památky pro každého v Praze

Vycházky jsou blahodárné pro tělo i ducha, obzvlášť když v sobě skrývají zajímavý program. Studenti Vysoké školy ekonomické vytvořili web, kde si můžete vybrat z několika pražských tras, a poznat tak zblízka třeba brutalistní architekturu nebo zákoutí, která se nejčastěji objevují v zahraničních filmech.

Forbes Coctail

průnik genomu koronaviru je podobný voru HIV

Případy, kdy uzdraveným pacientům opakovaně vycházejí pozitivní PCR testy na koronavirus, i když SARS-CoV-2 už z jejich těla zmizel, mají překvapivé vysvětlení.

Genetické testy části lidí, kteří se uzdravili z nemoci covid-19, stále signalizují infekci, ačkoliv se ve vzorcích z jejich těla nedaří koronavirus najít. Obvykle se to vysvětluje tak, že po zvládnutí nákazy je organismus ještě nějakou dobu zaneřáděn zbytky zneškodněných virů. Američtí vědci pod vedením virologa Rudolfa Jaenische z MIT nabízí jiný výklad. Zjistili, že koronavirus dokáže propašovat části své dědičné informace do genomu nakaženého člověka.

Výsledky studie zatím neprošly oponentním řízením ve vědeckém časopise. Jaenischův tým je předběžně zveřejnil na serveru bioRxiv. „Řada otázek zůstává otevřená a my je musíme zodpovědět,“ přiznává Jaenisch. Na mnohé vědce ale udělal rukopis studie dobrý dojem.

„Jsou to velmi zajímavé molekulární analýzy a domněnky podložené daty,“ komentoval výsledky pro vědecký časopis Science virolog Robert Gallo z University of Maryland. „Nemyslím si, že je to úplný obraz situace. Ale to, co jsem si přečetl, je dobré.“

SARS-CoV-2 má dědičnou informaci uloženou v jednoduchém vláknu kyseliny ribonukleové (RNA). Když virus pronikne do lidských buněk, donutí je, aby podle ní vyráběly jeho kopie.

Dědičná informace buněk je uložena ve dvojité šroubovici DNA. Při výrobě bílkovin pro svou potřebu ji přepisují do jednoduchých řetězců RNA. Koronavirus podstrčí buňce svou RNA. Ta si ji splete s vlastními molekulami, vyrobí podle ní virové bílkoviny a rozjede produkci nových koronavirů. Zkompletované viry pokračují ve zkázonosném díle na jiných buňkách.

Jiné viry s dědičnou informací ve formě RNA využívají rafinovanější strategii. Jsou vybaveny enzymem reverzní transkriptázou. Umožňuje jim přepsat svůj genom do DNA hostitelské buňky. Virová DNA může načas „usnout“. Když se „probudí“, vytváří se podle ní nové viry. Tenhle trik ovládá třeba HIV.

Rudolf Jaenisch zjistil, že se v DNA buněk lidí nakažených covidem nacházejí „vsuvky“ odpovídající některým úsekům dědičné informace SARS-CoV-2. Čím větší byla virová nálož v těle pacienta, tím více buněk si části virové dědičné informace přisvojilo.

Nejvíc virové dědičné informace zjistili vědci v buňkách plic a průdušek pacientů s těžkým průběhem covidu. Jak ale vytvoří SARS-CoV-2 ze své dědičné informace dvojitou šroubovici DNA? A jak ji propašuje do genomu pacientů?

Vždyť k tomu na rozdíl od HIV není vybaven reverzní transkriptázou. Jaenischův tým kultivoval lidské buňky s koronavirem a k nim přidal instrukci pro tvorbu reverzní transkriptázy HIV. V genomu buněk se pak objevily úseky DNA vzniklé přepisem částí koronavirové RNA.

