Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc.

Tudíž je dost dobře možné, že kvůli tomuto mému opomenutí je stále máme, za což se sice hluboce omlouvám.

Nicméně věřím, že alespoň toto, bude tím pověstným kamínkem, který strhne lavinu, po níž, a až si prach sedne, stane se prosinec stejně rozumným a šťastným měsícem, jako je třeba srpen... ach srpen, proč není srpen! Kdy zas bude?

Mám chuť si přilepit na adventní věnec dalších třicet svíček a zapalovat je každý týden, dokud zas nedopluju do klidného přístavu tohoto měsíce. Každý měsíc by měl být jako srpen. A prosinec nejvíc.

Rozumnému člověku asi nemá cenu znova shrnovat argumenty, proč je potřeba Vánoce vymýtit. Jsou jako zlatokopka, která předstírá city, aby vám mohla vytáhnout peníze z kapsy.

Jsou horší než narozeniny v tom, jak vás nutí lhát vašim blízkým do očí: „Jé, to jsem vždycky chtěl!“... „To ti přinesl Ježíšek.“... „Já to pak uklidím.“ Přináší do našich životů víc stresu a beznaděje než lockdown. Startují rozpady vztahů, iniciují sebevraždy, zkracují životy: kolik z nás už zemřelo s Vánocemi? Nevíme. Kde je Dušek s nějakou statistikou?

Dlouho jsem mlčel i proto, že jsem respektoval ekonomiku, která je na nich víc a víc závislá.

Pokud by se mi je podařilo zrušit úplně, jistě bych dostal Nobelovu cenu míru, s jistotou však až posmrtně, protože předtím by mě odstřelil nájemný zabiják, na kterého by se složily všechny supermarkety světa.

Takže to budu muset nechat na vás, na svých čtenářích. Zamyslete se nad tím, jestli tuhle zkoušku z lásky v životě potřebujete. A než o tom přesvědčíte celé své okolí, zkuste aspoň být s těmi, s nimiž být chcete, a ne máte, nesoutěžte v lásce a nemyslete si, že to celé musí vypadat jako reklama na heru.

Optimální to nebude, ale je to začátek. Sejít se s blízkými a dělat si navzájem radost lze přece každý měsíc v roce. Třeba v srpnu.

Tomáš Baldýnský

"zvrácené" vánoční písně

Máte pocit, že poslech tradičních vánočních písní jen násobí vaše utrpení, protože si při srovnání s vánočním ideálem tichého štěstí v rodinném kruhu připadáte ubozí, cyničtí, neempatičtí, zlí a zvrácení? Začínáte Vánoce nesnášet, stydíte se za to a snažíte se tento pocit zadusat hluboko do nevědomí?

Jak nás učí Freud, potlačování negativních emocí vás přivede tak maximálně k neuróze, sexuální úchylce a nakonec do blázince. Vy musíte naopak dát svým pocitům volný průchod! To, že vás občas Vánoce serou, z vás ještě nedělá psychopaty. A to, že jsou chvíle, kdy byste Santu nejraději pověsili za vousy do průvanu hned vedle Alzáka, z vás ještě nedělá vrahy.

Koledy vám nepomůžou. Vy si naopak musíte najít písně, které zaujímají k Vánocům ještě negativnější postoj než vy. Podle Aristotelovy teorie katarze vás percepce takových skladeb od nežádoucích emocí očistí a na samém konci léčebného procesu dospějete ke kýženému dobrému pocitu ze svátků a začátku nového roku. 

Socialistický občan postupem času stejně jako jeho západní kolega pochopil, že Vánoce jsou svátkem konzumu. Jenže slavit svátek konzumu v obchodech bez zboží je popravdě asi ještě o fous větší depka, než je slavit v obřích obchodních centrech narvaných zbožím k prasknutí. 

“Zas budou Vánoce, kdekdo je před problémem, jak urvat alespoň tu hvězdu nad Betlémem, jak vyhrát na frontě a sehnat to, co není. Zas budou Vánoce, ty svátky zapomnění.”

Hovada boží: tahle píseň skupiny Jablkoň je sice taky už poněkud starší, ale zůstává skrznaskrz aktuální. Přenese nás do světa, jehož středobod leží “tam, kde svítí hvězda nad hypermarketem.” Vždycky, když stojím před Vánoci u pokladen ve frontě jako kráva a můj spolubližní mi něžně špitá do ucha “Uhni, vole”, říkám si v duchu, že ten příměr s hovady je poměrně trefný.

