Lze pochopit, že veřejnost a velkou část médií v době pandemie nezajímá nic jiného než boj s koronavirem. Vládu by ale mělo vždy zajímat, co bude pak. Až jednou nevyhnutelně virus odejde do zapomnění a ve Strakovce se budou třeba střídat stráže. Demonstruje to zcela markantně příprava rozpočtu na příští rok. Před dvěma týdny ohlásila ministryně Schillerová deficit 116 miliard a minulý týden už 320 miliard. Kolik to bude příští týden a kolik třeba před Vánocemi, nikdo netuší.
Samozřejmě počítat rozpočet v tak nejisté době není jednoduché. Ale je také fakt, že ministerstvo financí není takto mimo zdaleka poprvé a posledních pět let mu jeho čísla hrubě nesedí s realitou. A to je jen malá ukázka toho, jak se zhoršuje fungování státní správy, kdy se v mezinárodních srovnáních dávno řadíme na chvost pelotonu. A nejen ve zprofanovaném stavebním řízení, které se za tyto dvě vlády prodloužilo zhruba dvakrát.
Stačí se podívat na způsob zúřadování obří covidové pomoci. Tradičně byrokraticky zauzlované a pro velkou část postižených nedostupné. Nikoli náhodou si nejvíce pomohli ti velcí a silní, kteří tu pomoc potřebovali ze všech nejméně. Takový Antivirus, kdy místo jednoduché pomoci pro udržení cash flow v podobě odpuštění plateb pojistného za zaměstnance vznikl složitý mechanismus, kdy zaměstnavatel musí nejprve vše řádně zaplatit ze svého, a pak mu stát milostivě část vyplacených mezd kompenzuje.
A covidové úvěry jsou příběhem, o němž se budou psát knihy. Třeba o drobném podnikateli, který si po dvou měsících vyřídil bezúročný úvěr, aby udržel své obchody na malém městě v chodu, nakonec před vyplacením peněz dostal zprávu z banky, že musí znovu zažádat o nižší úvěr, protože se mu snížil obrat a už neodpovídá výši schválené částky. Na námitku, že peníze potřebuje právě proto, že mu stát zavřel obchody a jemu se kvůli tomu snížil obrat, dostal odpověď, že taková jsou prostě pravidla.
Prostě jasná Hlava XXII. Téměř zdvojnásobení objemu mezd státních zaměstnanců od roku 2013 je přitom jedním z klíčových důvodů toho, že nás čekají velmi vážné problémy s veřejnými financemi a ztráta pověsti racionálně hospodařící země schopné kontrolovat své výdaje. To nevyhnutelně znamená pád ratingu a zhoršení dlužnické pozice na finančních trzích se všemi dopady nejen do nákladů na financování státu, ale i na úvěrové podmínky tuzemských privátních firem.
A vláda na to zadělává od doby, kdy byl Andrej Babiš pouhým ministrem financí. Začalo to destrukcí základů penzijní reformy. A nebylo to zdaleka jen zrušení třetího pilíře. Podstatné bylo zastropování věku pro odchod do penze a zrušení zákazu každoročně valorizovat důchody více, než odpovídá zákonem nastaveným parametrům. A tak se důchodcům přidávalo jako nikdy. Na dluh.
Byly zrušeny zdravotnické poplatky. Nebyly to desítky miliard, ale nakročení k vícezdrojovému financování zdravotnictví. Aktuálně se z našich daní musí příští rok přidat 50 miliard. A dalo by se pokračovat třeba snižováním DPH a řadou dalších drobných, ale mimořádně neprozřetelných, až hloupých kroků.
Pak nastalo covidové šílenství tohoto léta, jemuž padla za oběť například čtrnáctimiliardová daň z převodu nemovitostí v době, kdy více než polovina nákupů jsou cenové spekulace a ceny nemovitostí na rozdíl od zbytku ekonomiky nepadají, ale mnohde rostou. A hbitě se navyšovaly mnohé další mandatorní výdaje. Vrcholem je zatím zcela idiotské rušení superhrubé mzdy s výpadkem příjmů 70 miliard.
A teď přichází se sestavováním rozpočtu a rozpočtového výhledu účtování. A může být třeba tisícileté sucho, ale ta potopa přijde.
Pavel Páral & Hrot
Žádné komentáře:
Okomentovat