Mladí lidé vyjdou z univerzity, a nenajdou zaměstnání. Staří lidé odejdou do důchodu, a na nic nemají peníze. Dospělí nemají čas snít – od osmi hodin ráno do pěti odpoledne se snaží zajistit rodině živobytí a zaplatit dětem střední školu tváří v tvář tomu, co všichni známe pod povšechným názvem „tvrdá realita“. Ještě nikdy nebyl svět tak rozdělený jako nyní: náboženské války, genocidy, nedostatek úcty k naší planetě, ekonomické krize, recese, chudoba. Všichni chtějí okamžitá řešení alespoň některých světových nebo osobních problémů. Do budoucnosti se však všechno jeví stále černější.
Když mě J. učí něčemu novému, říkám si, že to možná bude ten poslední krok, jímž člověk vystoupí na vrchol hory, nota, na níž záleží celá symfonie, písmeno vystihující knihu. Projdu obdobím euforie, která ponenáhlu uplývá. Něco zůstane navždy, ale většina cvičení, praktických poznatků i poučení nakonec zmizí v jakési černé díře. Tak aspoň mi to připadá.
Moje hledání moudrosti a duševního klidu i vědomí viditelné a neviditelné reality už přešlo v rutinu a nikam nevede.
„Ó Pane, když naslouchám hlasu zvěře, šumění stromů, zurčení vod, trylkům ptactva, hukotu větru či dunění hromu, je mi to svědectvím Tvé jednoty; chápu, že Ty jsi nejvyšší moc, vševědoucnost, vrcholná moudrost a svrchovaná spravedlnost. Ó Pane, poznávám Tě ve zkouškách, jimiž procházím. Dovol, ó Pane, aby Tvá spokojenost byla i mou spokojeností, abych já byl Tvou radostí, onou radostí, již Otci působí syn. A nechť si Tě připomínám s klidem a odhodláním, byť mi bylo zatěžko říci, že Tě miluji.“
„To je zajímavé. Já se odjakživa snažím odhalit své meze, ale dosud jsem jich nedosáhl. Můj svět mi však v tom nijak nepomáhá, stále roste a neumožňuje mi, abych ho poznal úplně,“ provokuje J.
„Výborně. Právě pochybnosti nás ženou vpřed.“
Člověku působí obrovskou potíž soustředit se na přítomnost; pořád myslí na to, co udělal, jak to mohl udělat líp, uvažuje o důsledcích svých činů, proč nejednal tak, jak jednat měl. Anebo se pak stará o budoucnost, myslí na to, co bude dělat zítra a co k tomu musí podniknout, co za nebezpečí ho může čekat za rohem, jak se vyhnout tomu, co nechce, a jak dosáhnout toho, o čem vždycky snil.
„Nejde o rutinu. Jsem nešťastný.“ „Tomu se říká rutina. Ty si myslíš, že existuješ, protože jsi nešťastný. Jiní lidé existují v závislosti na svých problémech a neodbytně o nich pořád mluví: o problémech s dětmi, manželem, školou, prací, přáteli. Nepřestanou, aby si pomysleli: já jsem tady. Jsem výsledkem všeho, co se stalo a stane, ale jsem tady. Jestliže jsem učinil něco chybného, můžu to napravit nebo aspoň požádat o odpuštění. Jestliže jsem učinil něco správného, cítím víc štěstí a spojení s nynějškem.“
„Náš život je ustavičná cesta, od narození až do smrti. Krajina se mění, lidé se mění, proměňují se potřeby, ale vlak jede dál. Život je vlak, nikoli nádraží.
V dešti se roztřesu zimou a hned si pomyslím: „Dostanu chřipku.“ Utěší mě, když si připomenu tvrzení všech svých známých doktorů, že chřipku působí vir, a ne nějaké kapky...
Nedokážu být tady a teď, hlavu mám v jednom kole: kam mám dojít? A co když nebudu schopen ony osoby na své cestě poznat? To už se určitě stalo dřív a zase se to stane – jinak by už moje duše měla pokoj.
Vím, že jsem v lidech, kteří mě obklopují, a že oni jsou ve mně. Společně píšeme Knihu života našimi osudovými setkáními a našima rukama spojenýma ve víře, že můžeme tento svět změnit. Každý z nás přispívá slovem, větou, představou, ale všechno nakonec dává smysl: štěstí jednoho se promění v radost všech.