Xindlova píseň se písni Sodoma Gomora: Za…ný Vánoce v mnohém podobá, jen je v ní méně sprostých slov a více sofistikovaných rýmů (typu “abych věřil, že je štědrý, musel jsem si dát ještě drink”). Jinak ale i zde nacházíme hlavního hrdinu alkoholika, asociála a zoufalce, který nemá prosincové svátky rád. Uvážíme-li, že skladba má na YouTube 16 milionů zhlédnutí, zdá se, že tohle zhnusení Vánocemi s náladami části české společnosti nějakým způsobem rezonuje.

U textu od českého národního básníka Jaroslava Seiferta byste možná čekali, že v něm budou vánoční svátky líčeny s pohádkovou naivitou, jako by právě vypadly z obrázků Josefa Lady. Ale atmosféra básně je zcela jiná – melancholická bilancující, zvoucí spíš k rozjímání než k rozpustilému veselí. “Když už se blíží v spěchu ten žaluplný děj, svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej.”

Dokazuje to, že lidé mnohem víc potřebují nějakou myšlenku, nějaký obsah než po všech stránkách dokonale vybroušenou formu.

A i to je vlastně poselství Vánoc. Nezáleží na honosnosti příbytku, může to být dokonce i tak trochu chlív. Důležité je, co krásného se v něm narodí.

Pavel Šenkapoun

Mezinárodní dny

 Z mládí si pamatuji Mezinárodní den žen 8. března, Mezinárodní den dětí 1. června a Mezinárodní den studentstva 17. listopadu. A to bylo tehdy, tuším, vše.

Ovšem doba pokročila. Pesimista by řekl, že nastala inflace mezinárodních dnů. Jen z bezprostřední minulosti: 15. 11. byl Mezinárodní den bábovek (tento den vyhlásila v r. 2006 jedna americká firma na výrobu forem na pečení a docela se to ujalo), 16. 11. byl Mezinárodní den tolerance, 17. 11. – což snad nemusím připomínat – je Mezinárodní den studentstva (i když u nás je to vlastně jen půlden, z dobrých důvodů se o těch 24 hodin dělí se Dnem boje za svobodu a demokracii, a to nemluvím o tom, že je to ještě také Mezinárodní den předčasně narozených dětí), ve středu 18. 11. byl Mezinárodní den nekuřáků.

No a dnešek, 19. listopad, vyhlásilo OSN Mezinárodním dnem záchodů. To je oslava asi trochu překvapivá, leč je potřeba přiznat, že není od věci alespoň jednou ročně připomenout hygienické a ekologické problémy působené tím, že většina obyvatel planety nemá možnost používat klozety takového standardu, na jaký jsme zvyklí ve vyspělém světě.

Oficiální název ovšem zní „Mezinárodní den toalet“, jenže slovo „toaleta“ má (nejen v češtině) více významů, takže jsem výše dal přednost slovu jednoznačnému.

Má to sice jistý háček ve světě našich slovanských bratrů, kde nejbližší příbuzní českého „záchodu“ nesou obecně význam „západ“ (z čehož se pak dají odvodit pěkné jazykové hříčky, například v dobách státostranou plánovaného hospodářství, kdy toaletní papír byl podpultovým zbožím, se tvrdilo, že titul známého Remarqueova románu je v polštině „Na zachodzie nie ma nowin“ – skutečný překlad ovšem zní „Na Zachodzie bez zmian“), ale je to pořád lepší, než si myslet, že je dnes mezinárodní den večerních rób. Byť je třeba poznamenat, že uvedené dva významy slova „toaleta“ spolu těsně souvisejí, oba jsou odvozeny od názvu místnosti, kde se dámy při plesech zkrášlovaly (prováděly toaletu, což je další, a výchozí význam).

V jejich sousedství bývaly pochopitelně i umývárny se záchodem, a protože nebylo dobře možné se vzdálit ze společnosti s přímým zdůvodněním stavu věcí, tak se dámy omlouvaly, že si jdou upravit zevnějšek, byť ve skutečnosti šlo o potřebu tělesně zcela vnitřní. Ale to vlastně jen tak na okraj.