Koronavirus proto nejspíš umí propašovat svou dědičnou informaci do buněk HIV-pozitivních lidí, kde si může „půjčit“ reverzní transkriptázu. Úseky DNA koronavirového původu však vědci našli i u HIV-negativních pacientů s covidem. Koronavirus proto asi umí využít reverzní transkriptázu z lidského genomu.

Instrukce pro její tvorbu se nachází v některých z tzv. skákajících genů. Patří k nim i úsek lidského genomu označovaný jako LINE-1. Během evoluce se v našem genomu utěšeně namnožil. V každé buňce ho máme půl milionu kopií. Zabírá bezmála šestinu genomu.

Výsledky Jaenischových pokusů naznačují, že si koronavirus půjčuje reverzní transkriptázu také od tohoto skákajícího genu. Její pomocí pak zabudovává úseky DNA odvozené z dědičné informace SARS-CoV-2 do genomu lidských buněk.

Podle virologa Davida Baltimora z Caltechu nepředstavuje virová „vložka“ v genomu pacientů významnější zdravotní riziko.„Je to jen část virové dědičné informace. Nemůže vyvolat infekci. Pro virus je to slepá ulička,“ řekl Baltimore v rozhovoru pro Science. Může však zkreslit hodnocení léčby nebo očkování.

Lidovky

výzva "zmrzlé nudle"

Většina Rusů letos pozměnila své novoroční tradice kvůli pandemii covidu-19, ale některé zvyky zůstaly - novoroční stromeček, bramborový salát, mrazivé teploty... a výzva „zmrzlé nudle“, napsal list The Moscow Times.

To, co je nyní vnímáno jako typicky ruská zábava, ovšem ve skutečnosti vymyslel francouzsko-italský výzkumný tým na vědecké stanici v Antarktidě v roce 2018, kde vědci pořídili fotografii špaget na vidličce, které při teplotě 60 stupňů Celsia pod nulou zmrzly ve vzduchu.

Fotografie se začala rychle šířit a chytili se jí obyvatelé Sibiře a ruské Arktidy, kde o extrémní mrazy rovněž není nouze. Rusové ovšem původní verzi s italskými těstovinami upravili a používají Doširak - oblíbenou značku jihokorejské instantní nudlové polévky.

Letos v zimě se výzva znovu probudila k životu díky fotografii na twitteru, kde tradiční zmrzlé nudle doplnilo na měkko vařené vajíčko. Někteří obyvatelé Sibiře zašli ještě dál a vyzvali své příznivce, aby si s nimi užili mražený nudlový piknik po venkovním koupání při teplotě minus 30 stupňů Celsia.

Ruští instagramoví umělci mezitím zjistili, že na fotografiích se dobře vyjímají i další zmrzlé věci - například vyprané prádlo, které stojí samo. 

Lidovky

Mezikulturní psychologie: kriticky a aplikovaně

Němci při počítání většinou začínají palcem, kdežto Kanaďané ukazováčkem. Američané si s „depresí“ spojují smutek a osamělost, zatímco Japonci déšť a únavu. Příslušníci nezápadních kultur mají sklon „somatizovat“ a lidé ze západních kultur „psychologizují“. Například v Číně oproti západním představám téměř 70 procent respondentů schvaluje mimomanželský sex, což je více než v USA. Tím vším se zabývá mezikulturní psychologie.

Ta se začala jako samostatná disciplína etablovat v šedesátých letech 20. století, i když měla četné předchůdce, například anglického antropologa Williama Riverse (1864–1922) nebo rakouského antropologa Richarda Thurnwalda (1869–1954). 

Levy a Shiraev přibližují základní výzkumné metody – kromě vědeckých experimentů oceňují i sílu umění, které pro psychology představuje bohatou zásobárnu „látky pro rozšiřování jejich vědeckého náhledu na lidské bytosti, jejich chování a vnitřní pochody“. Shrnují také základní teoretické přístupy, přičemž se hlásí k multikulturalismu, který „nejen podporuje pochopení a přijetí rovnosti etnických nebo náboženských skupin v určité zemi, ale také to, že různé skupiny mají právo řídit se svými hodnotami a držet se svých zvyků“.