Tradice praví, že v poslední vteřině před smrtí si každý uvědomí pravý důvod existence. A v tom okamžiku se objeví Peklo, nebo Ráj. Peklo znamená pohlédnout v tom zlomku vteřiny zpět a zjistit, že jsme promarnili příležitost oslavit zázrak života. Ráj znamená moci v té chvíli prohlásit: „Dopustil jsem se některých chyb, ale nebyl jsem zbabělec. Prožil jsem svůj život a učinil jsem, co jsem měl.“ Nemusím si tedy předem představovat své peklo a přemítat, proč nedokážu pokročit v tom, co chápu jako „Duchovní hledání“. Musím se o to pokoušet dál a to stačí. I ti, kdo neudělali všechno, co udělat mohli, už dosáhli odpuštění; odpykali si to ještě v životě, byli nešťastní, přestože mohli žít v míru a harmonii. Všichni jsme spaseni a svobodně můžeme kráčet dál na téhle pouti, která neměla začátek a nebude mít konec.
Uvěřila v nemožné, a právě proto zvítězila v bitvách, které všichni – včetně mě – považovali za prohrané. Tak jedná správný bojovník: chápe, že vůle a odvaha nejsou totéž. Odvaha může vyvolávat strach a pochlebování, ale síla vůle vyžaduje od člověka trpělivost a důslednost. Muži a ženy velmi silné vůle jsou obvykle svobodní, protože z nich čiší chlad.
Exil, který jsem si sám uložil, mi sice pomohl odhalit v sobě některé velice důležité věci, ale zároveň měl vážný vedlejší účinek: zlozvyk samoty. Můj svět se omezil na několik málo přátel v horách, na odpovědi na dopisy a na e-maily a na iluzi, že „všechen zbývající čas je můj“. Prostě život bez přirozených problémů vyplývajících ze soužití s jinými lidmi. Hledám však něco takového? Život bez jakýchkoli výzev? A jaký smysl má hledat Boha daleko od lidí?
..směr mého putování se odráží v očích druhých, a chci-li najít sám sebe, takovou mapu potřebuji.
Právě to jsem chtěl. Jestliže budu věřit, že zvítězím, i vítězství uvěří ve mne. Žádný život není úplný bez špetky bláznovství. Neboli řečeno slovy J.: potřebuji znovu dobýt své království. Jestliže dokážu pochopit, co se děje ve světě, pochopím i to, co se děje ve mně.
Vím jen, že život bez cíle zůstane planý. A to se mi nesmí stát.
Slova jsou napsané slzy. Slzy jsou slova, jež musejí prýštit. Bez nich žádná radost nezáří, žádný smutek nekončí. Děkuji tedy za vaše slzy.“
Naučil jsem se také sám si odpouštět a svoje chyby napravovat. Avšak od té doby, co jsem se vydal na cestu, mi připadá, že stojím před obrovským hlavolamem, jehož jednotlivé díly se začínají ukazovat; díly lásky, nenávisti, oběti, odpuštění, radosti, neštěstí.
Vždycky máme sklon vážit si toho, co přichází z dálky, aniž uznáváme všechno to krásné kolem nás.
„Ty cestuješ, ale zároveň jsi nevyšel z domu. Tak to bude pokračovat, dokud budeme spolu, protože máš vedle sebe někoho, kdo tě zná, a to ti dává klamný pocit, že všecko je známé. Nastal tedy čas, abys dál jel sám. Samota může být hodně velká a tísnivá, ale nakonec se rozptýlí, když budeš víc ve styku s druhými lidmi.“ Po krátké odmlce pokračuje: „Kdysi jsem četla, že ani v lese, kde je sto tisíc stromů, neexistují dva stejné listy. Tak také neexistují dvě stejné cesty na téže Pouti. Budeme-li pokračovat spolu a snažit se, aby se všechno hodilo k našemu způsobu vidění světa, ani jeden z nás tím nic nezíská.
Rutina nemá nic společného s opakováním. Abychom v životě v něčem uspěli, musíme opakovat a trénovat. Trénovat a opakovat, naučit se techniku tak, aby začala být intuitivní.
Fascinovala mě činnost kováře, který bydlel vedle nás: sedl jsem si a celou věčnost – jak mi to připadalo – pozoroval jeho kladivo narážející na horkou ocel a šířící kolem jiskry jako ohňostroj. Jednou se mě zeptal: „Ty si myslíš, že dělám pořád totéž?“ Přisvědčil jsem. „Tak to jsi na omylu. Pokaždé, když bouchnu kladivem, je síla úderu jiná, jednou mocnější, podruhé jemnější. Tenhle pohyb jsem se však naučil až po mnohaletém opakování. Až nastane okamžik, kdy nemyslím, nechám ruku, aby mou práci vedla.“
Jak krásné bylo stát se znovu dítětem, cítit, jak mi proudí krev v žilách a oči se lesknou, nadchnout se pohledem na nástupiště plné lidí, prosycené pachem oleje a jídla, slyšet skřípání brzd přijíždějících vlaků, pronikavé zvuky zavazadlových vozíků a píšťalek.
