Jak se teď žije na Novém Zélandu bez turistů?
Velice dobře. I když samozřejmě příjem z turistiky chybí.
Je to tedy národní průšvih, nebo spíš vítaná úleva?
Jelikož z Nového Zélandu nemůžeme už dlouho odjet nikam do zahraničí, o to víc trajdáme po vlastní zemi. Domácí turistika zažívá neuvěřitelný boom, lidé si vzali doslova za své, že ty turistické služby zachrání.
Vy máte stále zavřené hranice?
A ještě dlouho mít budeme. Zdejší centrální banka odhaduje nejbližší možnost volného cestování do ciziny až k začátku roku 2022. Přísně omezené cestování ve vážných případech je možné, ale po návratu musíte strávit dva týdny v karanténě ve vládním hotelu, kapacita je dost limitovaná, navíc kdo na to má čas?
V Evropě teď znovu naplno víří virová panika. Čím si vysvětlujete, že z Nového Zélandu koronavirus prakticky zmizel?
Čas od času sem nějaký případ ještě pronikne. Hlavní riziko představují lodě, námořní obchod nelze zastavit. Ale tady se každý výskyt velice přísně sleduje a prožívá, veškeré kontakty se trasují, hygienická mašinerie se vždycky rozjede a zafunguje to. My jsme tu měli velmi tvrdý lockdown před půlrokem, sedm týdnů jsme byli skutečně zavření doma a nikdo to nechce opakovat.
Jak Novozélanďané ta tvrdá omezení brali?
Bez diskuse, v celospolečenské shodě. Lidé se postavili za rozhodnutí vlády, neřešilo se to jako otázka politiky, ale zdraví. Debata, jaká se vede v českých médiích, tady neexistuje. Na Novém Zélandu ve finále musel dokonce odstoupit lídr opozice, když se ozval proti vládě, která nastavila pevná pravidla, stupnici opatření a jasné kroky. V lockdownu byly i potraviny otevřené jen omezeně, pouze pro jednoho člověka z domácnosti jednou za den, obchody jsme procházeli jednosměrně v koridorech.
Teď už se tu zase žije normálně. Lidé jen fotí evidenční kódy do mobilu, když přijdou do restaurace nebo do obchodu, aby se v případě výskytu nákazy mohlo provést trasování.
Můžete si na Novém Zélandu aspoň uvařit dobré české jídlo?
Problém je správná mouka. Moje čtyři děti třeba milují guláš s knedlíkem, do toho když se pustím, mám v kuchyni celodenní zábavu. Dřív jsem doma pekla i chleba, protože tady býval k dostání jedině toustový, dnes už se dá koupit i „český“. On je ve skutečnosti německý, ale zkrátka je to dobrý evropský chleba. Jinak zdejší kuchyně je čím dál víc asijská – díky bohu, protože lehké dobroty vytěsňují z talířů těžkou anglickou kuchyni, kterou já moc nemusím.
Co ví průměrný Novozélanďan o Česku?
Téměř určitě bude znát české pivo, to se sem dováží, a dost možná i škodovku, která tu má v posledních deseti letech ohromný úspěch. Na venkově si možná vybaví i pracovité české batůžkáře, leckdo z města si možná dal to české pivo i v Praze.
Vyrazí Novozélanďan raději na pivo, nebo na moře?
Tady je zásadní moře. Doma mám jachtaře, zrovna odjel na celý víkend na loď. A úplně nejlepší je víkend na pláži s ragbyovým balonem a přáteli: trochu si zasportujete, zapálíte gril, pojíte, popijete, to mám moc ráda .Češi pořád honí výkony – ve volnu i v práci, tady by jim to volno možná přišlo trochu lenivé a jednotvárné, Kiwíci (čili Novozélanďané) jsou jiní, užívají si života. I v práci je naprosto legitimní, když kolega rozhlásí: Dnes odpoledne žádné schůzky, jedu na ryby. Nikoho to nepohorší,pokud má hotovo.