V rámci kapitol o emocích, inteligenci či motivaci pak předestírají různé protikladné teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích. Obecně lze říct, že preferují perspektivu, kterou předestřel už vlivný americký psycholog a psychiatr Harry Stack Sullivan (1892–1949): všichni jsme „hlavně lidmi než čímkoli jiným; jsme si spíše podobní, než bychom se lišili“. Případné odlišnosti jsou pak často dané úhlem pohledu.

V tomto smyslu Levy a Shiraev ukazují, že například základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné, záleží ovšem na „úrovni abstrakce“, s níž dané emoce popisujeme. Každá emoce proto může být „mezikulturně zároveň podobná i odlišná v závislosti na míře generalizace, kterou zvolíme“. Levy a Shiraev vyjmenovávají takzvané specifické kulturní syndromy.

Například „taidžin kjófušó“, syndrom příznačný pro Japonsko označující „intenzivní strach jedince, že jeho tělo či jeho části a tělesné funkce jsou ostatním lidem nepříjemné, vyvolávají u nich nelibost a urážejí je svým vzhledem či zápachem“. Indické muže zase specificky zachvacuje „dhat“, něco jako „přemrštěná starost o ztrátu semene nadměrnou sexuální aktivitou nebo močí. Syndrom dhat se projevuje slabostí, depresí, problémy v sexuální oblasti a symptomy, jako je bušení srdce.“

Číňany zase více než jiné ohrožuje frigofobie, strach z chladu, což vede k tomu, že se nabalují i v největších vedrech a stále nosí vlněné čepice a rukavice. Podle Levyho a Shiraeva tato fobie pravděpodobně „pramení v čínské víře ve spirituální kvality horka a chladu“.

Shiraev a Levy však nedávají definitivní odpověď, jestli v mnoha případech nejde o lokální varianty nemocí vyskytujících se i jinde, nebo dokonce univerzálně. Třeba symptomy mužského těhotenství (někdy zvané „kuváda“), kdy muž prokazuje stejné tělesné projevy jako jeho těhotná partnerka (zvracení, únava, bolest zubů a bažení po roztodivném jídle), byly zkoumány na mnoha místech světa, například na ostrově Vokeo u pobřeží Nové Guineje, mezi Garífuny ve Střední Americe a u BiminKuskusminů na Papui Nové Guineji.

Jde o zvláštní kulturní syndromy, či o lokální obměny partnerského soucitu? Toto dilema nechávají Levy a Shiraev otevřené. Zdůrazňují však rozdíly kultur kolektivistických a individualistických. Z tohoto hlediska mírně relativizují i uznávané koncepty západních odborníků, které podle nich odrážejí spíše individualistický pohled.

Hierarchie potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa (1908–1970) sice může být vhodným popisem jedinců z různých kultur, ale „relativní intenzita potřeb je mezikulturně specifická“. Podle některých badatelů je jednou ze základních potřeb lidí v kolektivistické Číně touha někam patřit, dokonce „více než potřeby fyziologické“ (u Maslowa jsou fyziologické potřeby na prvním místě a potřeba lásky a přijetí až na třetím, ale ani u něho to není nedůležité).

Také schéma vývoje osobnosti německého psychologa Erika Eriksona (1902–1994; například důvěra versus nedůvěra v kojeneckém věku, iniciativa versus vina mezi třetím a šestým rokem nebo identita versus nejistota mezi 12. a 16. rokem života) je lépe využitelné ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a svobodné sebevyjádření, než v zemích s dominantní ideologií, která striktně určuje, co je dobré a špatné chování.

Konkrétní rozdíly, které registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímán jako ohrožení společenské integrity, proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, například USA, jsou projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.