Žít znamená něco zakoušet, a ne přemýšlet o smyslu života. Každý ovšem nemusí procestovat Asii nebo putovat po Svatojakubské cestě. V Rakousku jsem se seznámil s opatem, který skoro nikdy nevycházel z kláštera v Melku, a přece světu rozuměl mnohem líp než mnozí cestovatelé, s nimiž jsem se setkal. Jeden můj přítel zažil velká duchovní zjevení při pohledu na spící děti.
Žít znamená něco zakoušet, a ne přemýšlet o smyslu života. Každý ovšem nemusí procestovat Asii nebo putovat po Svatojakubské cestě. V Rakousku jsem se seznámil s opatem, který skoro nikdy nevycházel z kláštera v Melku, a přece světu rozuměl mnohem líp než mnozí cestovatelé, s nimiž jsem se setkal. Jeden můj přítel zažil velká duchovní zjevení při pohledu na spící děti.
ve stísněném prostoru se nakonec konflikty vyhrotí a zakrátko nás čeká další hádka.
Ty oči mi říkají věci, o nichž dokonce ani nevíme, že existují, ale které tam jsou, aby je objevovaly a poznávaly pouze duše, nikoli těla. Věty, jimž lze dokonale rozumět, pokud zůstanou nevysloveny. City, jež uvádějí do vytržení, a současně dusí.
Naše oči se proměňují v zrcadla naší duše – a možná nejen naší duše, ale všech duší všech stvoření, která v téhle chvíli na naší planetě chodí, milují, rodí se a umírají, trpí nebo sní.
Nic nenaznačuji. Jestli jste tomu porozuměl špatně, pak proto, že vám to leží v hlavě. Chtěl jsem totiž říct..
Kdybych vám měl dát jedinou radu, byla by to tahle: nedejte se odradit míněním druhých. Pohodlná je jenom průměrnost, proto se nebojte riskovat a dělejte, co chcete vy. Vyhledávejte lidi, kteří se nebojí mýlit, a proto se mýlí.
„Nikdo nikoho neztrácí. Všichni jsme jedinou duší, která se musí rozvíjet, aby svět postupoval dál a my se znovu setkali. Smutek ničemu nepomáhá.“
„Velký Alef nastane, když se dvě nebo více osob vyznačujících se značnou spřízněností určitého druhu čirou náhodou setkají v malém Alefu. Ty dvě rozdílné energie se doplní a vyvolají řetězovou reakci. Ty dvě energie...“ Uvažuji, jestli mám zacházet dál, ale je to zbytečné. Hilal mě doplní: „Jsou kladný a záporný pól baterie, která rozsvítí lampu. Obě se promění ve stejné světlo. Planety, které se přitahují a nakonec se srazí. Milenci, kteří se sejdou po nesmírně dlouhé době. Ten druhý Alef se vyvolá také náhodou, když se dva lidé, kterým Osud přisoudil zvláštní poslání, sejdou na tom pravém místě.“ Přesně tak. Chci však mít jistotu, že to opravdu pochopila. „Co myslíš tím ‚pravým místem‘?“ ptám se. „Tím chci říct, že dva lidé můžou žít celý život společně, pracovat společně, anebo se můžou setkat jen jednou a navždy se rozloučit, protože neprošli tím hmotným bodem, z něhož neovladatelně prýští to, co je na tomto světě spojilo. Jinak řečeno, rozejdou se, aniž přesně pochopí, co je sblížilo. Je-li to však vůle Páně, ti, kdo jednou poznali lásku, se znovu setkají.“
„Když o sobě mluvil Bůh k Mojžíšovi, řekl: ‚Já jsem.‘ On tudíž není ani podmět, ani přísudek, nýbrž sloveso, čin.“
„Může snad někdo způsobit, aby se láska zastavila v čase?“ zkoumám. „Můžeme se o to pokusit, ale uděláme si ze života peklo. Nejsem přes dvacet let ženatý s touž osobou. To je lež. Ani ona, ani já nejsme stejní, proto je náš vztah živější než kdykoli jindy. Neočekávám, že moje žena se bude chovat stejně, jako když jsme se seznámili. Ani ona si nepřeje, abych byl pořád týž, jako když jsem ji poznal. Láska je mimo čas. Nebo lépe řečeno, láska je čas a prostor v jediném bodu, Alefu, v neustálé proměně.“ „Lidé na to nejsou zvyklí. Chtějí, aby všechno zůstalo jako...“ „...a jediným důsledkem je utrpení,“ namítám. „Nejsme to, co by z nás lidé chtěli mít. Jsme to, čím jsme se rozhodli být. Obviňovat druhé je vždycky snadné. Můžete celý život obviňovat kdekoho, ale za své úspěchy nebo prohry jste zcela zodpovědní vy sami. Můžete se pokusit čas zastavit, ale jen promrháte energii.“