Co jsem chtěl hlavně říci, je, že české „záchod“ je odvozeno od „zajíti (někam na stranu, do soukromí)“, a je tedy vlastně ekvivalentem latinského „privatus“, do staré češtiny převzatého v podobách „prevet“ či „prevít“, které tak byly cizojazyčnými synonymy tehdejšího domácího výrazu „sráč“ (jenž je bohatě doložen např. ve středověkých stavebních předpisech).

Takže buďme rádi, že ten dnešní památný den není na rozdíl od Mezinárodního dne studentstva českého původu. Mezinárodní den prevítů (a to neberu v úvahu použití té české varianty) by nám asi nedělal zrovna dobré jméno.

Karel Oliva

Václav Hrábě - Dobrou noc

Je slyšet, jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a hrámů
Teď zívá.
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu

Nadopujte se světlem

Cítíte se lépe, když svítí slunce a svět je barevnější? Právě nastává období, kdy příroda zešedne a ubude světlo, jehož nedostatek oslabuje imunitu a způsobuje únavu. Bránit se můžete tím, že za každého počasí strávíte denně aspoň dvě hodiny venku a popřemýšlíte o tom, čím doma svítíte.

Ačkoliv má podzim své hezké stránky, okrádá nás o jednu důležitou věc – denní světlo. S každým dnem ho teď ubývá o čtyři minuty, což má výrazný vliv na zdraví. Kvůli nedostatku světla býváme unavení, podráždění, častěji nás bolí hlava, pálí oči, jsme méně odolní vůči stresu a oslabuje se také imunita.

Zabrat dostává i psychika, což se projevuje špatnou náladou a v horším případě depresí.

„Myslím, že to sám na sobě pozoroval každý z nás. Když klasickou zimní inverzi, v níž v české kotlině obvykle žijeme tři až čtyři měsíce, na chvíli prozáří slunce, cítíme se najednou mnohem lépe. V zimě máme všichni méně energie, horší náladu a méně výkonný imunitní systém. K psychickým obtížím lze řadit i poruchy spánku, které jsou v této době poměrně časté, možná i kvůli méně výraznému střídání dne a noci,“ říká psycholog Tomáš Prajzler. Že problémy souvisejí s nedostatkem světla, dokazuje příklad severských zemí, kde se často objevuje tzv. sezonní afektivní porucha, jinými slovy zimní deprese způsobená dlouhotrvající tmou, která se v prosluněných jižních státech prakticky nevyskytuje.

„Svou roli hraje vitamin D, který se syntetizuje v kůži vlivem slunečního záření a jehož osmdesátiprocentní potřebu získáváme právě ze slunce,“ vysvětluje Tomáš Prajzler. Vitamin D v zimě chybí až polovině dospělé populace, přitom hraje klíčovou roli v obraně proti chřipce a jiným respiračním nemocem. Jeho nedostatek může způsobovat pesimismus až depresivní nálady, ale také častější zlomeniny, a dokonce může vést k závažnému onemocnění střev, tzv. Crohnově chorobě. Když není možné vitamin D doplnit ze slunce, další možností je načerpat ho z tučných ryb, vaječných žloutků, jater nebo mléka, které je dobré v zimě častěji zařazovat.

Již před několika tisíciletími lékaři pochopili, že je slunce léčivé. Staří Řekové nechávali slunit pacienty s nejrůznějšími chorobami, jako byla epilepsie, astma nebo žloutenka. Věřili, že to pomáhá k jejich uzdravení. Jak ale připomíná Richard Hobday, autor knížky Léčivé slunce, pro sluneční terapii je příznačné, že v historii byla několikrát objevená a zase upadala v nemilost. Teď je zrovna v nemilosti kvůli studiím, které prokazují souvislost slunečního záření a rakoviny kůže. Strach z této nemoci vede k tomu, že lidé pobyt na slunci zkracují, Richard Hobday je však přesvědčený, že pozitiv zůstává více, když jsou tedy lidé rozumní a se sluněním to nepřehánějí.

„Věděli jste, že sluneční světlo hubí bakterie a dokáže tak činit dokonce i tehdy, když prochází přes skleněné okno? A tušili jste, že v nemocničních pokojích, které jsou zality slunečním světlem, se nachází méně bakterií než v potemnělých pokojích a že se zde pacienti uzdravují rychleji?“ ptá se odborník na sluneční terapii, který dříve navrhoval stavby využívající solární technologie. 