V čem ještě se novozélandský život liší od toho našeho?
Zásadně třeba ve školství, to teď vidím zblízka na našich čtyřech dětech ve věku od devíti do osmnácti let. Školní režim je odlišný, sice se tady nastupuje už v pěti letech, ale celá základka je založená na výuce hrou nebo získáváním dovedností praxí. „Tradiční“ způsob výuky memorováním nebo studiem z učebnic zdejší děti okusí až na střední škole.
Vyučování mají školáci od devíti do tří hodin. Hodně se mi tady líbí, že spoustu času věnují rozvoji osobností dětí výcvikem, ať na moři, v kurzech vaření, nebo táborničení v přírodě – to vše je součástí povinné výuky. Velký prostor má ve škole sport, ale ne výkonnostně, jde o všeobecný rozvoj dětí v partě.
Co máme společného?
Možná vlak na letiště, který asi nikdy nepojede? Tady v Aucklandu se oněm dlouhá léta pořád jen mluví, úplně stejně jako v Praze. Taky jsou Novozélanďani hodně praktičtí a realisté.
Mimochodem, máte doma vyhřívané postele?
Jooo!!!(Nadšeně) Já je miluju.
Vy z toho máte ještě větší radost než já, když jsem kdysi našel ve vymrzlé novozélandské motelové posteli elektrický vypínač.
Na Novém Zélandu jsou dost studené noci i v létě, bez vyhřívacích dek se tady nedá snad ani žít. Je to moje nejoblíbenější novozélandská věcička, celé rodině to posílám jako dárky. Jen to nesmíte zapomenout vypnout, když jdete spát.
Jak jste si coby rodilá Češka zvykala na papundeklové novozélandské domečky s netěsnícími okny?
Když jsme sem přijeli, musela jsem manžela přesvědčit, že budeme ze všeho nejdřív rekonstruovat a izolovat dům. Naštěstí už znal z Česka naše zděné domy i dvojitá okna, příliš se nebránil.
Proč si Novozélanďané nestavějí bytelnější domy? Jsou tak otužilí, nebo jsou takoví spořínci?
Rozhodně jsou už od dětství otužilejší než lidé ze střední Evropy jako třeba já. Vane tu věčný vítr od oceánu, k moři je to všude kousek. Starší generace je taky přirozeně spořivější. Ale hlavní důvod úspornějších staveb je ten, že tady nestavějí domy na stovky let jako Evropané, každých dvacet třicet let ty dřevěné stavby renovují. Ještě před dvaceti lety, když jsme sem přijeli, bylo ústřední topení luxusem, dnes už ho tu má docela dost lidí.
Už jim došlo, jak přijde topení vhod, když na Zélandu věčně prší?
To už bohužel v posledních letech neplatí. Vítr sice fouká pořád, jenže asi z trochu jiného směru, vláhy je v posledních třech letech strašně málo. Ve městech nesmíme mýt auta, ovšem drtivý dopad má nevídané sucho hlavně na farmáře, kteří jsou páteří agrárního Nového Zélandu. Skrze farmy a nádenickou dřinu v sadech znají Nový Zéland tisíce Čechů.
Kdo je tam nahradil, když se nesmí cestovat?
Nikdo.
A jak to funguje?
Nijak. Jakmile začne sklizeň, bude to průšvih. Je to teď velké téma a nejde jen o sadaře a vinaře tady na Novém Zélandu, katastrofa je to i pro okolní pacifické ostrovy. Tamní domorodci jezdí do novozélandských sadů vydělávat, ale teď sem nesmějí, přitom doma nemají žádnou práci, protože turisté nejsou. Ale zavléct na odlehlé ostrovy covid by bylo ještě horší, tam je zdravotnictví velice limitované. Jako větší starostlivý bratr přátelských ostrovanů z chudých, ale krásných státečků v Polynésii toto nesmíme nikdy dopustit.
Iva Wright, advokátka v Aucklandu na Novém Zélandu
Žádné komentáře:
Okomentovat