V souladu s tím se v individualistických kulturách lidé při určování pocitů štěstí spoléhají na vlastní pocity, kdežto v těch druhých se více ohlížejí na to, co tvrdí lidé okolo nich. Což neznamená, že by bariéry byly zcela nepřekonatelné. Například u výzkumu štěstí Shiraev a Levy formulují „transkulturní“ zjištění, že jak západní psychologie, tak východní buddhismus dokládají, že „dlouhotrvajícího pocitu štěstí lze docílit psychickým tréninkem spíše než potěšením vycházejícím z vnějších příčin“.

Jak jsem už naznačil, kniha má mnoho interdisciplinárních přesahů – od nadšených pasáží o Márquezově románu Sto roků samoty (coby odhalující „mnoho fascinujících stránek lidského vědomí“) až k mezistátní diplomacii či sémiotice. Zmiňuje například kolizi poté, co čínští zástupci (neúspěšně) požádali britského premiéra a jeho delegaci, aby při návštěvě Číny upustili od svého zvyku nosit každý listopad na klopě odznak vlčího máku, který je (nejen) pro Brity hrdým symbolem památky padlých vojáků z první světové války.

Tatáž rostlina totiž v Číně symbolizuje opiové války a má spíše negativní konotace. Jinde Shiraev a Levy popisují význam barev – lidé ve všech kulturách (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, neboť dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek.

A pokud by se hlouběji ponořili i do západní myšlenkové a literární tradice, našli by v románu Bílá velryba úchvatné pojednání o ambivalentnosti této barvy, kterou si podle Hermana Melvilla spojujeme i s mramorovou bledostí mrtvého těla, s duchy a přízraky, takže v duši budí „zvláštní strašidelný dojem“. Podobně by se dala doplňovat některá další, snad možná trochu jednostranná tvrzení Shiraeva a Levyho. Například když soudí, že „většina lidí prochází podobnými stadii milostného vztahu“.

Je zřejmé, že mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.“ Od leckterých by to mohlo znít jako prázdná či falešná proklamace, ale Shiraev s Levym svou poctivou knihou snažící se o porozumění dokazují, že to myslí upřímně.

Jan Lukavec

nejstarší žijící olympijská vítězka

Narodila se 9. ledna 1921 v Budapešti. Od čtyř let tady cvičila v klubu VAC, tehdy jediném židovském v Maďarsku. Navrch plavala, chodila na taneční lekce. V šestnácti se stala poprvé gymnastickou mistryní země, počítali s ní do výpravy na olympiádu v Tokiu 1940.

Jenže žádné hry nebyly. Byla válka.

Ágnesina rodina žila v zemi, která se postavila na stranu nacistického Německa a Itálie. Sport jí Horthyho maďarská fašistická vláda coby Židovce zakázala. 

Otci a strýci vzalo válečné šílenství život, zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. 

Matku a sestru zachránil na útěku švédský diplomat Raoul Wallenberg, když pro ně obstaral fiktivní „ochranné pasy“ švédských občanů čekajících na repatriaci.

Ágnes zůstala sama, s obavami z transportu, ale i s obrovskou vůlí přežít. Podařilo se jí koupit si falešné dokumenty křesťanské dívky jménem Pirozska Juhácsová.

„Učila jsem se celý její život, nosila šaty, jaké si předtím oblékala, snažila jsem se hovořit stejným přízvukem. Jen díky tomu jsem zůstala naživu,“ věří. „Jednou mě zastavili fašističtí vojáci a odmítali uvěřit, že nejsem Židovka. Musela jsem jim recitovat všechny údaje z mých dokumentů, než mě pustili. Srdce jsem měla až v krku.“

Sehnala práci v kožešnictví a později coby služka v rodině sympatizující s nacisty v malé maďarské vesničce. Ve volných chvílích udržovala kondici běháním po lesích.

V roce 1944, kdy už Němci okupovali Maďarsko, pracovala v muniční továrně, pak vypomáhala v budapešťské domácnosti německého generála. Zbytky od jeho jídla shromažďovala a jednou týdně posílala matce a dceři do jejich azylu. 