„A přece přes to všechno, co říkáte, naše milované bytosti a my sami jednou odejdeme.“ „Své milované bytosti nikdy, vůbec nikdy neztratíme,“ tvrdím. „Ony nás provázejí, nezmizí z našich životů. Jsme jen v jiných místnostech. Nemůžu vidět, co je ve voze přede mnou, ale jsou tam lidé, kteří cestují v témže čase jako já, jako vy, jako všichni. Fakt, že s nimi nemůžeme mluvit, vědět, co se v druhém voze děje, je naprosto nezávažný; oni tam jsou. Takže to, čemu říkáme ‚život‘, je vlak s mnoha vagony. Občas jsme v jednom, podruhé v jiném.
...ona otevře a nezeptá se výslovně, co si přeji; může to číst v mých očích. Možná má strach. Nebo snad řekne: „Pojď dál, na tuhle chvíli jsem čekala. Moje tělo je trůn Božství, skrze mě se má zde projevit všechno to, co už prožíváme v jiné dimenzi.“
„Kde jsi byl?“ zeptá se. – ‚Kde jsi byl‘ je víc než fráze. Kdo se tak ptá, říká zároveň ‚stýskalo se mi ‘, ‚byla bych ráda s tebou‘,...
Všichni jsou přesvědčeni, že mám mimořádné nadání, že jsem velká houslistka a moje kariéra vyvrcholí uznáním a slávou. Řekla ti to moje učitelka a dodala: ‚Je velice nejistá a nestálá.‘ To není pravda; ovládám techniku, znám místa, kam se pohroužím, když hledám inspiraci, ale NENÍ to můj osud a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Hudební nástroj mi pomáhá utíkat před skutečností, je to můj ohnivý vůz, který mě odváží hodně daleko od sebe samé, to díky němu jsem naživu. Přežila jsem, abych našla někoho, kdo mě vysvobodí z veškeré nenávisti, kterou cítím.
...objetí. Gesto tak dávné jako samo lidstvo, které znamená mnohem víc než setkání těl. Objetí má vyjádřit: neohrožuješ mě, nebojím se být tak blízko, můžu se uvolnit, cítit se v bezpečí, někdo mě chrání a rozumí mi.
„Já ti taky chci něco říct: ‚odpouštím ti‘ může říct jen ten, kdo dokáže říct ‚miluji tě‘.“
Lásku, jež nic nežádá a nedává výměnou, jenom se projevuje. Já nikdy nebudu tvůj, ty nikdy nebudeš moje, ale i tak můžu říct: miluji tě, miluji tě, miluji tě.“
Putování za potravou nutilo v té době kmen ustavičně kočovat, a proto nebylo možné stavět chrámy nebo kultovní oltáře. Existovalo pouze Veškerenstvo, v jehož lůně se kmen pohyboval. Stejně jako u náčelníků i u šamanů byla funkce znehodnocena. Jelikož zdraví a ochrana závisely na harmonii s lesy, pláněmi a s veškerou přírodou, ženy odpovědné za duchovní styk – duši kmene – získávaly velkou autoritu, obvykle větší nežli náčelníci. V údobí, jež historie nedovede přesně určit (předpokládá se však, že k tomu došlo hned po objevu zemědělství a po zániku kočovného způsobu života), se ženského daru zmocnili muži. Nad harmonií převážila síla. Přirozené schopnosti oněch žen se už nebraly v úvahu, důležitá byla jejich moc. Dalším krokem bylo šamanismus – nyní mužský – zorganizovat a dát mu určitou společenskou strukturu. Vznikla první náboženství. Společnost se změnila, její příslušníci už nekočovali, ale úcta a bázeň tváří v tvář náčelníkovi a šamanovi v duši lidí zakořenily natrvalo. Kněží si to uvědomovali a spojili se s náčelníky, aby udržovali lid v poddanství. Tomu, kdo se odvážil vládci postavit, se vyhrožovalo trestem bohů. V určité době začaly ženy znovu vyžadovat roli šamanek, neboť bez nich svět mířil ke konfliktu. Ale vždy, když se o to pokusily, byly okamžitě vykázány do příslušných mezí a zacházelo se s nimi jako s kacířkami a nevěstkami. Pokud jejich hrozba byla opravdu silná, systém je neváhal trestat upálením, ukamenováním nebo v mírnějších případech vyhnáním. V dějinách civilizace se nedochovaly stopy po ženských náboženstvích; víme jen, že nejstarší magické předměty objevené archeology představují bohyně. Ale to vše zmizelo v písčinách času. Stejně tak magická moc používaná výlučně pro pozemské cíle nakonec ochabla a rozplynula se. Zbyl jen strach z božích trestů.