Právě při této práci se dostal k zapomenuté tradici prosluněných budov, jejichž cílem nebyla úspora energie jako dnes, ale především snaha předcházet nemocem. Hobday se tehdy začal zajímat o působení světla na lidský organismus, až se vypracoval na respektovaného odborníka. V knize například zmiňuje, že zimní deficit denního světla snáz ustojí lidé, kteří v létě trávili co nejvíce času na slunci a nabrali energii z paprsků do zásoby (nabírat můžete i teď během podzimu), a že v zimě se přes nedostatek světla lépe přenesou ti, kteří nezůstávají zavření v tmavých budovách. Což doporučují i čeští lékaři.

„Pobytem na denním světle se nemůžeme předávkovat, takže bychom na něm měli trávit co nejvíce času. Doporučila bych minimálně dvě hodiny denně,“ říká lékařka Michaela Vančatová. Účinky na zdraví jsou samozřejmě vyšší, pokud venku svítí slunce. „Přesto platí, že pozitivní vliv má pobyt na denním světle za každého příhodného počasí, a určitě bych ho nevynechávala jen proto, že je zrovna zataženo,“ podotýká doktorka. 

Nejlepší přitom je, když na procházku vyrazíte ráno nebo dopoledne, protože v tomto čase světlo (i to umělé) ukončuje produkci nočního hormonu melatoninu, čímž dochází k rychlejšímu probuzení a nastartování organismu. 

Dny se teď budou neustále zkracovat až do zimního slunovratu a přinese nejdelší noci v roce. Potrvají až šestnáct hodin. Poté se slunce začne vracet a denního světla bude přibývat – zase jen po minutách, takže změnu nejspíš zaznamenáte až někdy na přelomu ledna a února, do té doby nás čeká spousta tmy. Anebo skvělých pár hodin světla, když se na to podíváme očima lidí z mrazivého severu, kde zima bývá mnohem temnější než u nás.

V norském městě Tromso na severu Norska trvá polární noc dva měsíce – před pár lety ji zažil Jaromír Marek, zahraniční reportér Českého rozhlasu. „Tamní lidé jsou na dlouhé noci víceméně zvyklí. Jak mi říkali, nekonečná odpoledne a večery tráví hlavně před televizí. V dnešní době je to přece jen jednodušší než třeba před sto lety. Tehdy seděli doma, opravovali nářadí, vyráběli různé předměty,“ řekl Jaromír Marek magazínu Ona Dnes s tím, že zima je také obdobím, kdy norští rybáři vždy vyplouvali a dodnes vyplouvají na moře. „Jak mi vyprávěl Roar, muž, který doslova žije se svým sobím stádem, v přírodě vlastně ani během polární noci není úplná tma. Oči si zvyknou, je sníh a všechno je sněhobílé, a když svítí měsíc, je vidět jako ve dne.“

Přesto zůstává spousta lidí, kterým dlouhodobá tma bere energii, zdraví i chuť do života. Ve Finsku i Norsku stoupá v zimním období počet sebevražd. „Ne nadarmo také v Norsku platí částečná prohibice a tvrdý alkohol je tam obtížně dostupný a velmi drahý,“ připomíná Jaromír Marek, který v Norsku během polární noci strávil několik dní, a jak sám říká: zvyknout by se na ni nejspíš dalo. „Zimní noci jsou vyvážené dlouhými dny v létě a navíc, během zimního šera a tmy je vidět polární záře. Sice jen občas, ale stojí to za to!“

Že lidé tráví zimu jinak než před sto lety, platí v Česku stejně jako v Norsku. Nejstudenější roční období bývalo časem zklidnění, lidé déle spali a čas trávili doma, dralo se peří, dělaly různé opravy, to vše za svitu svíček nebo petrolejových lamp, elektřinu měla v té době jen třetina domácností. Dnes nám umělé světlo umožňuje pokračovat v denních činnostech i po setmění, ale účinky toho přirozeného nemá, a když se s ním zachází špatně, může dokonce ublížit.

