Dva poutníci stoupali horami. Nápor ledového větru se proměnil ve sněhovou vánici. Vločky jim oslepovaly zrak, vířily, pleskaly do skal. Jen ztěžka postupovali dál. Věděli, že když zastaví, ztratí se v bílé bouři.
Srdce jim v té psotě tlouklo až v krku. Vtom zaslechli volání o pomoc. Někdo zřejmě spadl ze srázu. Křičel, že se nemůže hýbat.
„Nezastavujme. Je to osud. Toho člověka odsoudil k smrti,“ řekl jeden a ještě přidal do kroku. „Pospěšme, jinak skončíme jako on.“
Jak zrychlil proti ledovému vichru, tvář měl už téměř u země. Druhý přesto zastavil. Krkolomně hledal cestu k nešťastníkovi do údolí. Až ho našel, naložil na svá záda a vynášel zpět na cestu.
Stmívalo se, pěšina, kterou muž s břemenem na bedrech klopýtali, se už ztrácela v temnotě. Tu na obzoru zpocený a stále vyčerpanější zachránce spatřil světlo. Konečně cíl! Konečně chalupa!
Leč, v té chvíli současně o něco zakopl. Ztěžka pohlédl pod své nohy a – nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi ležel druhý poutník. Ten, který ho v mrazu nabádal, ať nezastavuje. Byl na kost zmrzlý. Nedošel.
Poutník-spasitel, ufuněný pod tíhou závaží, ho ztěžka překročil a v pořádku dokráčel do bezpečí. U ohně krbu o tom dlouho přemýšlel: Jak to, že já jsem přežil?
Tím, že se namáhal. Tělo raněného na zádech a vysoký fyzický výdej mu dodávaly potřebné teplo a zachránily mu život.
Žádné komentáře:
Okomentovat