Šaman nám znovu podá láhev. „Zkvašený nápoj je živý, směřuje od mládí ke stáří. Když dospěje, dokáže zničit Ducha zábran, Ducha nedostatku mezilidských vztahů, Ducha strachu, Ducha úzkosti. Pokud se však pije přesmíru, vzbouří se a přináší Ducha porážky a agrese. Důležité je vědět, kam až se smí dojít.“ Pijeme a oslavujeme.
Lovec ví, co ho čeká: pozřít lovnou zvěř, nebo být sám sežrán.“
Pomstěme se radosti, smíchu a naději. V takovémhle světě není místo pro city dokazující, že všichni jsme bídní a nemohoucí ztroskotanci.
Cesta končí, dobrodružství se chýlí ke konci a za tři dny se všichni vrátíme domů, kde obejmeme své blízké, uvidíme děti, podíváme se na nahromaděnou korespondenci, budeme ukazovat stovky fotografií a vyprávět příběhy z vlaku a z měst, jimiž jsme projížděli, o lidech, jež jsme potkali cestou. To všechno proto, abychom sami sebe přesvědčili, že se to stalo. Tři dny poté, co se vrátíme ke každodenní rutině, se nám bude zdát, že jsme tak daleko nikdy neodjeli. Jistě, máme fotografie, pohlednice, suvenýry, které jsme si po cestě koupili, ale čas – jediný, absolutní, věčný pán našich životů – nám bude říkat: byl jsi stále v tomhle domě, v tomhle pokoji, u tohohle počítače. Dva týdny? Co je to za celý život?
Znám dost lidí, kteří se snaží pomáhat druhým jen proto, aby se nemuseli zabývat vlastními problémy.
Když se déšť navrací k zemi, přináší s sebou cosi z ovzduší. To magické, neobyčejné je ustavičně se mnou a se všemi bytostmi veškerenstva, ale čas od času na to zapomínáme a musíme si to připomenout, i kdyby bylo třeba projet největší světadíl z jednoho konce na druhý. Vrátíme se obtěžkáni poklady, jež mohou být znovu zakopány, a my se zas jednou budeme muset vypravit je hledat. To právě dělá život zajímavým: víra v poklady a v zázraky.
„A co oslavíme? To, že tady teď zůstanu sama, vrátím se zpátky tímhle vlakem a celé nekonečné dny a noci budu po cestě myslet na to, co jsme spolu prožili?“ „Ne. Já musím oslavit, co jsem prožil, připít sám sobě. A ty si musíš připít na svoji kuráž. Vydala ses za dobrodružstvím a našla jsi je. Po krátkém období smutku někdo zapálí oheň na blízké hoře. Ty to světlo uvidíš, půjdeš za ním a setkáš se s mužem, kterého jsi po celý život hledala.
Ale kromě těch vyřčených slov její hlas říká: „Ty jsi moje část, ta nejdůležitější, a ta se teď ode mě vzdaluje. Nikdy už nebudu, kým jsem byla.“ Ovšemže se mýlí, ale teď není vhodná chvíle, abych jí vysvětloval, co by stejně nepochopila. „Já tě miluju jako ženu. Jako jsem tě miloval dřív a budu tě milovat dál, dokud bude existovat svět. Už jsem ti to vyložil několikrát: čas neplyne. Chceš, abych to všecko opakoval znova?“
Dříve či později hořkost zmizí, někdo, koho ti určil osud, ti konečně přinese štěstí a všecko dobře dopadne. Tak to bude, přestože v téhle chvíli cítíš zoufalství a myslíš, že lžu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat