Podle amerického psychologa Paula Ekmana je hněv překážkou na cestě k dosažení cíle nebo také obrannou reakcí v případě, že se cítíme ohroženi. „Hněv v sobě skrývá mnoho významů a poloh s rozdílnou intenzitou, od mírného rozladění až po hysterické běsnění, při kterém se rozzuřený člověk neovládá. Někdy je to vlastně spíš rozhořčení z nějaké nespravedlnosti, jindy na sebe bere pasivní podobu a projevuje se trucováním. Nezřídka vyústí v pomstu, což je vlastně přehnaná obranná reakce na nějakou frustraci,“ píše jeden z nejznámějších psychologů 20. století v knize Odhalené emoce.
Vztek spolu s radostí, překvapením, pohrdáním, znechucením, smutkem a strachem řadí k základním emocím. Ty mají v našich životech naprosto zásadní význam: určují nejen vztah s okolím, ale i vztah k sobě samým, dávají informace o tom, co nám dělá a nedělá dobře, a nastavují hranice, díky kterým jsme schopni fungovat v kolektivu ostatních, v partnerských a přátelských vztazích.
„Emoce nerozdělujeme na dobré a špatné, protože všechny k lidskému prožívání patří, včetně strachu a smutku, mohou nám být stejně užitečné jako na obtíž. Je to především otázka míry a způsobu, jak s nimi zacházíme,“ vysvětluje Kateřina Jirková a dodává, že už v dobách lovců mamutů mohl lidský druh přežít jen díky agresivnímu chování vyvolanému hněvem. Kdyby se pračlověk zdravě nenaštval, neměl by dostatek energie chytat zvěř, stejně tak by nedokázal odolat atakům nepřátelských tlup.
Podle Kateřiny Jirkové bývají cholerici velmi výkonní a mají tah na branku. Život s nimi ale žádný med nebývá, protože jejich základní životní energií je výbušnost, často konfliktní, potřebují se vztekat, křičet, nadávat, stěžovat si.
„Nával vzteku nepřijde zčistajasna, vždy mu předchází nějaký spouštěč. Třeba situace, ve které se necítíme příjemně, nebo věta, která nás podráždí. Postupně nastupují emoční vzorce a vztek graduje až do fáze, kdy se potřebuje dostat pryč. Proto je důležité si všímat spouštěčů, abychom je mohli zmapovat a pracovat s nimi, než se emoce rozjede. Pak už ji člověk nedokáže zastavit,“ popisuje lektorka jógy a mindfulness Martina Chomátová, která se věnuje i Wim Hofově metodě a práci s dechem. Právě ta může být cennou prevencí proti unáhleným reakcím. Pověstné fráze o počítání do deseti a hlubokém dýchání totiž většinou skutečně fungují. Jakmile se zastavíme, získáme čas přemýšlet nad tím, co se s námi děje. Pomůže nám to pochopit, proč se vlastně zlobíme. Mnohdy to bývá úplně z jiných důvodů, než jsme si původně mysleli.
Právě mindfulness je způsob, jak trénovat pozornost těla na stresové situace.
„Pravidelný každodenní trénink dechu v době klidu, kdy nejsme pod tlakem, je ideální pro poznání jakékoliv emoce. Hlava nemá kam utéci, dostaneme se k sobě blíž, snáze si uvědomíme, co nám chybí, co tělo potřebuje. Naučíme se k sobě být vnímavější a laskavější. Jakmile se tělo začne chovat jinak, jeho signály zachytíme a všimneme si, že třeba dýcháme zrychleně, ucítíme vnitřní napětí a máme čas na to reagovat a předejít zbrklému jednání,“ říká lektorka a radí začít s obyčejným prodýcháváním, které se dá dělat kdekoliv a kdykoliv a nezabere mnoho času.
„Zkuste si z nádechu a výdechu udělat vlnu, které vede od břicha, přes hrudník až ke klíční kosti. Je to i způsob drobné vnitřní masáže orgánů. Druhý typ práce s dechem je spojen s počítáním. Nadechujte se na šest dob, pak na tři doby zadržte dech, na šest dob vydechujte a znovu na tři zadržte dech. Několikrát opakujte,“ dává návod Martina Chomátová.
Ona Dnes
Žádné komentáře:
Okomentovat