„Denní světlo v sobě zahrnuje sedm barev, které se v průběhu dne různě mění. To umělé osvětlení nedokáže a zůstává celý den stejné, navíc jej často tvoří pouze tři barvy – žlutá, oranžová a červená, které stimulují lidský organismus a při dlouhodobém působení mají vliv především na naši psychiku. Jsme častěji podráždění, ve stresu a pod neustálým tlakem,“ upozorňuje Jakub Brandalík ze společnosti Lightway, která se zabývá zdravým osvětlením interiérů.

Nejhorší jsou blikající žárovky a zářivky z nekvalitního LED osvětlení. „Způsobují rychlou únavu a často z nich také bolí či pálí oči,“ upozorňuje lékařka Michaela Vančatová. Důležité také je, v jakou dobu které osvětlení používáme. Zatímco v ranních a dopoledních hodinách ostré LED světlo přispívá k probuzení organismu, stejně funguje i po setmění, kdy je to nežádoucí. „Pokud jsme vystaveni celý den stejné světelné intenzitě, nejen od rána do odpoledne, ale také večer nebo dokonce v noci, ovlivňuje to náš přirozený biorytmus a může způsobovat poruchy spánku,“ dodává lékařka Michaela Vančatová.

Všechno to souvisí s produkcí hormonu melatoninu, kterému se přezdívá hormon spánku. Tělo si ho vytváří ve tmě v průběhu noci, nejvíce někdy mezi druhou a čtvrtou ráno. Jeho úlohou je synchronizovat cyklus spánku a bdění se střídáním dne a noci, proto je důležité se před spaním nenechat rušit ostrým světlem a naopak ráno roztáhnout závěsy a nejlépe vyjít ven, aby se tvorba melatoninu zastavila a člověk se probudil. Když se něco v produkci melatoninu pokazí a tělo ho má nedostatek, člověk může začít trpět nespavostí, rychleji stárne, trpí psychika i kardiovaskulární systém, ale snižuje se také odolnost proti nemocem i produkce pohlavních hormonů.

Důležité tedy je během dne měnit druhy světla. Na denní práci se doporučuje bílé světlo a podle doktorky Vančatové je nejlepším zdrojem teplé bílé (žárovka) na rozdíl od chladného bílého (zářivka). Modré světlo (LED osvětlení, obrazovky mobilů, televizí a notebooků) působí aktivačně, zvyšuje soustředění a zlepšuje náladu, což je přínosem ráno a odpoledne, po setmění už ne.

„Před usnutím je tedy vhodné vypnout přístroje využívající jako zdroj světla LED, protože jejich sledování večer zhoršuje usínání a kvalitu spánku. LED osvětlení nejenže snižuje produkci melatoninu, ale také zvyšuje produkci denního hormonu serotoninu, organismus tedy výrazně aktivizuje,“ říká lékařka.

Na noční svícení a večerní relaxaci je vhodné žluté, oranžové a červené světlo, které usínání negativně neovlivňuje, tzn. klasická žárovka nebo ideálně svíčky či oheň v krbu.

„Naopak nejhorší, co můžete udělat, je posvítit si před spaním do očí ostrým světlem, například zářivkou se studeným bílým či modrým světlem v koupelně při večerním čistění zubů,“ upozorňuje Michaela Vančatová s tím, že zapovězené by v ložnici měly být chytré mobily a televize s LED obrazovkami, které vyzařují světlo narušující kvalitu spánku. Bude se vám hůř usínat.

„Cíleně se vystavovat slunci a slunečnímu záření je tou nejlepší metodou, jak si udržet dobrou náladu celou zimu,“ radí psycholog.

V jeho oboru se léčba světlem (odborně fototerapie) s úspěchem využívá právě u tzv. zimní deprese neboli únavy z dlouhodobého nedostatku světla. Pacient na sebe nechává svítit speciální lampy, které využívají plnospektrální světlo napodobující sluneční záření. Že to funguje, už prokázalo několik lékařských studií.

„Fototerapie může mít podpůrný pozitivní vliv také u ostatních depresí nebo deprese u bipolárních pacientů. Několik studií prokázalo efekt u těhotenských a poporodních depresí, depresí seniorů a pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Léčba světlem má také efekt u některých poruch spánku, u pracovníků na směny s poruchami rytmu nebo u lidí, kteří prodělávají jet lag při přeletu několika časových pásem. Je také popsáno pozitivní působení u premenstruální poruchy nebo dokonce bulimie,“ dodává Tomáš Prajzler.

OnaDnes

chytré špiclování

Pracovníci čínské technologické firmy Hebo dostali na své židle nové měkké „chytré“ sedací polštáře, které si zprvu pochvalovali. Podle deníku The Times jen do té doby, než zjistili, že je zrádné podsedáky „špiclují“, zda jsou na svém pracovišti.

Jedna ze zaměstnankyň společnosti Hebo ve městě Chang-čou řekla, že s ostatními tyto „chytré“ polštáře nejprve uvítala. Dokážou totiž monitorovat životní funkce, včetně tepové frekvence a dýchání, stejně jako únavu a držení těla. Když člověk příliš dlouho sedí, připomenou mu, že by se měl trochu kolem projít.

Pak ale zmíněná zaměstnankyně, paní Wang, názor změnila. Jak napsala na internetu, stalo se tak poté, co za ní přišel pracovník personálního oddělení a vyšlo najevo, že podsedák oddělení upozornil na to, že nebyla na svém pracovním místě.

Firma měla přístup ke všem údajům poskytovaným tímto „smart“ polštářem. „Byla jsem dotázána, proč nesedím u svého pracovního stolu mezi desátou a půl jedenáctou dopoledne,“ uvedla Wang. Dodala, že jí manažer kvůli tomu pohrozil snížením prémií. „Najednou jsem se v kanceláři cítila, jako bych byla úplně svlečená. Být každou chvíli kontrolovaná a sledovaná, to je hrozný pocit,“ napsala.

Vedení Hebo od postupu personálního oddělení dalo ruce pryč. V reakci sdělilo, že šlo o porušení pravidel společnosti týkajících se ochrany soukromí, a ujistilo, že byla přijata disciplinární opatření, aby se opakování něčeho takového zabránilo. Údajně se „chytré polštáře“ jen testovaly před případným uvedením do prodeje.

Lidovky

z extrému do extrému

Množstvo tuku nedefinuje našu hodnotu či prínos spoločnosti. Ako to už vo svete chodí, aj v tomto prípade lietame z extrému do extrému. Na jednej strane vyzdvihujeme dokonalo vyzerajúce telá s nadpriemerným svalovým rozvojom a minimom telesného tuku či a kosť vychudnuté modelky. Na opačnej strane potom stoja propagátorky prehnanej sebalásky, pričom nie je výnimka, že tieto ženy samy trpia morbídnou obezitou.

A tak, ako súťažná forma vo fitness nie je udržateľná a zdravá po celý rok, tak, ako nepodporujeme anorexiu – nepodporujeme ani trend „metabolicky zdravej obezity“. Je totiž iba otázkou času, kedy obezita a jej zdravotné následky udrú v plnej sile.

Rovnako, ako je nebezpečná nadmerná propagácia štíhlosti, môže mať nepriaznivý vplyv aj nadmerná propagácia obezity ako niečoho zdravého. Čo s tým? Kultivovať by sme mali svoju psychickú odolnosť voči zadubeným ľuďom, ktorí budú našu postavu spájať s naším intelektom či hodnotou. 

Erika Zajacová 

směrový kurz gastronomie

Globální megatrendy posledních let, které odrážejí a zároveň dlouhodobě ovlivňují dění ve světě, jen tak nezmizí. Naopak! Nečekaná lekce v roce 2020 posílila digitalizaci, urbanizaci a zájem o zdravý životní styl, neoekologii i snahu o lepší pracovní podmínky v branži. Předpovědi do budoucna jsou různé, místo návratu k normálu se však očekává, že reakce na covid-19 způsobí trvalé změny ve společnosti i v gastronomii. 

Řada šéfkuchařů se domnívá, že rok 2021 přinese velký restart gastronomie. Pandemie totiž připomněla důležitá témata v oboru, který si zaslouží aktualizaci, ať už jde o nerovnost a diskriminaci v kuchyních, o systém spropitného a přístup k surovinám i k zaměstnancům, nebo o zprostředkování kvalitního jídla široké veřejnosti. A stále je zásadním aspektem udržitelnost.

Závislost na místních zdrojích surovin se zvyšuje a péče o region znamená víc než dřív – pro kuchaře, hosty i producenty, kteří objevují zapomenutá dědictví regionální kuchyně. Společnost i gastronomie si uvědomují význam komunity a vztahy s okolními dodavateli. 

