Mezi dvěma světy

Veřejná analýza stavu české společnosti se totiž v posledních pár letech proměnila a úspěšně kompromituje narativ o úspěšné transformaci.

Například se postupně rozložil příběh o rovnostářských českých zemích, kde se mají všichni zhruba stejně dobře, a proto není žádný lepší svět, o který by mělo smysl usilovat, ať už skrze analýzy exekucí, kritickou práci s indikátory nerovnosti a chudoby nebo reportážemi z prekérních pracovních míst. 

I v postojích ke státním zásahům jsme dnes zcela jinde, byť až v důsledku bytové krize obřích rozměrů, katastrofálního sucha, anebo — nejaktuálněji — krize veřejného zdravotnictví. Hegemonický diskurs se hroutí pod tlakem vnějších problémů, byť to nic neutiší frustrace, že to je příliš pomalu či pozdě. 

Otázkou je, zda jsme schopni jej nahradit jiným velkým vyprávěním, či zda to změny ve strukturování veřejného prostoru dnes již neumožňují. Zatím teprve sbíráme odvahu v takovou paradigmatickou změnu jenom doufat. 

Pokud je nějaká generace skutečně uvízlá mezi dvěma světy, pak je to ta má. Naše sny o ekonomickém zajištění a vzestupu se zvládly naplnit, byť nijak hvězdně, protože ta skutečně nejzajímavější místa byla již zabraná, než jsme dorostli. 

A také nás drží při zemi nedůvěra k velkým systémovým kritikám, příchylnost k moci a autoritě. Nemáme radikální narativ, širší solidární sítě ani hnutí, ba ani ochotu riskovat, protože máme co ztratit: postavení, peníze, prestiž.

Jsme nyní zhruba v polovině života a lze čekat, že jeho druhá polovina bude o poznání dramatičtější. Je zjevné, že jsme nebyli a nikdy nebudeme první, kdo se dá do pohybu, kdo zformuluje alternativy a začne tvořit nové příběhy. 

Ale právě základní důvěra ve struktury a instituce a z toho plynoucí schopnost v nich pracovat dává naší generaci cosi jako divokou kartu uplatnit se v nastupujících změnách. 

Právě schopnost vytvářet a udržovat struktury je pro jakékoliv změny zásadní. Protože jakoukoliv vizi či program bez fungujících struktur neprosadíte. „Strukturami“ tu myslím formální instituce, které jsou schopny dlouhodobě propojovat jedince ke sdílenému cíli, jsou schopny držet kontinuitu určité myšlenky či hodnot a mohou také zasahovat do vyjednávání zájmů či do boje o prosazování svých vizí. 

Nedůvěra v ně je často spojována se zkušeností z doby bývalého režimu, tedy se zklamáním z institucí nefunkčních nebo represivních. Ale podle mne souvisí naše neochota akceptovat jejich význam a vidět jejich užitečnost zrovna tak s polistopadovou představou společnosti jako skupiny autonomních jedinců, kterým je třeba vytvořit primárně prostor pro volnost sledování individuálních strategií.

„Svoboda“ jako cíl transformace tak v očích mnohých znamenala jakési osvobození se od „struktur“, s tím ale i od své odpovědnosti za ostatní a vůči ostatním (solidarity) a vzdání se možnosti hájit skrze „struktury“ — v realitě se jedná například o odbory — své a kolektivní zájmy.

Vladimír Špidla v jednom z desítek svých inspirativních vystoupení upozornil v této souvislosti na důležitou věc. Politické strany jsou strukturami, které formulují představu o směřování společnosti a vstupují s ní do politické soutěže. Pokud jsou ale slabé, buď ve formulaci vize, nebo v její implementaci, vyklízejí prostor pro aktéry, jako jsou velké firmy či jiné organizované ekonomické zájmy, které svou vizi prosazují v podstatě skrytě, bez jakékoliv demokratické kontroly. V důsledku nedůvěry v „tradiční“ struktury se stáváme hračkami v rukou struktur méně ovlivnitelných i viditelných.

Stejně kontraproduktivní je naše neschopnost hájit význam státní správy a s ní i úřednice a úředníky. Pokud politické strany mají formulovat vizi společnosti, pak státní správa je strukturou, která ji má uvádět v život, navíc ve zrychlujícím se, silně propojeném a čím dál nepřehlednějším světě.

České debatě dominuje obsah politik na úkor debaty o procesu jejich formulace a prosazování. Pochybuji, že by kterákoliv ze stran měla ucelený pohled na to, jak by měla fungovat státní správa, jaké vládnutí chtějí podporovat a jaký stav státních struktur to vyžaduje. 

Pokud bychom se snažili ve státní správě rozpoznat nějakou koncepci, pak to je koncepce new public managementu, která od 80. let rozšířila aplikaci tržních principů i do výkonu státní moci a měla být dalším logickým krokem (neo)liberální dominance. Jedná se o přístup dnes již zhusta kritizovaný a překonaný, který stvrzuje neadekvátnost představy, že lze „stát řídit jako firmu“. 

Na komplexní problémy totiž reaguje jejich rozdělením na „manažovatelné“ části, podřizuje stanovení cílů veřejné politiky limitům měřitelnosti, v systému posiluje nedůvěru a nechuť přebírat zodpovědnost skrze auditní a penalizační nástroje, preferuje soutěžení na úkor spolupráce. V jiných částech světa zatím státy budují odolnost svých struktur tím, že dávají lidem větší autonomii rozhodovat, reflektují omezení kvantifikovatelných cílů a indikátorů, posilují zpětnou vazbu z nižších pater správy, soustředí se na hodnoty jako kompas pro jednání, dávají prostor pro selhání, aby bylo možné učení a inovace a posilují schopnost úřadů síťovat se s jinými aktéry. 

V jiných oblastech veřejné debaty se neoliberální diskurs dnes již postupně a — v konfrontaci s realitou — zcela zákonitě rozpadá. V oblasti státní správy jsme se bohužel zatím ani nezačali zabývat tím, že v ní panuje.

Naše státní správa je slabá a neschopná také proto, že ji nejsme ochotni hájit a investovat do jejího zlepšení. Pokud chceme její rozvoj, musíme jí přiznat význam — to ale nejde, pokud se tváříme, že by bylo lepší, kdyby úředníci neexistovali nebo kdyby jich aspoň bylo co nejméně. 

Ve státní správě je celá řada lidí, kteří nesou étos veřejné služby, o své práci přemýšlejí a chtějí ji dělat v souladu s novými potřebami a trendy. Mnozí z nich patří k mé generaci. Jejich největším nepřítelem je dlouhodobá frustrace z nestabilního — anebo často prostě žádného — politického zadání, případně nízké výdělky, byť v daném ohledu se situace, zejména v ústřední státní správě, v poslední době výrazně zlepšila.

Dějiny ale pokračují a mladší než já to dobře vědí. Zastavený čas jako by nás najednou doběhl a převálcoval, z prasklin příběhu se vyvalily problémy všeho druhu. Mezi nimi královna současné éry, klimatická změna. 

Dokonalý problém tvrdě zkoušející naše vnímání sama sebe a naší představivosti — protože osudově propojuje všechny části světa, chudé a bohaté, současné a budoucí generace. Je to natolik šokující narušení příběhu o společnostech, které racionálně řeší své problémy a ke kterým jsme jako k výspě civilizace směřovali, že se nedivím tomu, když někteří lidé problém prostě popírají.

Je to popírání v jistém, srozumitelném, smyslu sebezáchovné. Ale zároveň vražedné. 

Anna Kárníková