Při osvobozování Budapešti každé ráno sbírala těla zemřelých a odnášela je do masových hrobů.

Až konečně čas hrůz pominul. Ágnes bývala coby teenagerka rovněž talentovanou hudebnicí. Snila, že se stane profesionální violoncellistkou. Po válce se však už k hudbě nevrátila. Zato opět cvičila. Kvalifikovala se na hry do Londýna 1948, ale startovat nemohla, těsně před zahájením soutěží si na tréninku přetrhla vaz v kotníku. 

Poprvé si tak pod vlajkou s pěti kruhy zazávodila teprve coby jedenatřicetiletá v Helsinkách 1952. Triumfovala na prostných a přidala další čtyři medaile barvy stříbra či bronzu.

„Ovšem nejdůležitější nejsou medaile, nýbrž zkušenosti, které s nimi přicházejí,“ tvrdí. „Milovala jsem gymnastiku, protože jsem s ní mohla volně cestovat. Naučila jsem se jazyky a poznala svět.“

V olympijském Melbourne vybojovala v 35 letech dokonce čtyři zlaté. Jenže na kalendáři byl rok 1956. Invaze Rudé armády krvavě potlačila maďarské povstání. Keletiová se rozhodla: Domů se nevrátím. Společně s dalšími 43 sportovci z maďarské výpravy zažádala v Austrálii o politický azyl - a dostala ho.

O rok později emigrovala do Izraele, vdala se za učitele tělocviku Roberta Bira a takřka ve 40 letech přivedla na svět syny Daniela a Rafaela. Dlouhých 34 let pracovala coby instruktorka tělesné výchovy na Telavivské univerzitě, trénovala i gymnastickou reprezentaci Izraele.

Když ji požádáte, aby se obšírněji rozpovídala o své minulosti, zasměje se: „A proč? Bavme se o budoucnosti, to bude lepší. Minulost je minulost, ale přede mnou je pořád budoucnost.

Stala se nositelkou nejvyššího izraelského státního vyznamenání, pojmenovali po ní asteroid, byla zvolena mezi 12 největších maďarských sportovců historie.

V 95 letech se do své vlasti vrátila. Dnes bydlí v apartmánu v centru Budapešti. V televizi sport nesleduje, dokonce ani při olympiádách. „Už nejsou moc zajímavé. Túry po horách mě bavily víc. Teď chodím aspoň po Budapešti,“ říká.

Současnou podobu gymnastiky dokonce kritizuje. Drsný tréninkový dril, který podle ní podstupují velmi malé děti, považuje za nebezpečný pro jejich vývoj. „Měli bychom se zaměřit na rozvíjení dětských myslí, a ne jejich těl,“ radí. „Já je vždycky učila radosti ze života.“

Stále je plná entuziasmu. 

V listopadu se reportérovi AFP svěřila: „Cítím se dobře, ale nedívám se do zrcadla. To je můj trik, víte? Tak zůstávám věčně mladá.“

iDnes Premium

ztráta čichu

Koronavirus upoutal pozornost k čichu, často opomíjenému smyslu. Jeho ztráta či narušení funkcí nejsou ničím vzácným. Před nástupem pandemie, kdy je ztráta čichu a chuti jedním z prvních příznaků choroby, se odhadovalo, že jeden člověk z 20 zažije někdy v životě ztrátu čichu. Důvody? Zánět nosních dutin, virové onemocnění, poranění lebky, polypy či nádory.

Někdy je ztráta čichu prvním signálem chorob nervového systému, jako je Parkinsonova choroba nebo alzheimer. Čich je jedním z našich pěti smyslů, ale často je považován za podřadný, píše italský deník Corriere della Sera.

Anosmie znamená úplnou ztrátu čichu. Hyposmie je částečná ztráta čichu. Většina lidí s anosmií může cítit slanou, sladkou, kyselou a hořkou chuť, ale nedokáže rozlišit specifické chutě. Schopnost rozlišovat chutě závisí totiž na čichu, nikoli na chuťových pohárcích na jazyku. Proto si ten, který trpí anosmií, často stěžuje, že ztratil chuť a nemůže mít požitek z jídla. 

U starých lidí je sníženo množství čichových receptorů. Schopnost cítit chuť se začíná měnit kolem šedesátého roku života a zároveň s tím i čich. S postupem věku se také zvyšuje práh citlivosti na sladké a slané. Staří lidé proto používají více soli a cukru.

Pacienti nejsou schopni ucítit možný únik plynu nebo zjistit, že je nějaké jídlo zkažené. Čich nejen může zachránit život, ale také ho může zkvalitnit tím, že umožňuje zachovat si požitek z jídla, těšit se z okolí a zintenzivnit vzpomínku. Jestliže cítíme parfém, můžeme si vzpomenout na drahou osobu, ale to nedokáže ten, kdo nemá pátý smysl.

Některé studie realizované ve Spojených státech a ve Skandinávii ukazují, že nefunkčnost čichu zvyšuje riziko smrti, nezávisle na demenci. „Náš výzkum ukázal, že anosmie způsobovala fyzické problémy. Někteří účastníci studie vysvětlovali, že kvůli menší radosti z jídla mají menší apetit a v důsledku toho hubnou. 

Omezená schopnost cítit chuť vedla některé zase k tomu, že jedli pokrmy s nízkou výživovou hodnotou, zvláště ty, které byly bohaté na tuky, sůl a cukr,“ uvádí profesor rinologie a olfaktologie (nauky o nosních nemocech a čichu) na Východoanglické univerzitě Carl Phipott.

Negativní emotivní aspekty prožívané tím, kdo trpí anosmií, zahrnují rozpaky, smutek, deprese, znepokojení. Dobrovolníci účastnící se studie uváděli každodenní znepokojení pokud jde o osobní hygienu (nebyli schopni poznat, jestli nepáchnou), ztrátu intimity a narušení vztahů s okolím. 

iDnes

Vydržíš měsíc?

„Dry January“ nebo také „Suchý leden“ je výzva, v rámci níž se lidé na měsíc zcela vzdají alkoholu. Tato iniciativa, která motivuje lidi, aby omezili alkohol a žili alespoň jeden měsíc v roce zdravěji, pochází ze Spojeného království, našla si však fanoušky po celém světě. 

 

Aby byla výzva zajímavější, je doprovázena i aplikací, která tě vysloveně motivuje, abys tento challenge zvládl. Kromě zdravotních výhod, které abstinence od alkoholu přináší, se můžeš v appce podívat i na to, kolik peněz jsi za něj v minulosti utrácel a kolik jsi tedy během své „očisty“ ušetřil. 

Odborník na závislosti Ľubomír Okruhlica tvrdí, že se jedná o dobrou iniciativu, kterou vždy plně podporoval a podporuje. Poznamenal však, že se nemusí jednat jen o leden, ale každý si může přizpůsobit měsíc, který mu vyhovuje.

Pokud bys chtěl zjistit, jestli náhodou i ty nemáš problém s alkoholem, přijmout tuto výzvu je to nejlepší, co můžeš udělat. Podle jeho slov by se závislost během měsíce určitě projevila abstinenčními příznaky. „Ať už těžkými s typickým ranním pocením, poruchami spánku, ale i když nejsou výraznější příznaky, je to neodolatelná chuť napít se, co často vede k zvýšenému napětí a problémům soustředit se tehdy na jiné aktivity. A když tomu osoba podlehne a napije se, tak je to známka problému,“ dodal odborník.

Okruhlica však poznamenal, že i osoba závislá na alkoholu může vydržet nepít. „Někdy vydrží, ale i tak je to známka problému, lehčí nebo středně těžké závislosti, což se projeví pak tím, že po měsíci abstinence se opět rozběhne s nadměrným pitím,“ vysvětlil.

Hranice, odkdy se můžeš považovat za alkoholika, začíná podle odborníka tak, že ztratíš kontrolu nad pitím. Problém poznáš tak, že přes rozhodnutí, že přestaneš pít, piješ dál a máš neodolatelnou chuť na alkohol. „I když i takový konzument dokáže na jistý čas přestat s pitím, pociťuje pak silný diskomfort, napětí, nervozitu a silnou chuť na alkohol,“ dodal Okruhlica.

Pokud však měsíc bez alkoholu nevydržíš, máš zřejmě silný sklon k závislosti na alkoholu, resp. už ji asi i máš. „A i v případě, pokud to člověk dokáže, měsíc vydrží nepít, ale první dny, týden se trápí s abstinencí a těší se, kdy už to suché období skončí, jsou to také varovné signály poukazující na přítomnost problémů s alkoholem u člověka,“ dodal odborník na závěr. 

Refresher

online výuka

Já vidím jiné problémy. Stát řeší nepodstatné věci, přijímací zkoušky a maturity, na ně je ale zrovna tato doba dobrá. Na přijímací zkoušky se děti mohou často lépe připravit online než ve škole. Když se chci naučit třeba kvadratické rovnice, půjdu na Khanovu školu, a když tomu nebudu rozumět, pustím si to třeba pětkrát. Když to ani pak nepochopím, najdu si jiný zdroj. A testů, které si mohu vyzkoušet, je na internetu fůra. I Scio teď některé nabízí zadarmo. Na to nepotřebují děti chodit do školy. Totéž platí o maturitě. Slováci maturity moudře zrušili. Každý dostane průměrem známek za celé studium a kdo nebude spokojen, může skládat klasickou maturitu. Ovšem online. Odpovídat čtvrt hodiny na otázku o Lumírovcích mohu klidně přes Meet. 

Scio získalo licenci na australský systém testování. Pracují na tom už roky. Je založen na umělé inteligenci, kontroluje kde co, třeba jestli nemáte otevřené další porty, jestli někdo není v místnosti atd. Ošvindlovat takový systém je určitě těžší než opsat z mobilu a) b) c) d) při státní maturitě, což se nepochybně děje, ale zatím nikoho nechytili. Technologie jsou dneska úžasné… 

Ale hlavně se budou přijímací zkoušky dělat i na střední školy, kde mají méně přihlášených než míst. Zákon říká, že přijímací zkouška je povinná na všech školách s maturitou. Ale maturitní obory nejsou přeplněné. Tu a tam je přetlak na nějaké výjimečné střední odborné škole nebo v Praze na gymnáziích. Z 80 procent by se ale přijímačky mohly zrušit.

Druzí ale brečí, že nedostali kuchařku. Někteří učitelé se za ty poslední týdny skvěle naučili fungovat v tomto prostředí, pořádají meety, mají synchronní výuku, jsou bohatší o spoustu dovedností. Učí se. Jiní v pondělí poslali úkoly a za týden znovu. Někteří je ani nezkontrolovali. Jeden je posílá mailem, druhý přes whatsapp, třetí přes školní aplikaci a ředitel nebyl ani schopen sjednotit způsob komunikace, koordinovat ten čurbes na kolečkách. Podobné je to s dětmi. Udělal jsem anketu na svém facebooku, odpovědělo mi 530 lidí, pak jsem ji pozastavil.

A co jste se dozvěděl? Můžete takovou anketu považovat za reprezentativní?

Pravda, byli to lidé z mojí sociální bubliny, ale i tak to o něčem vypovídá. Polovina z těch lidí říká, že se děti naučily být více samostatné, 42 procent říká, že se zvýšila efektivita učení – tedy za kratší čas se toho naučí více než ve škole –, 56 procent odpovědělo, že se jejich děti naučily organizovat si lépe čas a 33 procent lidí tvrdí, že se doma děti cítí lépe. 

Ono se ukazuje, že pro spoustu dětí, zhruba pro polovinu, je to současné učení dokonce lepší, a to i přesto, že měly omezený styk s kamarády. Polovina dětí se lépe rozvíjí doma s online podporou než ve škole. Teď samozřejmě pomíjím, že jim chyběl sociální kontakt. Ale vlastně se ukázalo, že nucením dětí, aby seděly pět dní v týdnu šest hodin ve škole, jsme přicházeli o spoustu nadání, rozumu a chuti k učení. Některé děti se očividně lépe učí doma. 

Nebojíte se, že jim bude chybět neprobraná látka?

Jasně, že když se s dětmi neprobere Ohmův zákon, nebudou ho umět. Ovšem když se probere, nebudou ho umět taky. Vy ho snad umíte? To je absolutní bizár, že by záleželo na tom, co se ve škole probere. Z toho, co si ze školy odnášíme, musíme umět naprosté minimum. Většina jsou hlouposti a byla vlastně ztráta času, že jsme se je učili. Mimochodem řada rodičů teď začala vnímat, jaké zbytečnosti se jejich děti musejí učit. Jestli se vy chcete naučit Ohmův zákon, dejte si do vyhledávače Ohmův zákon a výuka a vyjede vám deset videí, ve kterých vám jej charismatický učitel odprezentuje, ukáže řadu pokusů, vysvětlí, dá to do souvislostí a ještě to bude zábavné. Pořád je tu ale otázka, k čemu vám to v životě bude. Na webu najdete tisíce zajímavějších videí, třeba na ted.com, které vám skutečně mohou do života něco dát. 

Co tvrdé a měkké i? To by se asi děti měly naučit ve škole, ne? 

I na tvrdé a měkké jsou desítky programů na internetu. Být ve školy je potřeba hlavně proto, abyste se naučila řešit konflikty, jak se chovat ke kamarádům, naučila se vyjednávat, pomáhat lidem, spolupracovat s chytřejšími i pomalejšími, respektovat druhé i sebe, hledala si své místo v životě. Abyste převzala modely přemýšlení, naučila, jak se o věcech uvažuje… K tomu potřebujete spolužáky i toho dospělého. A to jsou věci, které se v online prostředí předávají obtížně.

Dobrá. Já ale školu potřebuju i proto, abych věděla, kdy zhruba by moje dítě mělo co umět. Já k tomu nemám kompetence…

A kdo takové kompetence má? On to u spousty věcí nikdo neví. Tradičně se to nějak dělá, ale je spousta důkazů, že se to tradičně dělá blbě. V roce 1929 Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v Manchesteru v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti přistěhovalců neumějí pořádně anglicky a že to je ten největší problém. Zároveň měl pocit, že se děti spoustu věcí učí zbytečně brzo. A tak rozhodl, že se až do páté třídy nebudou učit matematiku a ten čas využijí pro angličtinu. Ony se děti naučí základy, i když vůbec nemají matematiku. Pointa je, že ty děti už v polovině šesté třídy uměly to samé jako děti, které měly matematiku od první třídy, a na konci šestky byly v testech dokonce lepší.

Jak je to možné?

Většina dětí se toho učí spoustu z matiky předčasně. Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, mimochodem kamarádka profesora Hejného, zjistila, že tomu, co se učí žáci v první třídě, z 95 procent rozumí až ve čtvrté třídě. Hlavní důvod úspěchu přistěhovalců bez matematiky byl, že na spoustu věcí šli zdravým rozumem, který je mnohdy lepší než to, jak se to učí ve škole. Kdejaký dospělý se nechá zmást úlohami, které jsou jen o zdravém rozumu. Tohle je třeba úloha, ve které děti, co měly matematiku až od šesté třídy, byly úspěšnější: Vzdálenost z Bostonu do Portlandu po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely současně z Bostonu do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny tři dojedou do Portlandu? A kdekdo, místo aby přemýšlel, začne sestavovat rovnice nebo dělit a násobit. To jsou následky školy.

Ondřej Šteffl

#WonderfulEveryday

Your family is none of their business