jedinou hodnotu). Když tito lidé dosáhnou svého umíněného cíle, mohou zjistit, že jsou v cíli již osamělí a že je to vůbec netěší. Že to, čemu věnovali život, vlastně nemá takovou hodnotu, jakou si představovali.
Není to tím, že by ten cíl stál za nic, ale proto, že jejich cesta stála za nic. Šťastnými nás totiž nedělá jen výsledek, ale také cesta, kterou se k němu dopracujeme. Už cesta má být svým způsobem náš cíl. Už ta říká, kdo jsme a co dokážeme ustát. Když si lidé uvědomí poselství cesty, přestává být nejdůležitější, jestli vůbec dosáhnou šťastného konce, protože ono poznání a naplnění nabývají už cestou. Pochopí, že není úplně důvod spěchat za zlatými časy. Mohou nastat hned teď. Jsou otázkou našeho myšlení a hodnot.
Na světě ještě nevznikl zámek, k němuž by se současně neobjevil klíč. Možná byl někde zatoulaný, ale vždy byl stvořen. Neexistuje problém, aby k němu neexistovalo řešení. Ale tím klíčníkem musí být člověk. A to i v běžných každodenních problémech, jež všichni máme. Svůj problém si každý potřebuje vyřešit primárně sám, a to už kvůli sobě, kvůli své zkušenosti, kvůli vlastnímu sebevědomí, kvůli osobní sebehodnotě.
Partner není od toho, aby za nás řešil naše problémy. Od toho jsme tu my. Partner je tu od toho, aby stál při nás, podporoval nás, motivoval. Pak i můžeme zjistit, že problémy správný vztah neoslabují, ale posilují, protože oba partneři si mohou uvědomit, jak jsou jeden druhému užiteční, platní, hodnotní a že ve dvou jsou silnější než sami.
Čas je ta nejdražší komodita v životě. Minutu, kterou někomu věnujeme, už nikdy nezískáme zpátky. Den za dnem se učíme chápat, že zbývající čas je to hlavní bohatství, které máme. Nikdo nevíme, kolik těch minut ještě zbývá, ale bezpečně víme, že s každou minutou je toho času o jednu minutu méně.
Mnoho lidí se ohlížejí zpět. Počítají minuty, které někomu věnovali. I když už vědí, že vztah je ztracený, neopouštějí ho kvůli minutám, které v minulosti již investovali – říkají: "Nemohu si přece dovolit ztratit všechen ten čas". Tito lidé si neuvědomují, že život není za nimi, ale před nimi. Co bylo, je mrtvé. Znovu se už nenarodí. Co se narodí, je čas, který s každou minutou přichází. Tam je život. Tam je naše budoucí přítomnost. O naší budoucnosti rozhodujeme teď.
Firstclass
Žádné komentáře:
Okomentovat