Děsivá prázdnota atomů je jen jednou z pozoruhodných vlastností stavebních kamenů hmoty. Tou další je pochopitelně jejich velikost. Museli byste vedle sebe naskládat 10 milionů atomů, abyste dostali velikost jediné tečky na této stránce. Což vede k otázce, jak jsme vůbec kdy objevili, že se všechno skládá z atomů? První s touto myšlenkou přišel řecký filozof Démokritos asi 400 let př. n. l.{2} Zvedl kámen (ale mohla to být také větev nebo třeba hliněný hrnec) a položil si následující otázku: „Když to rozdělím na polovinu, pak znovu a znovu, mohu v půlení pokračovat donekonečna?“ Odpověděl si důrazným ne. Bylo pro něj nepředstavitelné, že by se hmota mohla dělit donekonečna. Dříve nebo později, domníval se, bychom museli dojít do stadia, kdy bychom měli zrníčko hmoty, které už nelze dělením zmenšit. Protože řecké slovo pro „nedělitelný“ znělo a-tomos, nazval Démokritos tento hypotetický stavební prvek veškeré hmoty atom. Atomy byly příliš malé, než abychom je mohli vnímat našimi smysly, a tak dokázat jejich existenci bylo vždycky obtížné. Na způsob, jak to provést, nakonec přece jen přišel v osmnáctém století švýcarský matematik Daniel Bernoulli. Uvědomil si, že když atomy nemůžeme pozorovat přímo, mohli bychom je pozorovat nepřímo. Zejména se domníval, že pokud bude dostatečně velké množství atomů působit společně, mohl by účinek jejich působení být v každodenním světě pozorovatelný. Teď bylo jen třeba najít místo, kde k tomu v přírodě dochází. Bernoulli takové místo objevil – byl jím „plyn“.
Je třeba to říci na rovinu: objev, že světlo přichází v diskrétních (nespojitých) balíčcích či porcích, kvantech, představoval největší šok v historii vědy. Pohodlné a přehledné kulisy vědy před rokem 1900 byly strženy a fyzici najednou stáli před drsnou realitou vesmíru podobného Alenčině říši divů, kde se věci dějí, protože se dějí, naprosto bez ohledu na zažité zákony příčiny a důsledku. První člověk, který přišel na to, že světlo se skládá z fotonů, byl Einstein. Jen pokud si světlo představil jako proud nepatrných částic, byl schopen vysvětlit úkaz známý jako fotoelektrický jev. S fotoelektrickým jevem se setkáváte například tehdy, když vstupujete do supermarketu a dveře se před vámi automaticky otevřou. Některé kovy reagují na působení světla uvolňováním částeček elektřiny – elektronů. Pokud je kov součástí fotobuňky, generuje slabý elektrický proud tak dlouho, dokud na něj dopadá paprsek světla. Zákazník paprsek zastaví, přeruší elektrický proud a dá dveřím znamení, že se mají otevřít.
Výsledek rulety v kasinu nebo vrhu mincí nedokážeme předpovědět jen proto, že bychom museli zpracovat příliš mnoho informací. Ale v zásadě – a o to jde – nám nic nebrání obojí předpovědět.
Everettova neobvyklá odpověď zněla: každý stav superpozice existuje v naprosto oddělené realitě. Jinými slovy, existuje spouta realit – multiverzum –, kde se všechny tyto potenciální kvantové události odehrávají.
Doslova platí, že provázané částice přestávají samostatně existovat. Podobně jako bláznivě zamilovaný pár tvoří nerozlučnou dvojici, jedno tělo, jedna duše. Zůstávají navždy propojeny bez ohledu na vzdálenost.
Vesmír prostupuje neviditelná, přízračná pavučina kvantových spojení, která vás i mě spojuje i s těmi nejposlednějšími částečkami hmoty v nejvzdálenější galaxii. Žijeme v telepatickém vesmíru. Fyzici zatím nevyřešili, co to vlastně znamená. Provázanost nám může také pomoci zodpovědět dosud nedořešenou otázku, kterou nám položila kvantová teorie: odkud vlastně pochází každodenní svět?
Žádné komentáře:
Okomentovat