Podstatným tématem je udržitelná soběstačnost velkoměst – bez půdy a velké spotřeby vody. Ve sklepích restaurací tak vznikají malé houbové farmy a saláty rostou přímo v supermarketech, v Šanghaji se pro zemědělskou práci vyhradila celá městská část a uprostřed Paříže vznikla Urban Farm o rozloze 14 000 m². Právě houby letos dokážou svůj potenciál pro životní i kulinární prostředí.

Kuchaři i hosté si ještě více oblíbíli staré známé techniky, jako je fermentace, uzení nebo staření masa. Také si prohloubí znalosti o využití plísně koji, miso pasty a dalších pokladů japonské kuchyně, ve které nachází inspiraci nejlepší šéfkuchaři světa. Zmíněná lokálnost vede k experimentům, do kterých se pouštějí malovýrobci i samotní kuchaři. Rozšíří se tak sortiment fermentovaných produktů z domácích surovin, jako je hrách, jednozrnka, mák nebo ječmen. 

Jídlo a radost

kočkování aneb k očkování

Například by bylo protiprávní, kdyby provozovatel restaurace do svého podniku pouštěl jen očkované – byla by to „diskriminace“. Což je – jak chápu pana profesora – v právu obdoba situace, kdy i přes očkovací povinnost školka musí přijmout dítě, které je k očkování kontraindikováno. Nelze snad lépe exemplifikovat ztrátu rozumu a míry v právním systému než tím, že jsou tyto dva případy pokládány za srovnatelné.

Zatímco ten druhý je asi lidsky správný (a pokud takové dítě bude v kolektivu jediné, i zdravotně bez jakýchkoliv rizik), v tom prvním je z lidského hlediska věc velmi na pováženou, třeba už jen proto, že návštěva restaurace není (na rozdíl od posledního předškolního roku ve školce) povinná, a i proto, že by majitel snad měl mít právo rozhodovat o tom, koho si – podtrhuji: ze zdravotních důvodů (!) – pustí či nepustí do svého podniku.

Myslím si prostě, že nelze absolutně, bez zřetele k okolnostem, aplikovat zásadu, že člověk, který nesplňuje jisté předpoklady, ať už z vlastního rozhodnutí nebo z nějakých objektivních důvodů, nesmí být za tento stav věcí „diskriminován“. Nebo budeme vydávat řidičské průkazy třeba nevidomým? Naprostá většina z nich za svůj stav nemůže, tak je za něj přece ani nemůžeme trestat, že… Ano, uznávám, že je to drastický příklad.

Ale je na něm, jako na příkladu extrémním, dobře vidět, že „nediskriminace“ jedněch musí končit tam, kde by omezovala práva druhých – v případě (ne)očkování či řidičáků právo na zdraví a potenciálně i na život. A „diskriminovaní“ by to měli umět přijmout – buď jako následek svého rozhodnutí, či jako neradostný, ale bohužel nezvratný životní fakt. Mimochodem, slovo „diskriminace“ nese negativní nádech neprávem: původní latinské „discriminare“ bylo odvozeno od „dis“+ „cernere“ a znamenalo proto prosté „oddělit“.

Karel Oliva

Pokud lžeš...

Pokud mi teď lžeš, jen si myslíš, že všechno budeš mít pod kontrolou.

Ve skutečnosti nevíš, co činíš. Nevíš, co způsobíš.

Až se Tvá lež prozradí, budou od té chvíle zpochybněna všechna Tvá slova. Všechny Tvé pravdy minulé i budoucí. Na Tvém slově přestane záležet. I na Tobě. Protože každý člověk má takovou hodnotu jako jeho slovo. Pokud Tvé rozhodnutí znělo "Nestojíš mi za upřímnost", moje rozhodnutí zní: "Nestojíš mi za důvěru".

Až se Tvá lež prozradí, budeš strašně litovat. Nepůjde to totiž vrátit. Důvěra je jako sklenička, kterou praštíš o zem. Nestačí říct "Promiň". Nestačí střepy slepit. Ta sklenička už totiž nikdy nebude v pořádku.

Nebude to moje chyba. Bude to důsledek Tvého rozhodnutí teď mi lhát. Teď zabít mou důvěru. Opravdu to chceš? Tak fajn. Je to Tvoje volba, ne moje.

Petr Casanova